Celý týden před soustředěním jsem se snažila vyléčit kašel a rýmu. Není blbost jet na takhle náročnou akci, když nejsem úplně zdravá? Na to byla jednoznačná odpověď: Jo, je! A říct, že se nemůžu zúčastnit, by v tomto případě bylo docela pochopitelné, ale něco ve mně tam prostě chtělo. A tak se stalo, že v pátek o půl čtvrté jsme s Marťou vyrážely směr Miroslav. Těžko říct, kdo z nás dvou byl nervóznější.
Řítily jsme se po dálnici a v hlavě se mi převalovaly myšlenky. Jak jsem se vlastně ocitla v tuhle chvíli tady, že po dvou letech slýchání příběhů o Miroslavském soustředění na to svoje první jedu? Ještě před pár týdny byl můj největší strach z toho, že na mě bude Míra křičet a já to psychicky neustojím, teď jsem měla obavy spíš z toho, aby tělo v tom stavu vydrželo nápor toho, co si na nás Míra vymyslí.
V šatně jsem se se všema pozdravila a v 17 hodin s nervozitou zkrouceným žaludkem šla do tělocvičny.
Po úvodním slovu následovalo 40 seznamovacích kliků. To, že budu brečet jsem čekala (ostatně si myslím, že ani Míra nic jinýho nepředpokládal), ale že budu brečet už u nějakýho dvacátýho kliku, bylo lehce překvapivé. Pokud by soutěžily klouby na rukách vs. parkety, tak parkety vyhrávaly na plné čáře. Ruce jsem necítila a to byl teprve začátek. První trénink „zvířátka na 100 způsobů“ byl výživný. Bolelo to, což jsem ostatně i věděla, ale byl to první trénink sakryš!
Po pohankové večeři a pocitově příliš krátké pauze jsme začali druhý trénink, kdy se mi na začátku nepříjemně rychle zvednul tep, ale tělo to nějak ustálo. Asi si fakt řeklo, že se hodí do přeživšího módu a nemoc na chvilku odsune do pozadí. S každým dalším cvikem na nohy jsem zjišťovala, že si nás poslední měsíc Míra testoval na tréninkách, jestli je to zvládnutelný…evidentně jsme uspěli. Díky Klári :D
Jenže každý z těch cviků byl v jiným týdnu a ne v jedné hodině. Slzy tekly opět proudem.
Po vysvětlení noční hry jsem se na ni docela i těšila. Byl tam zahrnutý běh, chození podle mapy a nějaký to šifrování/hádanky. Toto nadšení mi vydrželo do první otázky, na kterou jsem absolutně netušila odpověď. Hmmm…. Takže 10 kilometrů to asi dneska v noci fakt nebude. Čím větší vzdálenost byla mezi stanovišti, tím jsem víc doufala, že otázka bude dobrá. Jako fakt se mi nechtělo vracet 3 kilometry zpátky na předchozí stanoviště a šance tu vždycky byla, vzhledem k tomu, že Míra neuznával ani kreativně vytvořené odpovědi. Naštěstí jsem se vracela jen dvakrát (málem napotřetí u Mojžíšovy archy) a i tak jsem naběhala 16kilometrů.
Byla jsem zvědavá, jak bude tělo reagovat po 2,5 hodinovém spánku. A kupodivu únava a pálení očí nepřicházelo. Moc bych chtěla říct, že aspoň na běhání kopců jsem trochu zvyklá, ale když se k běhu přidaly trakaře a medvídek pozpátku, tak jsem zase natahovala. Taky jsem zjistila, že bílý tričko asi nebude úplně nejlepší volba, když si neustále leháte na zem nebo když se parťák rozhodne si do vás utřít svoje boty :D
Po snídani nás čekal reakční trénink. Pro svaly odpočinkovější, pro hlavu vůbec. Tady se teda projevila únava naplno. Jakmile začalo uhýbání před pěnovou tyčkou, tak jsem schytávala jednu ránu za druhou a jen jsem zavírala oči. Neustále se mi drala hysterie do krku a slzy do očí. Jediný na co jsem myslela, byl konec tohohle tréninku.
Při obědě jsem se rozhodla spotřebovat energii pouze na to, abych do sebe dostala jídlo. Na nic jinýho nebylo místo a těch dvacet náááádherných minut chrupíka…
Pátý trénink přinesl kotouly, hvězdy a padání na různé způsoby. Míra po nás chtěl, abysme šli pomalu a plynule bez práskání kostí o zem. Nutno říci, že jsme si to prosykali bolestí asi nejvíc s Romanem. Tohle bolelo spíš tím, jak jsem byla domlácená za všech stran a to společně s unavenou hlavou rušilo vnímání, že bych možná měla ten pohyb provést jinak.
Další úkol zněl jasně: Dostat se k lomu s parťákem na zádech do 44 minut. Hahahahahahaha! Trošku jsem si tento úkol pro mě a Simču přeformulovala: Dostat se k lomu s parťákem na zádech. Myšlenka, že bysme snad mohly popoběhnout tam úplně nebyla, protože bysme skončily maximálně na konci Miroslavi úplně vyflusané. Takže jsme prostě šlapaly a jely na nějakou naši setrvačnost. Po příchodu nás zase opět nabudilo nějaké to boxování do lap a poztrácenou energii doplnily chlebáky od Danči.
U lomu jsme si zahráli noční hru, která nám s Vojtou celkem i šla do chvíle, než jsme dostali do ruky šifru. Čučela jsem na to a v hlavě se asi proháněl prérijní vítr, protože mi nic, co bylo na papíře, moc smysl nedávalo. Prejže vyzkoušený na děckách. Tak to jim asi na tábor musí jezdit děcka z Mensy.
S několika nápovědami jsme se dobrali odpovědi a pro ušetření času ke kapličce v Hostěradicích jsme si to zkrátili podlezením brány. Na cestě zpátky poprchávalo, takže se to neobešlo bez vyráchání mikiny na zablácený silnici pod bránou. Ještěže mi bylo řečeno, ať si na soustředění nabalím tunu oblečení.
Cesta zpět byla znovu s parťákem na zádech. Opět jsme si upravily zadání na: Prostě tam dojdem. Simča vypadala docela vyždímaně a po cestě měla mikrospánky (naštěstí jen když byla nesena a ne, když nesla ona), ale nějakým způsobem jsme se k tělocvičně dostaly. Nutno říci, že nám cesta trvala o půl hodiny déle, než tam. Kdybysme měly dělat ty trestný shyby samy, tak končíme fakt až se svítáním. Kluci byli ale mega hodní, že nás v tom nenechali a pomohli nám. Za to díky!
Přišlo nedělní ráno a s ním i běh do Hostěradic. To neznělo tak špatně. Možná jsem měla tušit, že je to past :D Nohy se po chvilce rozběhly a dařilo se mi držet i relativně rychlý tempo. Tou pastí bylo potom na kraji pole 100 kliků bez jakékoliv pauzy nebo s trestem 10 kliků navíc. Tohle bylo šílený. Ruce se mi třásly a tělo na mě řvalo, co blbnu, ať si odpočinu. Jenže já nechtěla přidávat další a další kliky navíc. No myslím, že kolemjdoucí nezasvěcená osoba by se jen mohla podivovat, jaké zvuky od pole by tam tehdy slyšela. Asi bych nic jiného od sebe ani nečekala, ale mezi kliky mi začaly téct slzy. Problém trošku nastával, když jsem chtěla udělat klik, jenže se vzlykáním to moc nešlo. Musela jsem se vždycky na sílu rozdýchat, abych si do každého kliku mohla spíš zařvat. Padl 110. klik a já se svalila vyčerpáním na zem. V hlavě jsem jenom obdivovala borce, že to jedou všechno bez kolen.
Běh do Miroslavi a pod kopcem jsme po čtyřech lezli k borovici a dolů. Míra řekl, že nesmíme položit kolena, ani se zvednout. Nedal za to žádnou penalizaci, jen prostě úplně vyloučil tuto možnost a mně se to nějak v hlavě seplo. Prostě ty kolena nesmím položit. Po chvilce lezení se ke mně připojil Roman (a zase se odpojil :D) ale jak jsme si tak lezli po silnici, tak kolem procházelo několik lidí:
kolemjdoucí babička: „Co to děláte? Tak z toho bych se už nikdy nezvedla.„
já mezi funěním: „Nám to řekl trenér.„
kolemjdoucí babička: „A na co prosimvás trénujete? No fotbal to asi nebude.„
Hlava byla odhodlaná jak nikdy, ale teprve s klesáním začala ta opravdová sranda. Závěrečný finiš v podobě korýtka byl záhul, protože jsem měla co dělat, aby ruce držely a já nespadla na tlamu. Nicméně položit kolena nebyla přípustná možnost. Posledních pár kroků a v slzách jsem padla na zem. Hlavou se mi honilo jen Martino „Čumim sama sebe.“ a pak ještě, proč je safra Míra tak čistej?! Asi bych se nemusela všude válet po zemi… U tělárny další nálož přítahů k hrazdě a dipů s limitem, u kterýho bylo každýmu jasný, že nedá a v rámci penalizace tam pošleme ještě pár desítek kliků. Ruce se klepaly a všechno mě bolelo. S posledním klikem přišla úúúúleva a zasloužená snídaně (nebo spíš brunch?).
Pokud ale tohle bylo tak těžký, co teprve závěr? Strachem se mi svíral žaludek s předzvěstí bolesti, která nás jistojistě bude provázet posledním tréninkem. Na tohle žádná příprava nebyla. Tohle bylo čistý peklo. Zvířátka opět na spoustu způsobů, u kterých jsem byla schopná buď jen brečet, řvát nebo padat na zem a v ostrým tempu. Tam kde někteří zvládli čtyři délky, já byla ráda, že jsem byla v polovině druhé a už se borci stavěli do stoliček ke zdi. V medvídkovi jsme se navzájem s Romanem hecovali, aby každý vydržel.
Závěrečné bušení do lap bylo už s vidinou konce a vyflusat ze sebe ty poslední špetičky energie a síly, které byly dobře poschovávané v těle. Nechápala jsem, že mě ještě zvládne Roman povzbuzovat a Míra na druhé straně tělocvičny hecovat Vojtu, když jsem se sotva držela s lapou v ruce na nohách. Poslední kolo písničky skončilo.
My šli na tříminutový plank na kloubech. Nehledě na to, jak moc jsem chtěla udržet kolena ve vzduchu, po minutě mi vypínaly svaly. Tělo se třáslo a já celou svou bytostí toužila po konci. Několikrát jsem ty kolena ze země zvedla, ale vždycky se sesunuly dolů. Posledních 20 sekund. A pak konečně zazněl konec. Ležela jsem na zemi, neschopná se pohnout. Tělo se klepalo únavou těch dvou dní. Následovala seiza, levá ruka, pravá ruka, úklona, pravá ruka, levá ruka.
Poté jsme se všichni posadili a Míra nám všem poděkoval. Já v tu chvíli cítila neskutečnou pokoru, pokoru k životu, k tomu, že se vůbec můžeme hýbat a být součástí něčeho jako je Miroslavské soustředění, kde vás každý okamžik připoutá do tohoto místa a nedovolí myšlenkám odběhnout jinam a taky vděčnost k člověku, který seděl přede mnou a úžas nad tím, kam nás všechny dovedl. Těžko říct, jestli jsem nevyčerpala v tom jednom jediném víkendu zásobu slz na pěkně dlouhou dobu, ale i kdyby…stálo to za to! Díky Vám všem, že jste tam byli a díky Tobě, Míro!
Odkaz na galerii – link
Odkaz na video spojené se soustředěním – link
