Samotná příprava začala spolu s první myšlenkou na uspořádání soustředění okolo svátků vánočních. Pro fyzickou přípravu byly vyhrazeny 2,5 měsíce. Samotné plánování a organizační věci si vyžádaly 1,5 měsíce a posledních 14 dní bylo opravdu intenzivních.
S přibývajícím počtem lidí, kteří se na soustředění přihlašovali, začala značně stoupat i nervozita. K občasné myšlence přenechat to někomu jinému se později přidaly i fyzické projevy přetrénovanosti. To bylo skvělým impulsem k tomu, aby člověk zpomalil, a vše si urovnal nejen na papíře, ale především ve své vlastní hlavě. Vymýšlení doprovodných her je nejen zábavně náročné (můžete totiž počítat se všemi 10 variantami, které by mohli účastníci vymyslet, aby vás jako organizátora vypekli nebo se něco zvrtlo, a stejně se objeví jedenáctá překážka, se kterou se musíte poprat za pomoci improvizace), ale také vás ujišťuje v tom, že bude stále co dělat.. Pro přežití celého víkendu je nejpodstatnější psychická pohoda už několik dní předtím. Slovem „pohoda“ označuji před soustředěním stav, kdy si nechcete trhat vlasy a denně vás rozladí jen několik desítek maličkostí…
Výsledný počet zájemců se vyšplhal na 18 lidí, což značně převyšovalo náš obvyklý standard. Když jsem dva dny před začátkem měl reagovat na dilema, zda případně dovolit účast ještě dvěma potenciálním zájemkyním, šly na mě málem mdloby. Jak průvodce radí, uložil jsem se tedy na záda, zkontroloval si dýchání, zvedl nohy a vyčkával, až vše přejde. Opravdu to pomohlo a vyřešilo se to samo. Zůstalo nás „jen“ 18.
Poprvé jsem měl možnost využít vřelé povahy dvou přátel, kteří mi nabídli pomocnou ruku. S vervou se vrhli na focení celého víkendu a pomáhali mi se vším, co bylo třeba. Díky nim bylo den předem vše v tělocvičně nachystáno a večer jsme ještě obešli celou trasu hry, která měla účastníky čekat v pátek v noci, a kde se projevila zmiňovaná 11. varianta plánování.
V pátek okolo půl páté se začali všichni sjíždět do našeho svatostánku – Miroslavské sokolovny. A tentokrát opravdu všichni včas – to se týkalo i Káji, který tím vyvedl všechny z míry včetně Míry.
V pět hodin započal první trénink, který končil okolo osmé hodiny a byl zaměřený na práci horní části těla. Přišli jsme na to, že je možná někdy snazší pohltit do břicha nějaký ten úder, než si nechat pouštět z výšky na hrudník 10 kg medicineball. Nejvíce nás prověřilo posilování půldruhým pytlíkem cukru v každé ruce. Vždy se člověk snaží v úvodu upozornit na základní pojmy „v úrovni ramen“ nebo „nad úrovní pasu“. Během několika minut na to bohužel většina lidí „zapomíná“.
Trénink došel do zdárného konce, mohli jsme se lehce najíst a pustit se do druhého kola. To bylo zaměřeno na spodní část těla. Spousta dřepů, dynamických cvičení a přímých kopů bylo krásnou přípravou na noční hru. Plán, kdy půjdou všichni brzy spát, abychom je mohli vzbudit, bohužel nevyšel. Všichni si vesele povídali a byli plní elánu. Museli jsme tedy improvizovat. Všichni byli svoláni do tělocvičny a v šatně jim zatím pomocník (pro jeho bezpečnost nebudeme říkat Martinovo příjmení) pomíchal boty, svázal tkaničky a rukávy na mikinách. Rozdělili jsme instrukce a nechali jednotlivé týmy, ať se mezi sebou seznámí po cestě nocí na první stanoviště. Hra plánovaná původně na 1,5 hodiny se bohužel skrze 11. element protáhla do půl čtvrté ranní a kromě jednoho týmu se smáli všichni ještě týž večer. Poslední tým částečně až další den.
Mírný časový skluz při večerce jsme ráno vyřešili o něco delším spánkem a okolo půl osmé jsme byli zas připraveni vyběhnout k borovici. Výběhy do kopce v různých obměnách nás dostatečně zahřály a připravily na další dopolední trénink, který měl přijít po snídani. Spousta lidí jí nutelu jednou nebo dvakrát do roka. Je s podivem, že ještě k tomu stále na tom samém místě – v Miroslavské sokolovně (tomu se říká podprahová reklama). Po snídani jsme si vyzkoušeli pár základních principů, které se využívají pro techniky karate-do. Společně se zocelováním, posilováním a spoustou doprovodných cvičení začaly některé z nás bolet i ruce. 10 minut ve vzporu bylo zaslouženým odpočinkem na konci tréninku. Při tomto cvičení jsme mysleli značně dopředu, aby náš úchop příboru byl na obědě pevný a jistý.
Po obědě jsme si zahráli další hru, při které měly týmy v případě neúspěchu za úkol odskákat 10 000 skoků přes švihadlo. Tyto úkoly jsou pak na každém zvlášť, jestli v sobě opravdu najde dostatek disciplíny, aby je splnil. Test mezi-týmové spolupráce neproběhl zcela dle představ a spíše shodou okolností postoupily všechny týmy kromě jednoho. U seznamu piktogramů českých filmů jsme se opravdu nasmáli. Například Vlastík rozluštil český film složený ze sledu obrázků (ústa – ústa – ústa – čert) jako „Polibek čerta“. Možná by tvůrci filmu „Líbáš jako ďábel“ měli příště přehodnotit vymýšlení chytlavého názvu. V dalším kole, které spočívalo v hledání chyb na obrázcích, našli všichni tolik chyb, že by je ani samotný autor nevymyslel. Díky tomu to však skončilo opět remízou všech družstev. Ke třetímu kolu jsme se bohužel nestihli dostat… Na řadu přišel další trénink. Nejprve jsme se zahřáli, pak si zaskotačili na opičí dráze, lehce si zaboxovali a byl konec a čas jít do sprchy. Pot jsme vyměnili za vodu a tu obratem opět za pot, když se tréninků chopili Vlastík (s atletickou rozcvičkou), Kuba (tradiční karate) a Lukyn (základy reálné sebeobrany). Jejich nadšení a změna v tréninkovém rytmu byly příjemným uvolněním a přípravou k večeři. Nad chystaným kuskusem nejprve většina ohrnovala nos, ale po jeho celé přípravě si spousta lidí šla přidat a chrochtali blahem. Na vaření v nářaďovně to docela ušlo. Navíc tam u toho vznikl příjemný konverzační kroužek, jež bylo nutné rozpustit pouze z důvodu oslavy narozenin Silvy a Vojtovy 10. účasti na Miroslavském soustředění. Jeho oslava spočívala v intenzivnějším 20 minutém cvičení, které bylo připravené právě pro jeho osobnost a styl cvičení. Snad si ho i užil. Je po Přemovi teprve druhým účastníkem, který hranici deseti účastí pokořil. Silvinka dostala od přítele bláznivého psa, který vzbudil v mnohých z nás nejprve zmatek a paniku. S obi na památku a kytičkou se jí mohlo lépe usínat.
Budíček proběhl na nedělní ráno relativně v klidu. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, kdy jedna běžela tradičně do Hostěradic a zpět, druhá si oběhla delší okruh přes Kadov a zpět do Miroslavi. Hustá mlha během výletu ještě trošku zhoustla. Po návratu už stačilo jen najít Lukáše, který možná i díky mlze zapomněl odbočit a střihl si to směrem na Moravský Krumlov. Pak už zbývalo jen připravit se na poslední trénink. Je pravda, že při něm, a především v posledních 30 minutách, se nedalo mluvit o žádné technice. Jediný klik již nebyl provedený pořádně, každý cvik byl v provedení okleštěn na minimum, ale hlava všech cvičících chtěla stále víc a víc (Romča ve chvíli, kdy to píši, nesouhlasí a mává rukama na všechny strany). Konečný sled cviků a technik měl pouze otestovat, zda se člověku chce, i když už to nejde. Každý z nás v sobě nese tento moment jinak, ale bylo krásné stát na druhé straně a mít možnost sledovat tu čistou energii, která ze všech sálala.
Úžasná skupina lidí, která vytvořila během dvou dní výbornou partu, mě přesvědčila znovu o tom, že to za nějakou tu dřinu a přípravu stojí. Protože jestli se mohou snažit oni, tak mohu přece i já. Díky nim jsem se toho mohl znovu spoustu naučit a bylo mi ctí být toho součástí!
Sayonara příště…
