Páteční den byl hektický už od božího rána. S myšlenkou na hladové umírající účastníky jsem si v sedm ráno uvařila kafe a začala krájet všechny komponenty do pohankového salátu. Alespoň, že tu pohanku jsem zvládla uvařit už ve čtvrtek večer během chystání krátké noční hry (krátká být měla, ale o tom později :D). V průběhu krájení jsem zjistila, že mám být za 20 minut na rehabilitacích, takže jsem si na hodinku odběhla do Komína, po cestě zpět vyřídila nákup chleba a špuntů do uší a vrátila se k salátu. Z jednoho hrnce nakonec byly dva a mísa, ale po všech těch náročných aktivitách, které účastníky čekaly, byl předpoklad k velkému hladu. V jednu hodinu jsem už pomalu balila věci do auta a chystala se vyrazit do Miroslavi.
K Sokolovně jsem dorazila kolem druhé a začali jsme s vybalováním a chystáním všeho potřebného. Mirek mi ukázal místnost, kde se skladují všechny cvičební pomůcky (tedy mou kuchyň) a taky malý prostor mezi dveřmi a zdí s nejnižší teplotou v objektu (tedy lednici). Když jsme měli vše důležité nachystáno a proběhlo seznámení s prvním účastníkem Honzou (přijel raději už ve čtyři… že by mu někdo řekl o trestu za pozdní příchod?), rozhodla jsem se, že před příjezdem ostatních ještě nachystám alespoň část té krátké noční hry. Roznesla jsem celkem logické hádanky na čtyři ze sedmi stanovišť a vrátila se tak akorát na úvodní trénink.
V šatně jsem se pozdravila s Kačkou a Marťou, Simčou a Vojtou, které jsem poprvé viděla přibližně před rokem na Movement campu a v mé hlavě vzpomínka na tyto „drsné a děsivé lidi“ přetrvávala až do letoška (v průběhu soustředění jsem se jich už přestala bát :D), Romanem a Přemou, který tak doplnil skupinu sedmi statečných.
Na úvodním tréninku Mirek všem sdělil pravidla a při slovech „dáme si úvodních 40 kliků“ jsem se pakovala z tělocvičny pro foťák. Opravdu nechápu, že jsem si představovala 40 kliků jako 40 kliků.. hlavně v ohledu na fakt, že jsem se již na jednom soustředění nachomýtla a taky jsem o nich hodně slyšela. „Dolů, nahoru – jedna, dolů, do půlky, dolů, do půlky, dolů, nahoru – dva…“ -COŽE??? Po chvíli sledování a pár fotografiích jsem se rozhodla, že se půjdu do kuchyně koukat do zdi (tam anebo do kumbálku jsem se chodila schovávat vždy, když jsem se na to utrpení už nemohla koukat).
Po tréninku přišel čas na pohankový salát, ze kterého měl největší požitek Roman, jelikož se na něj do konce soustředění ještě několikrát s láskou odkazoval (ale zbylý hrnec a půl si domů zabalit nenechal). Než se všichni najedli a odpočinuli, vydaly jsme se s Marťou roznést na trasu poslední tři obálky s hádankami a vrátily jsme se akorát na druhý trénink. Po tréninku následovala druhá večeře (ano, tušíte správně, pohankový salát) a následně jsme s Mirkem vysvětlili pravidla noční hry. Všichni dostali vytištěnou mapu Miroslavi a na ni jsme si všichni společně zakreslili jednotlivá stanoviště. Všech šest účastníků (Marťa se k nám tento rok připojila pouze na páteční tréninky) bylo rozděleno do dvou týmů. Hra měla jednoduchá pravidla. Běžíte k prvnímu stanovišti, na kterém najdete nějakou logickou hádanku – sdělíte odpověď mi nebo Mirkovi a běžíte dál. Když nevíte, vracíte se na to předchozí. V ideálním případě měla trasa přibližně 8 km, a tak jsme počítali, že by se mohli za hodinku, hodinku a půl ti nejlepší vrátit. No…
Nejprve doběhl Mirkův tým – Kačka to zvládla po krásných třech hodinách, Vojta chvíli na to… Přema to bohužel vlivem zraněného kolena z přechozích tréninků musel ukončit dříve, ale bojoval, dokud to šlo, za což mu patří můj obdiv. Z mého týmu doběhla první Simča, která měla z orientace na mapě nejprve strach, ale většinu času byla úplně první. Pak na ni ale čekala zapeklitá otázka, u které strávila bohužel dost času. Doběhla však za nějaké čtyři hodiny a může být na sebe opravdu pyšná! Po ní přiběhl Roman, který mi při oznamování odpovědí několikrát změnil oslovení – z těch nejlepších bych vypíchla „bývalá kamarádko“ – jako bych snad mohla za to, že počítá, kolik hlíny je v jámě… Další vtipný rozhovor začal slovy „jsem Alžbětina dcera“ – těší mě, Daniela. Roman měl navíc ještě vystoupáno pár výškových metrů, jelikož si před soustředěním objednal Nutellu, a co bych to byla za pravou ruku organizátora, kdybych mu ji jen tak dala. Takže po cestě z prvního na druhé stanoviště navštívil oblíbenou borovici. Než šel Roman spát, dal si pohankový salát a četl si ranní zprávu na hodinkách. Stálo tam něco v tom smyslu, že je odpočatý a připraven k tréninku… „dnes můžete zazářit, no tak to je skvělý! To si vezmu věci na ranní běhání rovnou“ – oblékl se do běžeckého a zalezl do spacáku.
Poslední z mého týmu byl na trase Honza, který už byl před začátkem hry rozhodnutý, že na soustředění končí (a příští rok se vrátí silnější), ale hru si ještě s týmem zahraje. Zde z našich sms zpráv:
H (3:34): Stanoviště 3, druhá otázka – „(první jsem zkoušel vymyslet 20 minut a pak jsem šel zpátky k sudu) Prosím, ať je to dech (modlící se smajlík).“
D (3:34): „Je, můžeš dál.“
H (3:35): „Boha, děkuju.“
H (4:30): Stanoviště 4, první otázka – „Sčítám hodiny (opět modlící se smajlík)“
H (4:30): „A jestli ne tak zpatky nejdu a jedu domu.“
D (4:31): „Máš to správně.“
…..
H (5:46): Stanoviště 6, první otázka – „Spočítal jsem kolik hlíny tam může být, ale to je tak jednoduchý, že to bude na 100 % zase chyták. Tak zkusím žádná hlína, protože je to jáma?“
H (5:47): „A jestli pujdu zpatky, tak uz rovnou na sokolovnu fakt.“
D (5:47): „Skvělý! Už jen poslední. A makej, ať můžem jít taky spát :D“
H (6:12): „Stanoviště 7 – první otázka – To, než spočítám, tak budete po tréninku.“
D (6:13): „Co je to za otázku?“
H (6:13): „88 + 88 + 88 + 88“
H (6:13): „To není odpověď!„
H (6:13): „Jen to tu zkouším si rozepsat ve zprávě.“
H (6:17): „888 + 88 + 8 +8 + 8 = 1000“
H (6:18): „Jdu zpátky (emotikon hovínka)„
Ten tým, který prohraje, měl být v noci vzbuzen a měl napsat oslavnou báseň pro tým druhý. A tak jsem na Honzu čekala v šatně, ale vzhledem k tomu, že přišel minutu před začátkem rozcvičky, už nebylo moc koho budit :D Než šel spát, stihl ještě pobavit celé obecenstvo další hláškou: „Tolik sprostých slov, co jsem….. možná řek a možná neřek, taková Schrödingerova kočka – v jedný realitě děláte kliky na malíčkách celej víkend. Musím pro vodu, jsem se za celou noc nenapil.“
Honza šel spát a po krátkém spánku se sbalil a taky odjel domů. Rozcvičky se nezúčastnila ani Simča, která bojovala s myšlenkou ukončit své působení. Já jsem si šla na tu hodinku, než se vrátí taky lehnout a před jejich příchodem jsem nachystala snídani (ne, nebyl to pohankový salát).
Simča se naštěstí ještě nechala vyhecovat a dokončila celý sobotní den. Můj respekt vůči ní tak stoupl ještě o kus výš. Sobotní tréninky prý patřily k těm lehčím (?). Pro mě byla sobota náročná hlavně na mentální úrovni, když jsem si představila složitou organizaci večerního programu v lomu v Hostěradicích – zajet ke kapli Sv. Marie a umístit tam papír s pokyny, odemknout lom, nachystat tam kartonové indicie, nachystat večeři (k otázce jídla se opět dostaneme později) a všechno tak, aby nikde nevznikl nějaký zádrhel.
Během dne tedy proběhla rozcvička – výběhy k borovici (někdo běhal k vrbě, že Romčo?), trénink a oběd na benzince, kde si dala Kačka chvilku šlofíka na stole. My jsme poté upadli do kómatu v tělocvičně. Následoval trénink číslo dva a obávaný večer v lomu. Čtyři přeživší se měli vejít do časového limitu nastaveného Mirkem a Marťou a přiběhnout s parťákem na zádech. V lomu pak na ně čekal trest v podobě boxování do lap. I mě, a to jsem tam byla za 10 minut…
Držela jsem lapu Mirkovi a vzhledem k tomu, že jsem ji držela poprvé v životě, tak jsem lítala po lomu jako hadrový panák. Několikrát jsem si zabořila loket pod žebra, protože držet lapu zjevně nemůžu tak, jak se mi zachce… a když už jsem ji držela správně, tak jsem si málem pěstí vybila zuby. Pamatuju si, jak mi pár Mirkových ran přesunulo vnitřnosti na úplně jiná místa, než by fyziologicky bylo vhodné, ale jsem v cajku, fakt. Potom, co jsem napočítala 1000 úderů (upřímně, těžko říct, kolik jich bylo, protože moje počítání v hlavě probíhalo asi takto: jednadvačtyřišest…. Sedm, osm, jedenáctpatnáct… :D) Světelná rychlost úderů v kombinaci s hodinou spánku a snahou neodletět po úderu někam do lesa si vybrala svou daň.
Než doboxovali ostatní, šla jsem dolů k vodě chystat „bohatě obložené chleby“. Když jsem už byla skoro dole, zjistila jsem, že na mě ze tmy koukají oči. První myšlenka byla, že se tam jen něco leskne, ale když se pak objevily o něco výš ve svahu, otočila jsem se na patě a valila zpátky od kopce. V té tmě prostě sama nebudu! Představa pěti hladových krků mě ale donutila přemoct svou hlavu a vrátit se zpět dolů. Hlasitě jsem si odkašlávala a zpívala písničku z pohádky „Obušku z pytle ven“ a chystala chlebáky pro opravdové hladové chlapy.
Opravdu nemůžu za to, že nikdo z nich neuměl jíst a všechno obložení jim popadalo na zem. Nebylo to tím, že byly ty chleby moc velké. Jen byli chudáci unavení, a tak nezvládali ani pořádně otevřít pusu. Po večeři se ještě hrály hry a luštila se šifra, po které následoval běh ke kapli Sv. Marie… teda tým Kačka a Vojta běželi k „Panyny Marie kaple“ a tým Simča a Roman k „Panny Marie kápii“. Tam našli úkol – vykoupat se v lomu. Všichni jsme se tedy chvíli cachtali ve vodě a zpátky se museli opět odnést na zádech. Nikomu se nepodařilo splnit daný časový limit a za trest je všechny čekaly různé počty shybů. Co se mi na těchto týmových aktivitách líbí nejvíc, je ochota pomoci ostatním. Kluci si odshybovali své a následně se vydali pomoct holkám, které došly později, a tak je těch shybů čekalo víc. Je to k neuvěření, ale spát se šlo kolem druhé hodiny a díky bohu za posun času!
Nedělní ráno a rozcvička v podobě běhu do Hostěradic se nesla nelibě:
Roman: „To bude spíš pochod mrtvol než běh. Mám místo zadku dvě tvrdé koule.“
Mirek: „Máte toaleťák?“
Vojta: „Jo, po včerejší zkušenosti s listím.“
Roman: „Miro, s tím svěračem nevím teda.“
Mirek: „Nejsi úplně pánem svého svěrače jo?“
Roman na Vojtu: „Nechceš jít kakat? Potřeboval bych někoho do protivky.“
Se Simčou jsme se nalodily do auta a dojely do Hostěradic. Po doběhu na místo na všechny tři přeživší čekalo 100 kliků bez odpočinku. Za každý odpočinek byl trest 10 kliků. Že by to bylo rychlejší bez odpočinku došlo i Romanovi, který po první stovce řekl: „kdybych neodpočíval, tak už to mám“. Následně se občerstvili jablíčky a vraceli se zpět do Miroslavi, kde na ně všechny čekalo zdolání kopce nahoru i dolů po čtyřech. Při sledování této aktivity si člověk teprve uvědomí, jak neskutečně silnou vůli tihle lidé musí mít.
Když se po dokončení aktivity ptal Mirek Vojty, jestli taky v určité části cesty cítil hovínko, odpověděl na to Vojta: „Moje tělo už vynechává tyhle podřadné funkce jako je čich“.
Rychle jsem nachystala snídani, aby přišli k hotovému, ale nedošlo mi, že pro ně má mistr nachystánu ještě venkovní aktivitu 100 dipů a 100 shybů – za nedodržení časového limitu jsou za trest opět kliky. To už oba kluci klikovali na kolenou a Vojta na to konto pak po skončení soustředění pronesl: „Když seš čerstvej, 280 kliků na kolenou v kuse je v pohodě, to není žádná zátěž“… no uvidíme, jestli se mu to nevymstí :D
Po snídani už na Kačku, Vojtu a Romana čekal závěrečný trénink. Během něj jsme se se Simčou vydaly posbírat hádanky z noční hry a měly jsme možnost si po cestě moc hezky a příjemně popovídat. Už se jí nebojím jako na začátku a za tento společně strávený čas jsem velmi vděčná. Po návratu jsme u dveří sokolovny potkaly Toma. Co ty lidi k tělocvičně v průběhu soustředění táhne fakt nepochopím. :D Vstoupili jsme tedy do tělocvičny. Neumím slovy popsat tu energii, která mě praštila do obličeje při vstupu – pláč, který se ozýval, pot, který byl všude cítit, ale hlavně ta aura vycházející z těch trpících lidí byla neskutečná. Byl to opravdu silný zážitek. Úplný závěr na mě měl takový vliv, že se mi samovolně spustily slzy.
Smekám před všemi účastníky, nejen letošního ročníku, ale i všech předchozích.
Jsem vděčná, že jsem mohla být něčeho takového součástí a poznat takhle fyzicky i mentálně silné osobnosti. Všichni jste byli skvělí, díky, že jsem mohla být s vámi.
Danča
P.S.: Kdyby někoho zajímalo, co se dělo s pohankovým salátem, Kačka ho vzala slepičkám.
Odkaz na galerii – link
Odkaz na video spojené se soustředěním – link
