Průvodci pohybem

20 let tradičního karate mi slouží jako pohybový základ. Díky skvělému mistrovi jsem měl prostor pro pochopení pojmu „trénink“.
Miluji vlastní výzvy, které se neslučují s názory jiných lidí. Slučují se však s vnitřní touhou po objevování – ultramaratonské běhy (130km), přeběh republiky ze severu na jih za 5 dní, cyklovýlet do Řecka, pěší výlet do Itálie, 50 000 skoků přes švihadlo za 7 hodin, běh z Brna do Bratislavy – 7 maratonů v 7 dnech, absolvování Everestingu ve dvojici (běžecky nastoupaných 8848m), přeběh Tater …
Od svých 18 let jsem jedním z vedoucích dětského tábora Skalka a organizuji Miroslavské soustředění, což je moje srdeční záležitost.
Vedu skupinové lekce pohybu v obdobném duchu, jako je Ido Portal Method, Gymnastic bodies …
Ze všech sil se snažím být průvodcem pohybu pro skupinu přátel.
Absolvoval jsem několik pohybových seminářů a vyzkoušel si základní úroveň pobytu v chladu podle Wim Hofovy metody
Průběžně se účastním ultramaratonských a překážkových závodů. Trénuji tak, abych každý den mohl dělat cokoliv mne napadne a tělo bylo chrámem, ve kterém rád setrvávám.
Věřím, že tam kde cítíte určitou posedlost, která vás neustále naplňuje radostí, tam je váš smysl bytí.

Zábava, radost, a zase zábava… To je přesně to, co v pohybu hledám.
Uvnitř jsem stále malé dítě a když se můžu pořádně vyblbnout, jsem ve svém živlu.
Prvky hravosti se v pohybu hledají velmi snadno. Když tělu dovolíme dělat, co právě chce, může nás velice překvapit. K tomu mi dopomáhá jóga a intuitivní tanec. Okolní svět se rozplyne a jsem tu jen já, moje intuice a tělo. Občas u toho vypadám velice ladně, jindy zase jako chobotnice či ztřeštěná opice, ale o to, jak u toho člověk vypadá, vůbec nejde.
Když jsme u ztřeštěné opice, tak značnou část svého volného času trávím na lezeckých stěnách. Je to trochu paradox, protože mám velkou hrůzu z výšek, ale zároveň zbožňuju adrenalin, takže perfektní kombinace pro lezení ve třinácti metrech. I o tom je pohyb – o výzvách, o práci se strachem, trpělivosti a soustředěnosti.
A hlavně věřím v týmového ducha!
Moje tělo je plné energie a dělá mi ohromnou radost, když se o ni můžu s někým podělit. A společná energie – ta dokáže neuvěřitelný zázraky.

Byl jsem na všech minulých ročnících Instinktu. Jako účastník. Možná proto mi Mirek s Romčou nabídli, abych jim nyní s instinktem pomohl. Cítím nervozitu. Teda ještě ne, ale vím, že ji budu cítit. Jako vždy, když se má stát něco velkého. A zároveň se nesmírně těším.
Od dětství jsem hrál kolektivní sporty. Po zranění jsem přestal. A pak jsem dlouhou dobu jenom seděl. Možná jsem jen čekal. Cítil jsem, že mi to nedělá dobře – sedět a čekat. Poznal jsem ale člověka, který mi ukázal, kolik toho můžu se svým tělem dokázat. Že se můžu válet po zemi. Lézt po čtyřech. Po třech. I po dvou (rukách). Že toho hodně utáhnu, utlačím a unesu. A že to jde na zemi, na ocelové tyči, na stěně, na schodech, na zábradlí, na 5 metrech čtverečních, ve vodě, uvnitř, venku, na slunci, v dešti, ve tmě nebo když padají trakaře. A že je to zpravidla nekomfortní. A že mi to dělá nesmírnou radost. A že v člověku se skrývá mnohem více, než na co se momentálně cítí.
Vždycky jsem tušil, že tohle je možné. Ale dřív jsem to z bůhví jakého důvodu nedělal.
Na profilovém obrázku jsem já, jak umně kombinuji mnoho svých oblíbených činností. Sedím. Čumím. Piji kávu. Dloubám nad světem. Obklopen přáteli (kteří nejsou vidět). Jsem v přírodě. Jsem se sebou.