Příběh, který nejde vyprávět. Zážitek, co se musí zažít. Pot, krev a slzy. Gejzíry emocí. A pocity silnější než hrom. Zn.: Jen pro otrlé.
Je to jako by vám někdo ukopl hlavu a ta se vznášela kdesi v olbacích. Absolutní pocit štěstí a lehkosti, přestože tělesná schránka bojuje s bolestí o každé nadechnutí…
Malé městečko na jižní Moravě jménem Miroslav. Pár dní. Nepopsatelná atmosféra. Trénink těla a hlavně mysli. Sebepoznání. Uvědomění. Dokonalé očištění. Překonání vlastních hranic. Touha nevzdat se. To je Soustředění Miroslav.
Dva měsíce si promítám v hlavě dilema – jet, nejet, jet, nejet…? Nakonec moje touha zjistit, jaká je pravda na legendách, které o soustředění kolují, byla silnější než všemožné špatné okolnosti, které mi poroučely, abych své pozadí nechala v klidu doma na židli a nezatěžovala ho nestřídmým pohybem v miroslavské tělocvičně, a vyrazila jsem. Mým myšlenkám o tom, jak se budu na tento víkend poctivě připravovat, nebylo díky zahlcení školou a prací činy dostáno. Má tužba vzít si s sebou sparing parťáka ženského pohlaví, abych tam nebyla jediná slabá, bojovými sporty nepolíbená laňka mezi silnými jeleny, vyšla nakonec vniveč, a protože toto byla podmínka pro přijetí mé osoby na soustředění, už jsem o čtvrtečním večeru protahovala doma obličej ve smutné grimase ve zlém tušení, že nikam nepojedu.
Pak ale přišel mejl od horo-oddílového kamaráda Martina, že pokud bude možné z Prahy odjíždět až déle, přidá se. Podmínka ženského elementu po mém boku byla zbenevolentněna a Martin byl uznán radou starších (rozumějte Mírou) za vhodnou psychickou podporu mé osoby v nadcházejících těžkých víkendových dnech. Vyměnili jsme si pár psaníček elektronickou poštou, zabookovali jízdenku do Brna a v pátek o půl páté tímto směrem vyrazili. V morbidním očekávání totální sebedestrukce jsme vesele celou cestu spřádali scénáře s nejšílenějším obsahem.
Zatímco v Miroslavi se v šest hodin začal odehrávat příběh potu a závodů plic s ostatními částmi těl, my se stále otřásali v autobusu na otřesné Dé jedničce. Když se blížila osmá hodina a i naše cílová stanice – Miroslav, začala jsem být jak na trní. Mísil se ve mně strach, těšení a vzrušení z nevědomosti toho, co se doopravdy bude dít.
Ve čtvrt na devět jsme vystoupili do mrazivé tmy uprostřed holých polí, kde se proháněl lezavý vítr. Tady jsme měli počkat na vozidlo, které nás mělo dovést do centra dění. Za deset minut jsme se dočkali a za další chvilku už jsme měli možnost seznámit se s téměř všemi účastníky tohohle zvláštního zájezdu. Sympaťáci. Ač měli za sebou již první dvouhodinový trénink, vypadali až nadmíru svěží. Sešel se nás tu téměř rodinný počet – sedm lidí, osmý má dorazit zítra. Podle mého skromného soudu mi zpočátku tento počet připadal velmi nízký, postupně jsem obrátila a zjistila, že to bylo úplně akorát. Přijeli jsme akorát k večeři, což mě vyloženě zaujalo. Přesně jak stálo na pozvánce – samá svačina, oběd, svačina, večeře, doprovodný program… Paráda. Jenže v půl desáté večerní to začalo.
A začalo to nevinně, trochou úvodní techniky. To mě trochu uklidnilo, a když za pár minut přišlo doopravdové cvičení, byla jsem už aklimatizovaná. Můj první trénink se mi nejevil nikterak smrtelný. Závody družstev, kliky, posilování, kliky, činky, kliky, techniky, kliky, protahování, kliky… Nevím, co tam přesně bylo a co jsme všechno dělali, trochu se mi to slévá, jen vím, že po půl dvanácté, když nám Mira ukazoval další a další techniky, jsem měla v hlavě myšlenku: „ Ten si snad nedá pokoj!“. Nakonec se dnešní den přeci jen dobral zdárného konce a já s dobrým pocitem, že to zatím není tak ukrutné, ulehala kolem jedné ranní do spacáku. Najednou v hlavě nebylo nic. Žádná škola, meškající diplomka, práce… I bolest v krku a nepříjemná rýma jakoby ustoupila někam do pozadí, kde vyčkávala do konce víkendu, aby zas, až bude po všem, mohla vyplout na povrch. Změnil se můj denní rytmus i režim myšlení. Najednou jsem si na prstech nepočítala počet naspaných hodin, jako to obvykle dělávám, nepřipouštěla jsem si, že jdu spát až po půlnoci, že ne úplně vyspalá mám v sedm ráno běžet na rozcvičku a dalších deset hodin dřít ze sebe kůži.
Ráno jsem se probudila ještě dávno před tím, než začaly zvonit Hells Bells od AC/DC, připadalo mi, že jsem úžasně odpočatá, že musí být minimálně devět a nechápala jsem, jak to, že nás Míra nechává tak dlouho spát. Ale když se začaly linout první tóny budíčku, byly ručičky opravdu teprve na sedmičce. Ač nenávidím vstávání, dnes to byl proces poměrně hladký. Během deseti minut jsme se převlékli do tepláků a vyrazili do mrazivého rána přivítat nový den řádnou rozcvičkou. Nemohla jsem najít čepici, nechala jsem si tedy objímat hlavu chladem a doufala, že to dobře dopadne. „Pomalu vyběhneme“, řekl Míra, a rozpelášil to kupředu. No, slovo pomalu si vysvětluji trochu jinak. Moje svěžest z ranního vstávání byla tatam, ruce jsem měla jak z olova a v krku se uhnízdil obří knedlík. Pod kopcem s osamělou borovicí jsem skupinku, která mi téměř celá utekla, doběhla, a tušila, že to horší teprve přijde. A taky že ano. Běhy do kopce, a je to tady. Mezitím kliky pěkně na betonku, nošení parťáka do kopce na zádech… Zatímco já byla už kolikrát nahoře u borovice, mé plíce se někde pořád válely pod kopcem a odmítaly spolupracovat. Ale protože všechno má svůj konec, i rozcvička se po krátkém sprintu a závěrečném výklusu schýlila ke konci.
Přišla další světlá chvilka dne – snídaně. A po ní trénink. Co bylo přesně jeho náplní, se mi opět slévá v jedinou upocenou šmouhu. K obědu se mi třásly ruce, že jsem měla dojem, že se netrefím lžící do úst. Ale pořád ještě nepřišly ty myšlenky – Co tu ještě dělám? Mám to zapotřebí? Ještě jsem neměla tendenci klít, litovat svého rozhodnutí či nadávat si, co jsem si to zas vymyslela. A to bylo dobré.
Po obědě jsme byli rozdělení do dvou skupin. Každá dostala úkolů zdánlivě na týden. Nejprve jsem si říkala, jestli to ten Mira nepřehání, že si snad dělá srandu. Kombinace osmi songů, filmů a seriálů, ke každému jsme měli do večera ve skupině připravit pantomimické představení formou krátké scénky, mi přišla trochu přehnaná. Navíc každý dostal přiděleného jednoho člena soustředění „na pozorování“. Jednoduše máme dotyčného po zbytek dne pozorovat a večer ho pantomimicky ztvárnit tak, aby ostatním bylo jasné, o koho se jedná. Protože mi připadalo, že jsem dostala na ztvárnění snad toho nejtěžšího člověka, chvilku jsem odmlouvala. Pak jsem si ale řekla, že se s tím nějak poperu a odešla do šatny za svojí skupinou. Ač jsme po obědě měli všichni ve tváři jasně vepsaný přicházející spánek, únavu a nechuť jít zase cvičit, najednou jsme jak mávnutím kouzelné hůlky ožili a s neustálými výbuchy smíchu plánovali naše budoucí vystoupení. Únava, nebo spíše lenost něco procvičovat doopravdy, nás ale předurčila k večerní improvizaci. Musím říct, že tato hra byla geniální nápad a výborný prostředek k vytažení nás všech z letargie. Klobouk dolů.
Trénink po obědě byl pro mě nejkrutější a nejtvrdší. Ne proto, že by sám o sobě měl takový charakter, spíš proto, že jsem měla nějakou osobní krizi. Už při počátečním protahování jsem se celá třepala a bylo mi i zatěžko dostat se do nějaké protahovací pozice, natož v ní chvilku vydržet. Když Míra rozmístil po tělocvičně okruh stanovišť s různým cvičebním nářadím, věděla jsem, že to neproběhne úplně hladce. Po prvních deseti angličácích jsem měla intenzivní pocit, že prostě nemůžu. Na švédskou bednu jsem lezla jak opilec na popelnici, kliky na lavičce vypadaly jak boj pololeklého vorvaně o život, žebřiny docela ušly, lavička mi připadala na zvedání neskutečně těžká a u činek se mi tak potily ruce, že mi pěkně z výše padly k nohám. Když se toto stalo podruhé, dostalo se mi velmi důrazného varování, že se s těmi činkami nehází. Měla jsem slzy na krajíčku. Závěrečný cvik – klik na medicinbalu jsem pak dělala tak neuvěřitelně pomalu, že se divím, že jsem u toho neusnula já i ostatní, kteří mezitím čekali, až to tam laskavě doplácám. Za své hrozivé výkony jsem se pěkně styděla a celé mě to štvalo. Naštěstí tenhle stav brzy přešel a já do nějakých půl šesté, kdy trénink končil, vydržela při životě. Pak přišla magická věta – jdeme do sprchy! Nevím, zda to není zbytečné, když se vzápětí zas půjdeme potit, ale příjemné to rozhodně bylo. Vzali jsme ručníky a vydali se do baráčku, který nevím, čím přesně byl, ale byla tam putyka a byly tam šatny a sprchy…
Po tomto skvostu jsme si dali k večeři párky, prototyp zdravé stravy. Brkali jsme si jejich vůni do tváří ještě poté pěknou dobu, když jsme cvičili techniky. A že to nebylo moc příjemné. Pak přišla ale odlehčující část, tedy naše slavné scénky a pantomimické ztvárňování písniček, seriálů, filmových postav a kreslených postaviček. Co mi to namožené břicho dovolilo, smála jsem se, až tělocvična rezonovala. Pěkně jsme se svými hereckými výkony unavili, někteří z nás si mermomocným předváděním předepsaných rolí lehce ublížili na zdraví (například mohutný let střemhlav přes švédskou bednu po vzoru Jamese Bonda nemusí vždy dopadnout dobře, zvlášť když se za bednou schovává další komparsista), a po upachtěném přejetí kartáčkem v dutině ústní jsme upadli na žíněnky. Nevím jak ostatní, já potřebovala na odchod do říše snů sotva pár vteřin. Soustředění Miroslav by šlo dobře ordinovat jako lék na nespavost…
Neděle. Od slova nic nedělat? To už dávno neplatí, už vůbec ne v Miroslavi. Po ránu fasujeme cereální sušenky a já mám neblahé tušení, že začíná-li den něčím takto příjemným, nebude to jen tak. Nemýlím se. Po sušenkách fasujeme závaží na ruce a vybíháme. Běh do Hostěradic už má mezi pravidelnými účastníky Soustředění své jméno, já však zatím netuším, co mě čeká. Formace, do kterých jsme byli rozděleni za účelem skupinového běhu, se rozpadly hned v první zatáčce a každý si běží po svém. Já se klasicky propadám na předposlední místo, ale mám jsem radost, že si držím pravidelné tempo a že i přes moji nechuť a neochotu k rannímu běhání nakonec vítězně spočinu u cedule Hostěradice. Tedy, slovo spočinu je příliš nadnesené, zde se okamžitě otáčím a běžím zpět. Cesta zpět je téměř celá do kopce, navíc v šíleném protivětru, ale jak je u mě zvykem, počáteční krize je za mnou a běží se mi i se závažími docela pěkně. Nicméně na základnu dorazím rudá jak vánoční hvězda a z představy dalšího tréninku se div neosypu. Atmosféra panuje ale pořád parádní, v příjemné konverzaci mažeme rohlíky k snídani. Už vím, že nás čeká poslední štace, naplňuje mě to už nyní euforií. Kdo by čekal, že se jednalo již o nějaký dojezd, šeredně by se spletl. Teď teprve začíná pořádný cirkus. Nikdo už není schopen vyvinout kus síly, udělat poctivý klik, ostrý start je pěkně tupý, třeseme se jak věchýtky, země je kropena deštěm našeho potu, mezi loužemi potu se sem tam začervená i nějaká ta kapka krve z kloubů na rukou nebo puchýřů na noze. Nikdo už si nebere servítky a se slanými čůrky potu nám z tváří odkapávají i slzy. Atmosféra exploduje při závěrečné sérii. I když už máme pocit, že musíme celí padnout, nebo že nám alespoň upadnou končetiny, Mira nás neuvěřitelně dokáže znovu a znovu přesvědčit, že ještě další kapka potu v nás je k vymáčknutí, že ještě jeden úder navíc zvládneme, že ještě není konec.
A pak to najednou skončilo. Sedíme v tichosti, vstřebáváme první dojmy z toho, že jsme to zvládli. Že to máme za sebou. Mám zavřené oči a z mého těla prýští emoce jak mohutný gejzír. Směju se a brečím naráz. Bylo to něco neuvěřitelného, úžasného a nepopsatelného. Člověk má najednou dojem, že opravdu žije. Že chce žít dál. Jít za svými cíli, posouvat své hranice, překonávat limity, bojovat a nikdy se nevzdat. Najednou je pln uvědomění, že všeho lze dosáhnout. Že bolest a překážky se dají překonat. Všechno je jen v hlavě. Opravdu stačí jen chtít.
