Často vás napadne myšlenka, že chcete pro někoho udělat něco dobrého. Jednou za čas se v hlavě zrodí myšlenka, která se opakovaně vrací po delší dobu. To by měl být signál, že tuto myšlenku máte brát vážně. Občas se zrodí myšlenka, která vás podněcuje k tomu, udělat něco trochu bláznivého. Jindy je to zase typ myšlenky, který vás nutí projít něčím náročným, abyste se neukolébali v přílišném komfortu…
Tady se spojili všechny tyto typy myšlenek do jedné… Rozhodli jsme se vylézt 24. května 2025 na Lysou horu po čtyřech… a za každý překonaný kilometr pošleme 100,- korun na nějaký dobročinný projekt, který si následně vybereme.
Nejprve to vypadalo, že nás poleze pět. Což by bylo přibližně o čtyři více, než bych u této myšlenky na začátku čekal. Večer předtím však bylo jisté, že polezeme s Vojtou jen ve dvou a Simča nám bude dělat support po celou dobu této akce. Kdybychom měli na konci více sil, snad bychom dali výrazněji najevo, jak jsme byli vděční za její pomoc! Pořádně jsme se večer najedli, trochu se vyspali a ráno skočili do auta směr Beskydy. Naším startovním bodem byli Satinské vodopády a celá trasa měřila 5 km s převýšením necelých 800m.
Když jdete po čtyřech, jste rádi, když nejdete po rovině nebo nedejbože z kopce. Celkově se vaše vnímání sklonu terénu a vzdálenosti před vámi dosti změní. Ale o tom později…
Před samotnou akcí probíhalo nesčetně diskuzí o možném průměrném tempu. Vojtův optimismus, že to proběhneme do dvou hodin mě nedokázal zbavit pocitu, po dvou hodinách budeme akorát tak zahřátí. Nepřesvědčily mě ani jeho věty typu: „Potáhnu to hlavně nohama a v tom náklonu to od chůze nebude skoro rozdíl.“ Ale rozhodně bylo lepší mít za parťáka Vojtu jako optimistu než druhého realistu/pesimistu.
První kilometr cesty jsme si mohli snad i prozpěvovat. Sice trochu v zadýchání, ale šlo by to. Co nás trošičku zaskočilo byl čas, který jsme strávili na prvním kilometru. Bylo to něco přes čtyřicet minut. I tady mi Vojta ještě dokázal tvrdit, že to vychází na jeho propočty. Než jsme si to opakovaně vynásobili pěti a vzali v úvahu, že ke konci možná krapítek zpomalíme.
U druhého kilometru se začínaly ozývat namožené svaly, které člověk v běžném životě moc nepoužívá. Je to podobné, jako když se rozhodnete během sobotního odpoledne, malovat doma stropy a váš domov má 800 metrů čtverečních. Vaše ramena i krční páteř vám budou děkovat ještě pár dnů potom.
Někde mezi 2,5km a 3km se to začalo lámat. Byl to také úsek, kdy jsme začali potkávat násobně více lidí. Interakce s nimi byla pravděpodobně ta nejhezčí část celé této akce. Nevím, zda to částečně nezpůsobovalo i tričko spidermana, které jsem měl na sobě. S Vojtou jsme se domluvili, že se pomalu, velmi pomalu, rozdělíme a každý polezeme svým tempem. Díky tomuto rozhodnutí jsem se o chvíli později otočil v místě, kde jsem prošel úsek, který šel nejprve z prudkého kopce dolů a pak nekonečně dlouho po rovině. Na konci této roviny jsem se ohlédl a viděl Vojtu Fialu, jak se otáčí zadkem dolů z kopce. Houkl jsem na něj, aby pokračoval pořád popředu, i když to nebylo dopředu řečeno. Z pohledu šetření energie se tato varianta určitě nabízela, ale od toho jsme tam nebyli. A tak vznikl úsek, který byl pojmenován Fialův Traverz. (Až když jsme šli po skončení touto cestou zpět, tak jsme si uvědomili, že tento prudký kopec nebyl ani trochu prudký. Stejně tak nekonečná rovina měla dohromady jen pár desítek metrů. Nám to však v té chvíli přišlo nekonečné. Když jsem se na Vojtu otáčel, vůbec mi nedošlo, že ho z té neskonalé dálky vidím velmi detailně a vlastně zblízka.)
V jednu chvíli se vedle mě zastavily kroky. Podíval jsem se do strany a vedle mě stál malý kluk a další pár nohou. Podle hlasu jsem usoudil, že to byl jeho táta. Ten se mě zeptal, zda to lezeme až odspodu. Potvrdil jsem mu to. Pán následně pronesl velmi povzbudivou větu: „Tak to máte můj velký respekt.“ Jeho syn se postavil čelem ke mně, zaujal stejný postoj jako jeho otec a jeho možná čtyřech letech pronesl: „To máte můj velký respekt taky!“
Spousta lidí si myslela, že jsme tuto aktivitu museli vymyslet ve chvíli, kdy jsme byli opilí. Někteří si mysleli, že jsme se museli doma pohádat se svými ženami nebo že se jednalo o nějakou sázku. Bylo však krásné vnímat jejich podporu. I když si občas asi někdo v duchu myslel něco o idiotech, tak nás lidé povzbuzovali a přáli nám, abychom byli brzy nahoře.
Dokonce i se psy byla sranda. Jsem rád, že nás stále považovali za lidi a chtěli od nás podrbat a nebo nás očuchávali na místech, kde obvykle lidi očuchávají a nikoliv tam, kde se očuchávají dva psi mezi sebou.
Potkali jsme i partu přátel na jejich víkendovém treku. S kamarádkou Kačkou jsme prohodili pár slov, udělali si společnou fotku blízko u země a každý jsme pokračovali svým vlastním tempem dál.
Když se blížil 4.km, začalo to být opravdu náročné. Za každou cenu jsem se snažil nepoložit kolena na zem. To si však vybralo daň v podobě rozsáhlým křečí. A ty mě až do konce výstupu neopustily. Ať už to bylo sebevíc nepříjemné, mysl byla stále prázdná a klidná. Tělo sice začínalo vypovídat službu, ale uvnitř byl stále klid a ticho. Kousek pod vrcholem jsem potkal paní, která se mě ptala, proč to děláme a jestli to má nějaký charitativní účel. Pověděl jsem jí o té myšlence a ona navrhla, ať přispějeme na Mobilní hospic Ondrášek v Ostravě. Nevím ani její jméno, ale vím to, že zburcovala kolemjdoucí, abychom si udělali společnou fotku, aby se o tom vědělo. Pokud by se o tom paní nějak zpětně dozvěděla, bylo by moc hezké jí sdělit, že její zmínka pomohla právě tomuto hospici. Přinesla nám tuto myšlenku přímo pod nos a pro nás byla radost toho využít a peníze poslat právě jim. Tímto tedy neznámé paní děkujeme:)
Simča měla v druhé polovině cesty stále více a více práce, protože jsme potřebovali občas doušek vody nebo sníst kousek ovoce. Jak se mezera mezi námi s Vojtou prodlužovala, pobíhala Simča sem a tam, aby to všechno stíhala. Právě když jsem se blížil k obelisku na vrcholu Lysé hory, mohli jsme poslední metry dojít s tímhle andělem strážným. Když jsem se v křečích svalil na zem, ujistila se, že jsem v pořádku a běžela naproti Vojtovi. Vlastně nemám tušení, jak dlouho jsem se dával dohromady, abych mohl vstát, normálně se narovnat a aspoň trochu vznešeně ujít pár metrů. Když však došel Vojta, byl jsem nesmírně rád, že mu mohu pogratulovat a sednou si zase k obelisku a ještě odpočívat. Měli jsme to oba za sebou!
Jako grand finále nás čekalo jídlo v místní chatě Emila Zátopka. Když jsme čekali s tácem na jídlo v třesoucích rukách, zeptala se mě mladá slečně, jakou si dám polévku. Byla tam společně s podobně starým klukem, který to však na první pohled u výdeje polévek řídil. Odvětil jsem, že bych si dal česnečku a na její dotaz, zda si dám i sýr, jsem kývl v kladnou odpověď. Slečna vložila sýr do polévky a v tu chvíli se na ni její kolega podíval se slovy: „To snad nemyslíš vážně?“ Slečna vypadala vyděšeně a vůbec nevěděla, co udělala zle. On pokračoval: „To je spider-man, dej mu toho sýra víc!“ Škoda, že jsem nemohl odejít trochu pevnějším krokem hodným spider-mana.
Oba jsme se s Vojtou cítili následně velmi vyčerpaně, ale shodli jsme se na tom, že tato akce by mohla být dostupná spoustě lidí. Každý kilometr se počítá a pokud bychom byli schopni dosáhnout přesahu, kdy to bude užitečné i pro místa, jako je ostravský hospic, tak to bude opravdu senzační akce nejen pro nás, ale pro lidi obecně:)
A jaká jsou vlastně pravidla? No to se ještě uvidí. Jelikož jsme se s Vojtou shodli na tom, že nám jaksi nevyšla příprava na tuto akci, tak to tak necháme asi i do budoucna. Bude tedy důležité, nijak se na tento specifický výkon nepřipravovat. V registračním formuláři pak bude každý svědomitě vyplňovat kolonku, kolik času za posledního půl roku strávila daná osoba tréninkem pozice na všech čtyřech a pokud překročí hranici 5 hodin, pak bude mít na startovní listině razítko TMP (Too much preparation – čti „tú mač preperejšn“). V povinné výbavě budou boty, které mají alespoň jednu díru, protože tak jsme to měli my a za bonus se bude považovat tričko, které vám odhalí pár centimetrů bederní páteře, jako to měl Vojta, abyste se mohli pořádně spálit a měli dalších pár dnů památku.
Děkuji Vojtovi a Simči za skvělý společný zážitek a snad příští rok v hojnějším počtu na viděnou!
