Ze všech stran slyším a čtu, jak je důležité se vyhýbat stresu, nepřetěžovat se, hlídat si spánek, držet všechno v permanentní rovnováze.. a to co pak člověk sleduje vlastníma očima jsou snížené schopnosti vyrovnávat se s překážkami, které nám život staví do cesty. Je sice hezké držet vše v rovnováze, ale jednou za čas je potřeba umět se do tohoto stavu vrátit z toho nerovnovážného stavu.. Proto je i nadále mým přáním, abychom se sešli ve skvělé partě příští rok a mohli opět zažít tradiční formu soustředění. Přesto tomu však letos bylo jinak…
Následující příběh je o třech lidech, padesáti kilometrech a jednom velmi špatném nápadu.
Existují okamžiky, kdy člověk vymyslí název nějaké události, aniž by tušil, že se mu vesmír rozhodne názorně vysvětlit jeho skutečný význam. Vesmír má totiž zvláštní smysl pro humor. A také poněkud nepříjemný zvyk vysvětlovat věci prakticky.
Když jsem letošní soustředění pojmenoval „Dívej se srdcem“, měl jsem na mysli cosi hlubokého. Něco o vnímání světa, o lidech, o schopnosti zahlédnout pod povrch věcí. Rozhodně jsem tím nemyslel, že budu několik desítek kilometrů pozorovat svět z něčích zad, zatímco se mi dva opasky budou pokoušet amputovat dolní končetiny. Ale nepředbíhejme…
Každý, kdo někdy organizoval akci pro menší skupinu lidí, ví, že jde o zvláštní formu dobrovolného duševního sebepoškozování. Na začátku máte představu. Krásnou představu. V ní se všichni účastníci sejdou na správném místě, ve správný čas a plni nadšení. No a najednou do věci vstoupí život.
Život je mimořádně schopný organizátor. Obvykle mnohem schopnější, než jste vy sami. Někdo onemocní. Někdo se zraní. Někomu do toho vstoupí rodina, práce nebo jiná z těch věcí, které lidé z nějakého nepochopitelného důvodu považují za důležitější než dobrovolné fyzické utrpení v kruhu přátel.
A pak je tu propagace… V mém případě jde o disciplínu, ve které dosahuji výsledků tak pozoruhodných, že kdyby se udělovaly medaile za schopnost utajit vlastní akci před veřejností, museli by mi ji poslat poštou. Nikdo by totiž nevěděl, že se slavnostní předávání koná.
Situaci příliš nepomáhají ani vyprávění některých účastníků minulých soustředění. Ta mají zvláštní tendenci časem nabývat rozměrů, při nichž by člověk mohl získat dojem, že se nejednalo o několik dní společného cvičení, ale o nepovedenou vojenskou operaci v nepřátelském území, ze které se část jednotky vrátila jen díky příznivému postavení hvězd.
Což je samozřejmě nesmysl. Hvězdy nám nikdy nijak zvlášť nepomáhaly. A tak se letos stalo, že z původně plánovaného soustředění zbyli 3 lidé. Slovy tři. To je zajímavé číslo. Na pořádnou skupinovou akci je poněkud malé, na běžnou procházku naprosto dostačující a na přenášení dospělých lidí z jednoho města do druhého překvapivě ideální. Ale k tomu jsme se museli teprve dopracovat.
Nápad vznikl jen několik dní před akcí. Což bylo dobře. Kdybychom totiž měli dost času o něm přemýšlet, mohl by některý z nás dospět k závěru, že je hloupý. A to by celý podnik vážně ohrozilo.
Plán byl takový, že společně s Kačkou a Pavlem se vydáme z Brna k miroslavské sokolovně formou procházky. Celá trasa měla lehce pod 50km a jediným pravidlem na této cestě bylo to, že jeden člověk musí být v danou chvíli vždy nesený na zádech. Nikdo z nás nic takového nikdy neabsolvoval. Nevěděli jsme, jak to bude náročné, jak dlouho to bude trvat a zda je to vůbec proveditelné. Právě tyto prvky neznáma způsobovaly někde uvnitř lehký pocit nervozity, který je při vymýšlení podobných nápadů velmi potřebný.
Čtvrtek byl vyhrazen přípravám. Po dopoledním koupání v řece, které by se dalo považovat za poslední rozumnou činnost před nadcházející výpravou, jsem se cestou domů zastavil v Lidlu, abych nakoupil zásoby jídla a pití.
Lidl je zvláštní místo. Jakmile se za mnou zavřely vstupní dveře, pochopil jsem, že jsem udělal chybu. Obchod byl plný lidí. Alespoň jsem si to zpočátku myslel. Teprve když si moje oči přivykly zvláštní nehybnosti okolního prostředí, uvědomil jsem si, že většina přítomných se prakticky nepohybuje. Šlo převážně o občany důchodového věku, vyzbrojené nákupními letáky, jejichž schopnost obsadit strategicky významná místa v prostoru by jim mohla závidět leckterá profesionální armáda. Zvláštní pozornost věnovali úzkým průchodům, křižovatkám nákupních vozíků a místům, kde se nacházelo přesně to zboží, které jsem potřeboval. Bylo to fascinující.
Následujících dvacet minut mého života patří k událostem, které je lepší nezaznamenávat.
Některé vzpomínky člověka posilují. Jiné ho učí pokoře. A pak existují takové, které by měly být bezpečně uzamčeny v nejhlubších zákoutích mysli a opatřeny cedulkou Neotvírat ani v případě požáru. Když jsem se konečně dostal ven, učinil jsem zásadní životní rozhodnutí. Už nikdy nevstoupím do Lidlu v době oběda! Bylo příjemné mít alespoň jeden pevný bod v životě, jehož další vývoj se měl brzy stát značně nejistým.
V pátek ráno jsme se sešli v Králově Poli. Kromě mě, Kačky a Pavla se naší výpravy účastnila ještě jedna Kačka, která se dobrovolně ujala zásobování a podpory celé operace. Což bylo nesmírně důležité. Zejména proto, že jsme se rozhodli strávit následující hodiny nošením jeden druhého na zádech, což je činnost, při které se možnosti přepravy jídla, pití a dalšího vybavení poněkud komplikují a mít k dispozici člověka s autem bylo tedy přibližně stejně užitečné, jako mít při námořní výpravě loď.
A protože se v tomto příběhu vyskytují dvě Kačky a nechci je neosobně označovat jako Kačka F. a Kačka J., tak si je pro následující text odlišíme jako Kafka a Kajka.
Naskládali jsme věci do Kajčina auta a rozloučili se s ní do doby, než se k nám po práci opět připojí. Nyní zbývalo vyřešit poslední zásadní problém před startem. Oběd. Bylo těsně po desáté a všichni jsme se shodli, že většina restaurací začíná podávat obědy v jedenáct hodin. Kafka tedy přišla s návrhem. Mohli bychom se najíst v bistru firmy, kde pracuje. Tam přece určitě vaří kdykoliv. Slovo „určitě“ má v lidských dějinách pozoruhodnou pověst. Podobně jako když řeknete „pojďme zkratkou“.
Do bistra jsme dorazili v 10:35. Vařili od jedenácti. Několik vteřin jsme stáli před touto skutečností a mlčky zvažovali, zda je vhodné pronášet nějaké komentáře. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat a utahovat si s Kafky až v autě.
Přesunuli jsme se blíže k místu, kde bydlím, a tam si konečně dopřáli výborný oběd. Poté jsme se převlékli do sportovního a vyrazili do Žebětína, kde začínala naše trasa. Byli jsme najedení, odpočatí a plní energie. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Kromě zkušeností, rozumného plánu pro případ neúspěchu a jakékoliv představy o tom, co nás čeká. Ale tyto drobnosti nám v danou chvíli nijak zvlášť nevadily. Ostatně, člověk by neměl dovolit, aby mu nedostatek informací pokazil dobře rozjeté dobrodružství, když prakticky ještě ani nezačalo.
Naše cesta měla začínat v Žebětíně a pokračovat přes Popůvky, Omice, Ivančice, Budkovice, Moravský Krumlov, Lesonice a Miroslavské Knínice až k miroslavské sokolovně. Necelých padesát kilometrů. Na mapě to vypadalo docela nevinně.
Mapy mají ostatně zvláštní schopnost zobrazovat i ty největší lidské katastrofy jako několik úhledných čar na papíře. Nikde na nich nenajdete značku upozorňující na blížící se zoufalství, rozpadající se chodidla nebo okamžik, kdy začnete přehodnocovat svá životní rozhodnutí, která vás dovedla právě sem.
Můj vlastní příběh však začal přibližně padesát metrů od startovní čáry, kde jsem zjistil, že moje trávicí soustava má na celou výpravu poněkud odlišný názor než zbytek těla. Nervozita je taky zvláštní věc.
Někdo ji pociťuje jako motýly v břiše. Jinému se potí dlaně. Další začne neklidně přešlapovat a pokládat otázky, na které nikdo nezná odpověď. Moje tělo se rozhodlo pro praktičtější přístup. Potřebovalo si odskočit. Dvakrát. Jednou doleva a jednou doprava. Během několika minut jsem tak přišel o polovinu zásob toaletního papíru, který jsem si pečlivě připravil na téměř padesátikilometrovou cestu.
To by samo o sobě nebylo tak znepokojivé, kdyby mě tato skutečnost nezačala ještě více znervózňovat. A zvýšená nervozita, jak se ukázalo, měla na moji trávicí soustavu zcela předvídatelný účinek. Ocitl jsem se v začarovaném kruhu.
Ve 12:24 jsme konečně vyrazili.
Čekalo nás první pořádné stoupání, ale naše nálada byla výborná. Slunce příjemně hřálo, podzimní lesy zářily barvami a pod nohama nám šustilo spadané listí. Konec října nám připravil počasí, které působilo téměř podezřele laskavě. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy člověk cítí, že je svět nádherné místo a že všechno má svůj smysl. Tento pocit obvykle vydrží přesně do chvíle, než si na záda naloží dalšího dospělého člověka.
Zpočátku jsme se střídali s lehkostí a nadšením lidí, kteří ještě netuší, jak funguje kumulativní únava. Jeden nesl, druhý se vezl a třetí kráčel vedle nich, připraven převzít svou část břemene. Byl to jednoduchý a elegantní systém. Až na drobnou skutečnost, že lidské tělo není od přírody konstruováno jako dopravní prostředek. To se projevilo poměrně brzy. Při běžném nošení na zádech totiž musíte nějakým způsobem zajistit, aby vám přepravovaná osoba nesklouzla k zemi. To obvykle znamená držet ji rukama pod stehny. Což funguje skvěle, pokud nesete malé dítě, které váží přibližně tolik co větší pytel brambor. Poněkud hůře to funguje, pokud přepravujete dospělého člověka o hmotnosti několika desítek kilogramů a plánujete v této činnosti pokračovat až do následujícího dne. Velmi rychle jsme pochopili, že naše nohy možná nebudou tím prvním, co vypoví službu. Ruce a třísla se o tuto čest hodlaly poprat. Naštěstí jsem měl v batohu dva opasky. Původně jsem je přibalil s neurčitou představou, že by se mohly k něčemu hodit. Což je jeden z nejstarších principů lidského vynalézání.
Většina významných objevů totiž nevznikla proto, že by někdo přesně věděl, co potřebuje vyrobit, ale proto, že měl po ruce nějaký předmět a dostatek odhodlání použít ho způsobem, který výrobce rozhodně nezamýšlel. Začali jsme experimentovat.
Opasky se přesouvaly z jednoho místa na druhé. Vznikaly nejrůznější smyčky, závěsy a konstrukce. Každá nová varianta dostala vlastní název. Bylo to důležité. Pojmenování totiž dodává i těm nejabsurdnějším věcem zdání odbornosti. Pokud například někomu řeknete, že jste si uvázali dva opasky kolem nohou a teď doufáte, že vám neupadnou, pravděpodobně se na vás bude dívat s obavami. Pokud mu však sdělíte, že testujete dvojitý křížový závěsný systém pro dynamickou přepravu lidského nákladu, začne vás možná považovat za průkopníka nového vědního oboru.
Po přibližně dvou hodinách jsme dospěli k řešení. Nazvali jsme ho Dvojitý opaskový batůžek. Alternativně také Double-Cross opasková nákupní taška. Název byl dlouhý, nepraktický a poněkud zavádějící, což mu dodávalo všechny potřebné předpoklady k tomu, aby se jednou stal oficiálním technickým termínem. Opasky pomáhaly rozložit váhu neseného člověka a ulevovaly rukám. Bylo to geniální. Přinejmenším do chvíle, než jsme zjistili, že každé technické řešení s sebou přináší nové problémy. V našem případě šlo především o skutečnost, že opasky měly tendenci zařezávat se nesenému člověku do podkolenních jamek, zatímco nosiči se pokoušely přetvořit zápěstí do anatomicky poněkud nepravděpodobného úhlu.
Dosáhli jsme tedy významného pokroku. Podařilo se nám odstranit jednu formu utrpení a nahradit ji dvěma jinými. Což je, když se nad tím člověk zamyslí, poměrně přesná definice velké části technologického vývoje lidstva. Přesto systém fungoval a my stále pokračovali dál.
Šli jsme do toho celého s tím, že je klidně možné, že skončíme někdy v sobotu večer. Chtěli jsme se hlavně vyhnout tomu, abychom šli dvě noci, pokud to nebude nezbytně nutné. Toto přání se nám nakonec splnilo. Dokonce tak důkladně, že jsme si denního světla užili přibližně stejně jako horník, který si na cestě do práce zapomněl hodinky.
Každou hodinu jsme chtěli natáčet krátký video záznam, abychom si pamatovali nějaké stěžejní momenty. První záznamy tedy zachycovaly tři nadšené lidi uprostřed nádherné podzimní krajiny. Na dalších bylo možné rozeznat postupně ubývající množství světla, několik obrysů stromů a nakonec převážně tmu, ze které se ozývaly hlasy.
Dokud světlo bylo, využívali jsme ho naplno. Povídali jsme si, smáli se a rozebírali nejrůznější strategie. Kdy jíst? Kdy pít? Jak dlouhé úseky chodit? Jak rychle se pohybovat? Jak často střídat nosiče? Jak naskakovat na záda, aby se z této činnosti nestala událost vyžadující přítomnost zdravotnického personálu?
Zvláštní pozornost si zasloužily rozdíly mezi jednotlivými nosiči. Člověk by si mohl myslet, že jízda na lidských zádech bude vždy přibližně stejná. To by byl ovšem hluboký omyl.
Každý člověk má svůj vlastní způsob chůze, který se utváří po celý život a který je za běžných okolností jeho okolí naprosto lhostejný. Dokud si na něj někdo nesedne. Teprve potom vyjdou najevo skutečné rozdíly. Na jednom nosiči se vezete s takovou lehkostí a plynulostí, že máte pocit, jako byste seděli v Rolls-Roycu. Krajina kolem vás tiše ubíhá, tělo se téměř nepohybuje a vy začínáte přemýšlet, zda by nebylo možné tuto formu dopravy zavést jako běžnou alternativu městské hromadné dopravy. Pak přesednete na druhého (Promiň, Pavle!) A náhle pochopíte, proč naši předkové vymysleli říkanku: Takhle jedou páni, takhle jedou dámy…
Zbytek říkanky už máte v mlze, protože se vám při každém kroku prudce přesouvá mozek uvnitř lebky a oči se marně pokoušejí zaostřit na nejbližší strom. Žaludek mezitím podává oficiální protest. A vaše mysl se z nějakého důvodu začíná stále častěji vracet k otázce, kolik toaletního papíru vám vlastně ještě zbývá. V mém případě to byly poslední tři útržky. Tři. Zase to zvláštní číslo.
Když jsme se poprvé potkali s Kajkou na okraji přírodního parku Bobrava, už byla tma. Bylo to také nejchladnější místo celé naší trasy kvůli silnějšímu větru. Toto byla naše první delší zastávka, kde jsme se pořádně najedli a když jsme zhodnotili náš celkový stav vůči uražené třetině celkové vzdálenosti, začali jsme s Pavlem propadat mírnému optimismu. Do mysli se vkrádaly kacířské myšlenky, že to třeba nakonec nebude až tak hrozné a mohla by to být docela pohoda. Kafka však moje a Pavlovo nadšení nesdílela. Kafka totiž na rozdíl od nás dvou zjevně nepovažovala za zanedbatelnou okolnost, že musí několik desítek kilometrů nosit na zádech dospělé muže. Navíc se na ní podepisovala zima, tma a narůstající únava. Zatímco my jsme v duchu propočítávali, jak rychle bychom mohli dorazit do cíle, ona pravděpodobně propočítávala, kolik lidských rozhodnutí muselo selhat, aby se ocitla právě zde. Díky tomuto stavu však pronesla památnou větu, kterou v budoucnu uslyší určitě spousta lidí v různých situacích: „Já jsem tak unavená, že priority jdou stranou!“
Bylo to nádherné.
Nejen svou upřímností, ale především filozofickou hloubkou. Lidé totiž tráví značnou část života stanovováním priorit. Rozhodují, co je důležité, co může počkat, čemu věnovat energii a čemu se raději vyhnout. Existují o tom knihy, přednášky, semináře a pravděpodobně i celé vědecké konference. Kafka však dokázala celou problematiku shrnout do jediné věty. Když je člověk dostatečně unavený, priority jednoduše přestanou být prioritami. A odejdou stranou. Kam přesně, to není známo.
Naším dalším cílem bylo vlakové nádraží v Ivančicích.
Kajka nám vyšla naproti a její přítomnost měla na naše tempo pozoruhodný účinek. Úsek uběhl překvapivě rychle, což potvrzuje starou pravdu, že vzdálenost není jen fyzikální veličina. Je také veličinou psychologickou. Pět kilometrů, na jejichž konci vás čeká příjemná společnost a zásoby jídla, je totiž podstatně kratších než pět kilometrů, na jejichž konci vás čeká dalších pět kilometrů.
Na nádraží jsem se definitivně rozloučil se svými posledními zásobami toaletního papíru. Byl to tichý a důstojný okamžik. Jen ten zamilovaný pár, který byl jen několik metrů od křoví, si to nemyslel. Naštěstí se zdálo, že moje trávicí soustava konečně pochopila vážnost situace a rozhodla se pro dočasné příměří.
A tak jsme mohli pokračovat v tom, co nám šlo ze všeho nejlépe. V přeceňování vlastních možností. Cítili jsme se totiž výborně. A právě v této atmosféře zazněla myšlenka: „Kdybychom byli v Miroslavi moc brzy, mohli bychom to jít i zpátky, aby to byla dostatečná výzva.“
Byla to samozřejmě naprostá pitomost. Ale v danou chvíli nám připadala jako docela rozumná úvaha. To je na optimismu nejnebezpečnější. Dokáže člověka přesvědčit, že pokud se mu zatím nic zásadního nepokazilo, je velmi pravděpodobné, že se mu už nic nepokazí. Což je přibližně stejně spolehlivá logika jako tvrdit, že když jste dosud nespadli ze schodů, můžete po nich bezpečně běhat pozadu se zavřenýma očima.
Po pořádném občerstvení jsme se opět připravili k odchodu. Čekal nás dlouhý úsek přes Budkovice až do Moravského Krumlova. Ještě v Ivančicích jsme však narazili na workoutové hřiště. Pro nás to v danou chvíli byl téměř zázrak. Udělali jsme několik shybů a vyvěsili se na hrazdě, abychom uvolnili napětí v zádech. Úleva byla fantastická. Člověk by si mohl myslet, že po mnoha hodinách nošení dalších lidí bude poslední věcí, po které zatouží, přitahování vlastního těla k železné tyči. Lidské tělo je však komplikované zařízení. Někdy se nejlepší způsob, jak si odpočinout od jedné formy fyzické námahy, ukáže být úplně jinou formou fyzické námahy. Kdyby takové hřiště stálo v každé vesnici, mohli bychom pravděpodobně pokračovat celé dny. Možná by se to dokonce dalo považovat za doping.
Úsek do Budkovic byl pravděpodobně poslední částí naší cesty, která ubíhala poměrně rychle. Ne že bychom se pohybovali nějak zvlášť rychle. Spíš jsme ještě nebyli dostatečně unavení na to, aby se čas začal chovat podivně. Čas je totiž veličina mimořádně citlivá na lidské utrpení. Kafce se začaly zkracovat úseky, během nichž byla schopna nést někoho z nás na zádech. Do toho přicházela další stoupání. A pak jsme dorazili k mostu. Tedy alespoň podle mapy. Mapa totiž na daném místě zobrazovala přechod přes řeku, opatřený značkou zákazu pro pěší. To nás mělo možná varovat.
Ale zákaz pro pěší je poměrně nejednoznačný pojem, pokud se člověk právě účastní výpravy, při které je třetina skupiny neustále přepravována jako zavazadlo. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že se nejedná o most v tradičním slova smyslu. Šlo o obrovský padlý strom. Někdo na něj přibil několik provizorních podlážek, které byly částečně rozpadlé, nakloněné a stabilní podobně jako naše nohy. Celá konstrukce se nacházela několik metrů nad řekou. Naštěstí byla tma. Tma má tu výhodu, že člověk nevidí všechny důvody, proč by se měl bát. Má ovšem také nevýhodu, že nevidí všechny důvody, proč by se měl bát.
Kafka však později prohlásila, že mnohem větší strach v ní vyvolalo chrochtající prase, které jsme prý někde ve tmě slyšeli. Což je vlastně pochopitelné. Neviditelné prase je přeci z hlediska lidské představivosti podstatně nebezpečnější než prase viditelné.
Kajka na nás čekala u auta v Budkovicích. Když jsme se setkali, bylo už zřejmé, že se stav našich těl od poslední zastávky v Ivančicích výrazně změnil. Všechno fungovalo. Ale některé součástky začínaly vydávat varovné signály. Nevím přesně, jestli k následujícímu rozhovoru došlo právě na tomto úseku, nebo o něco dříve. Vím však, že jsem se v jednu chvíli vezl Pavlovi na zádech a zeptal se ho, jak se mu jde. Pavel odpověděl s naprostým klidem:
„Bortí se mi klenba.“
Existují věty, které člověk nechce slyšet. Například od pilota: „Tohle tlačítko jsem ještě nikdy nezkoušel.“ Od chirurga: „Zajímavé, tohle tam v učebnici nebylo.“ A od člověka, který vás právě nese na zádech: „Bortí se mi klenba.“
Znepokojilo mě to.
Nejen proto, že se jednalo o anatomickou strukturu, jejíž funkčnost byla pro pokračování výpravy poměrně důležitá, ale také kvůli způsobu, jakým to Pavel oznámil. Naprostý klid. Žádná panika. Žádná dramatická intonace. Jako by právě konstatoval, že se trochu ochladilo.
„Kdybys aspoň řekl něco ve smyslu, že tě trochu tahá ploska,“ namítl jsem, „tak by to neznělo tak drasticky.“
Pavel se nad tím zjevně zamyslel. A potom, stále se stejným ledovým klidem, odpověděl: „Tak mě tahá ploska na mé bortící se klenbě.“
Byla to dokonalá odpověď.
Zachovávala veškerou původní katastrofu a zároveň splňovala můj požadavek na jemnější formulaci.
Nevěděl jsem, co na to říct. A tak jsem při další výměně udělal jedinou rozumnou věc, která mě napadla. Šel jsem se vyčůrat.
Jakmile jsme z Budkovic znovu vyrazili, nebyl to tak ladný krok. Už se rozcházelo o poznání hůř a tělo začalo tuhnout. Silově to však stále bylo dobré.
Když jsme se blížili k zámku v Moravském Krumlově, začalo být zřejmé, že Kafka prožívá jednu ze svých prvních skutečných krizí.
Nebyla to krize dramatická. Nikdo nekřičel, nikdo neplakal a nikdo se nepokusil zahodit opasky do nejbližšího příkopu. Byla to taková, při které člověk začne pochybovat o vlastní užitečnosti. Kafka už nedokázala nést nás s Pavlem tak dlouhé úseky jako na začátku. Její tempo se zpomalovalo a výměny přicházely častěji. A přestože jsme se stále pohybovali kupředu, měla zjevně pocit, že nás brzdí. To je zvláštní vlastnost lidské mysli. Dokáže člověka přesvědčit, že pokud už nepodává stejný výkon jako před několika hodinami, stává se přítěží. A to dokonce i ve chvíli, kdy právě vykonává něco, co by většina rozumných lidí odmítla ještě předtím, než byste jim stačili vysvětlit pravidla.
Snažili jsme se jí objasnit, že na rychlosti vůbec nezáleží. Že každý krok se počítá. Že i krátký úsek, během kterého nás ponese, znamená pro nás s Pavlem odpočinek. A že naše výprava není závod. Kafka naše argumenty vyslechla, ale zdálo se, že je nepřijala v plném rozsahu.
Rozhodli jsem se tedy problém vyřešit jinak. Prakticky. Což je slovo, které by v mém případě mělo být vždy doprovázeno varovným zvukovým signálem.
Odsouhlasili jsme návrh, že se s Pavlem budeme nějakou dobu střídat v nošení Kafky. Ona si odpočine a my zatím udržíme tempo.
Bylo to jednoduché, logické a na první pohled naprosto rozumné řešení. Tři vlastnosti, které se u špatných nápadů objevují překvapivě často. Následujících šest výměn jsme tedy absolvovali tak, že jsme se s Pavlem střídali v roli nosiče a Kafka se celou dobu držela na zádech. Zpočátku to fungovalo skvěle. Dokonce jsme postupovali rychleji. A právě v tom byl problém. Při našem původním systému totiž každý z nás pravidelně odpočíval. Jeden nesl, druhý šel vedle a třetí se vezl. Nyní jsme však tento systém nahradili jiným. Pavel nesl. Já šel. Pak jsem nesl já. Pavel šel. A tak stále dokola. Kafka odpočívala alespoň na nohy. Což byl ostatně účel celé operace. Jedinou drobnou komplikací bylo, že jsme s Pavlem přestali odpočívat. Právě jsme objevili mimořádně efektivní způsob, jak během dvou a půl kilometru spotřebovat síly, které jsme si předtím pečlivě rozdělovali na celou noc.
Když jsme konečně dorazili k autu, panovala mezi námi jednoznačná shoda. Takhle už ne. Nešlo o to, že bychom Kafku nechtěli nést. Šlo o to, že kdybychom v tomto režimu pokračovali, mohli bychom se poměrně brzy dostat do stavu, kdy už nikdo nebude schopen nést nikoho. A to by představovalo jistý organizační problém. Byl jsem stále přesvědčený, že cestu dokážeme dokončit. Jen jsem začínal tušit, že to bude bolet.
Za Moravským Krumlovem se krajina začala měnit. Lesy a příjemné podzimní cesty postupně ustupovaly asfaltu. Dlouhému asfaltu. Velmi dlouhému asfaltu. Čekaly nás už jen Lesonice a Miroslavské Knínice. A potom Miroslav.
Na mapě to vypadalo jednoduše. Jen několik dalších čar. Několik dalších zatáček. Pouze několik dalších kilometrů. Ovšem slovo „jen“ začínalo v našem slovníku postupně ztrácet svůj původní význam. Když vám někdo po několika hodinách chůze řekne, že zbývá „jen deset kilometrů“, můžete si být téměř jisti, že dotyčný buď neví, o čem mluví, nebo se vás pokouší psychologicky poškodit.
Obloha však byla nádherně jasná. Měsíc a noční světlo nám poskytovaly natolik dobré podmínky, že jsme čelovky téměř nepotřebovali. Kolem nás panovalo ticho, krajina odpočívala a většina rozumných obyvatel okolních vesnic spala ve svých postelích. My jsme se mezitím pohybovali po silnici jako malá skupina podivných poutníků. A přesto v tom bylo něco krásného.
Člověk si během takové noci začne uvědomovat věci, kterým za běžných okolností nevěnuje pozornost. Zvuk vlastních kroků. Dech člověka vedle sebe. Ticho mezi rozhovory.
Kajka nám při jedné ze zastávek znovu vyšla naproti. A právě tehdy jsme si uvědomili, jak zvláštní význam může získat obyčejné světlo. V dálce se objevila malá zářící tečka. Zpočátku sotva patrná. Postupně se přibližovala. A my věděli, že je to Kajka.
Jeden by si mohl myslet, že po tolika hodinách fyzické námahy bude největší radost pociťovat při pohledu na jídlo, pití nebo možnost posadit se. Ale ono malé světýlko v dálce v nás vyvolalo radost, kterou by bylo obtížné popsat někomu, kdo tam s námi nebyl. Nebyla to jen radost z blížící se zastávky. Byl to pocit, že na nás někdo čeká. To bylo důležité. Možná důležitější, než jsme si v tu chvíli uvědomovali.
S blížícím se koncem jsme začali postupně prodlužovat jednotlivé úseky. Každý z nás dokázal při jedné výměně udělat více kroků než předtím. Podle veškeré rozumné logiky bychom totiž měli být stále unavenější. A my také byli. Jenže lidská mysl není povinna řídit se veškerou rozumnou logikou. Zvlášť když začne tušit, že cíl už je skutečně na dosah. V tu chvíli se někde uvnitř otevřou dveře do skladu se zásobami energie. Nikdo přesně neví, kolik jich tam je. A pravděpodobně je dobře, že se člověk nepokouší tento sklad otevírat příliš často. Ale když už jste tak blízko cíle, začíná být lákavé sáhnout po všem, co v něm ještě zůstalo.
A tak jsme šli. Krok za krokem. Výměna za výměnou. Jeden nesl, jeden šel a jeden se vezl. Stále stejný jednoduchý systém.
Nikomu se nerozpadla klenba.
Nikdo neplakal.
Nikdo neblouznil.
A co bylo možná nejpozoruhodnější, nikdo nechtěl volat mamince.
Což je při podobných výpravách úspěch, který by rozhodně neměl být podceňován.
Před námi už ležela Miroslav.
A někde tam, uprostřed ještě spícího města, čekala sokolovna.
Místo, ke kterému jsme se původně měli dostat úplně jiným způsobem.
Ale to už je ostatně jedna ze zvláštností života.
Člověk si často naplánuje cestu k nějakému cíli.
A teprve když dorazí, zjistí, že to nejdůležitější se odehrálo cestou.
Miroslav spala. Na náměstí však svítilo tolik světel, že jsme si na okamžik připadali, jako bychom se vrátili do denního světa. Přicházeli jsme s hlavami vztyčenými, nohama poněkud méně vztyčenýma a se značným množstvím zkušeností, o které nás nikdo nežádal. Do cíle zbývalo už jen několik posledních metrů.
A tehdy se stalo něco pozoruhodného. Závěrečného úseku se ujala Kafka.
Ano, tatáž Kafka, která před několika hodinami prohlásila, že je tak unavená, že priority jdou stranou. Tatáž Kafka, která se v průběhu noci potýkala s narůstající únavou, zkracujícími se úseky a pochybnostmi o tom, zda nás příliš nezdržuje. Nyní kráčela k sokolovně s takovým elánem, že by člověk mohl nabýt dojmu, že si právě dopřála osm hodin spánku, vydatnou snídani a několik povzbuzujících proslovů od profesionálního motivačního řečníka.
Vypadalo to, že by klidně mohla pokračovat dál. Možná až zpátky do Brna. Bylo fascinující pozorovat, co s člověkem dokáže udělat vědomí blížícího se cíle.
Před několika hodinami bylo potřeba pečlivě rozdělovat síly, hlídat tempo a vyjednávat s vlastním tělem o každém dalším úseku. Nyní jako by všechny tyto dohody přestaly platit. Mysl jednoduše oznámila tělu, že už jsme skoro doma. A tělo, které se ještě před chvílí tvářilo jako odborová organizace připravující generální stávku, najednou ochotně nastoupilo na další směnu.
Občas nás mysl dokáže přesvědčit, že něco nezvládneme, přestože máme dostatek sil. A stejně tak nás někdy dokáže dovést až do cíle ve chvíli, kdy jsme přesvědčeni, že už žádné síly nemáme. Není to neomezená schopnost a rozhodně se na ni nedá spoléhat donekonečna. Ale občas člověku dovolí nahlédnout za hranici toho, co ještě před několika hodinami považoval za možné.
A tak jsme dorazili k miroslavské sokolovně.
Bez fanfár.
Bez potlesku.
Bez slavnostního uvítání.
Jen tři lidé, kteří právě dokončili téměř padesátikilometrovou cestu, při níž jeden z nich musel být neustále nesen na zádech.
Byl to krásný okamžik, být tam s vámi všemi!
A také okamžik, kdy jsme si konečně mohli dovolit přestat.
Což se ukázalo jako rozhodnutí s téměř okamžitými následky.
Před sokolovnou jsme pořídili společnou fotografii. Byla to naše jediná oslava. Žádné medaile, žádné poháry a žádný slavnostní ceremoniál, při kterém by nám někdo předával diplomy za mimořádné zásluhy v oblasti nepraktické mezilidské dopravy. Jen fotografie.
Tři unavení lidé před budovou, která pro mě znamenala mnohem víc než jen místo, kde se občas cvičí. Zažil jsem v ní tolik soustředění, tolik společných tréninků a tolik okamžiků, na které člověk nezapomíná, že se z ní postupně stalo něco jako malý sklad vzpomínek. A nyní k nim přibyla další. Poněkud neobvyklá. Ale rozhodně nezapomenutelná.
Kajka pro nás navíc připravila překvapení. Každému dala malého hrošíka. Čokoládového. Což je důležitá informace, protože kdyby nám po téměř padesáti kilometrech chůze rozdala tři skutečné hrochy, celá situace by se velmi rychle zkomplikovala. Hroch je totiž zvíře, které se navzdory svému poněkud komickému vzhledu vyznačuje značnou hmotností a poměrně nevyzpytatelnou povahou. A především by představoval dalšího tvora, kterého by někdo musel nést. Naštěstí šlo o hrošíky jedlé. A tak jsme je snědli. Byla to důstojná tečka za celou výpravou.
No a pak se stalo něco, co mělo vlastně přijít už dávno.
Tělo pochopilo, že je konec. Do té chvíle se chovalo jako zaměstnanec, kterému nadřízený neustále tvrdí, že už zbývá jen posledních pár minut práce. A zaměstnanec pokračuje. Protože posledních pár minut se přece dá vydržet. Jenže nyní někdo konečně oznámil konec směny. A celé tělo se okamžitě přepnulo do úsporného režimu. Svaly začaly tuhnout. Dostavila se potřeba spánku. Všechny ty drobné bolesti, které se během cesty držely někde v pozadí, se najednou začaly hlásit o pozornost, jako by celou noc čekaly ve frontě před úřadem a nyní se konečně otevřelo přepážkové okénko. Ale uvnitř se rozléval klid.
Zvláštní, hluboký klid.
Takový, který se nedostavuje po běžném odpočinku.
Ani po příjemně stráveném odpoledni.
Byl to klid člověka, který po dlouhou dobu věnoval veškerou pozornost jedinému úkolu.
Jít. Nést. Střídat se. Jíst. Pít. Pokračovat.
A potom najednou nemusel dělat vůbec nic. Žádné další plánování. Žádné další výměny. Žádné přemýšlení, kolik kilometrů ještě zbývá.
Ještě několik dní po návratu jsem ten zvláštní vnitřní klid cítil.
Jako by se něco uvnitř usadilo na správné místo.
A možná právě v tom spočívala největší odměna celé výpravy.
Ne v tom, že jsme dokázali ujít téměř padesát kilometrů.
Ani v tom, že jsme je zvládli za podmínek, které by většina lidí považovala za naprosto zbytečné.
Ale v tom, že jsme na nějakou dobu opustili svět, ve kterém je všechno potřeba neustále řešit, hodnotit, plánovat a optimalizovat.
A nahradili ho světem, ve kterém záleželo jen na dalším kroku.
Což je možná mnohem vzácnější zkušenost, než by se na první pohled zdálo.
Když jsem letošní soustředění pojmenoval „Dívej se srdcem“, netušil jsem, jak zvláštním způsobem se nakonec tento název naplní. Je to vlastně docela zvláštní obraz života.
Někdy máte dostatek sil a můžete pomáhat ostatním.
Jindy vám síly docházejí a potřebujete, aby někdo pomohl vám.
A občas je vaším největším přínosem prostě to, že jste tam.
Že jdete společně.
Že se nevzdálíte jen proto, že někdo jiný právě postupuje pomaleji.
Člověk má totiž zvláštní tendenci měřit vlastní hodnotu podle toho, kolik toho dokáže udělat.
Kolik unese.
Jak rychle se pohybuje.
Jak dlouho vydrží.
Ale někdy je mnohem důležitější pochopit, že nemusíte být pořád tím nejsilnějším.
A že když na chvíli zeslábnete, neznamená to, že jste přestali být důležitou součástí skupiny.
Tohle se samozřejmě snadno říká.
Podstatně hůře se tomu věří, když máte za sebou několik desítek kilometrů a vaše nohy právě zahájily jednání o okamžitém ukončení pracovního poměru.
Ale právě tehdy mají podobné myšlenky největší význam.
Možná jsme se tedy letos nakonec přece jen dívali srdcem.
Viděli jsme, jak se člověk dokáže smát ve chvíli, kdy už by měl mít všech důvodů k dobré náladě dávno dost.
Jak dokáže pomáhat, i když sám potřebuje odpočinek.
A jak velkou radost může vyvolat malé světýlko v dálce, pokud víte, že patří někomu, kdo na vás čeká.
A to je možná něco, co se při běžném soustředění člověk učí také.
Kačce a Pavlovi patří moje obrovské poděkování.
Za odvahu pustit se do něčeho, co jsme nikdy předtím nezkusili.
Za ochotu přijmout nejistotu.
Za energii, odhodlání a především za společnost, díky které se i tak náročná cesta mohla stát něčím, na co budu vzpomínat s úsměvem.
Díky jejich povahám to byla vlastně procházka růžovou zahradou.
Samozřejmě růžovou zahradou, ve které někdo odstranil všechny růže, ponechal pouze trny a natáhl ji na téměř padesát kilometrů.
Ale přesto zahradou.
A bylo mi ctí projít ji právě s nimi.
Kajce patří stejně velké poděkování.
Bez její pomoci by se naše výprava velmi pravděpodobně proměnila v podstatně méně romantickou záležitost. Možná bychom ji také dokončili. Ale pravděpodobně bychom při tom objevili několik nových druhů mentálního utrpení.
Stále bych si moc přál, abychom se příští rok znovu sešli ve větší skupině. Abychom mohli zažít tradiční soustředění, se vším, co k němu patří. S pohybem, společným úsilím, únavou, smíchem a chvílemi, které se nedají naplánovat, ale o to déle zůstávají v paměti. Možná byla letošní výprava jen zvláštní odbočkou. Možná předzvěstí něčeho dalšího. A možná jen důkazem, že když se člověku nepodaří uskutečnit jeden plán, nemusí to nutně znamenat, že přišel o možnost zažít něco výjimečného. Někdy stačí najít dva další lidi, kteří mají podobně pochybný vztah ke zdravému rozumu. A vyrazit.
Příští rok to tedy zkusíme znovu.
Říká se totiž: „Třikrát a dost.“ Nebo že by to bylo jinak??
Sayonara příště!
