„Kdysi jsem utíkala před strachem, a tak mě strach knokautoval. Dokud jsem se nenaučila chovat strach jako novorozeně. Naslouchat mu, ale nepoddávat se mu. Ctít ho, ale neuctívat ho. Strach mě už nemohl zastavit. A tak jsem vešla s odvahou do bouře.“
Pár dní jsem přemýšlela, jak s touhle reportáží začít. Aby to nebylo stejné, jako minule, a předtím, a taky ještě předtím. Protože tentokrát to stejné nebylo. A jak se říká – když si počkáš, ono to k tobě přijde. To ono přišlo právě dnes ráno, čtvrtý den po návratu domů, v podobě náhlého zjevení mé dávné přítelkyně a její nasdílené krásy od Jeffa Fostera.
Už podesáté vstupuji do téhle staleté budovy, abych se tu vyrovnala sama se sebou, se svojí nedokonalostí, slabostí, se svými vzteky, smutky, se vším, co obvykle nemá moc příležitost překonat bariéry normálnosti a vyplout ve vší své kráse i ošklivosti na povrch.
Abych přijela včas, vydala jsem se z Berouna už v ranních hodinách. O práci dnes nemohla být řeč. Cesta mi zabrala půlku dne. Celou tu dobu jsem vedla vnitřní hovory svých několika já, kdy nakonec nejsilnější slovo měla ta nejmenší a nejskromnější osůbka. Díky bohu. Říkala, že teď už nezáleží na tom, kolik kliků jsem stihla udělat, kolika kapkami potu jsem zmáchala své oblečení i nejbližší okolí, kolik hodin jsem stihla naspat, kolik zdravých superpotravin jsem do sebe nacpala… protože toho všeho nebylo vskutku moc. Na čem skutečně záleží, je to omílané superklišé. Hlava.
Je jedno, že máš zrovna teď po dvou letech rýmičku. Je jedno, že se ti nepovedlo přemluvit tělo, aby otravné bolestivé ženské dny přišly dříve než zrovna v první den soustředění. Všechno je to fuk, jeď s tím, co máš, nikoho s tím moc neotravuj a prostě pracuj. No, tak teda jo…
…
S poslední štací na cestě do té díry pekelné mi pomohli Jura s Pandou. Závěr cesty byl hned veselejší. Byla jsem hrdá na to, jak klidně a v pohodě se cítím… až do doby, než jsme dojeli na místo určení. Ani jsem nestačila vystoupit z auta a bylo to tam… horko, bušení srdce, studený pot. Bezva, a to jsme ještě ani nezačali cvičit. Naštěstí, jak lidi postupně přijížděli, tyhle nesympatické symptomy pomalu odcházely a na úvodním seiza jsem už byla zpátky v sobě.
Prvních 40 seznamovacích kliků. Instrukce. Hlavně nemluvit sprostě, netvářit se blbě a nechodit se napít či vyčůrat bez dovolení.
První trénink. Co se na něm všechno dělo, si přirozeně nepamatuji. Jako vždycky. Žití se zúží na absolutní přítomnost, do které vložíte naprosto všechno a každou uplynulou minutu už zkrátka nevnímáte. Pamatuji si však, že klasické tréninky byly tentokrát jen tři. Cože, tři za celý víkend? Co to je pak za soustředění? Pravdou je, že i přesto jsme na tomto soustředění spali asi historicky nejméně za celá léta, kdy se tahle akce koná. Tak co jsme tam sakra celu dobu dělali?
Mira na úvod řekl, že první trénink bude jednodušší, abychom byli čerství na programy následující. Po několika úmorných hodinách jsem děkovala bohu, že vynechal ty tréninky co do náročnosti pokročilejší :-/
Když tenhle první zahřívací trénink skončil, slupli jsme pár chlebů, které nám nachystal obětavý tým, jež nám zajišťoval krom celonočních her a jiného také příjemný base camp. Museli jsme se ale co do počtu sežrané hmoty krotit, na trávení nebyl čas. Protože jsme se upsali do ďábelského binga (a to se moc obvykle nevyplatí, protože pokud nemáte z pekla kliku, skoro vždycky prohrajete), každičkou volnou a někdy i nevolnou chvilku jsme mlátili tyčkami o zem, padali z medicinbalů, rozhazovali tenisáky po tělocvičně, oháněli se švihadlem nebo se váleli po podlaze v roztodivných pozicích. Tímto jsme se snažili docílit splnění rozličných úkolů, abychom se alespoň maličko přiblížili onomu bázlivému štěstí, které k nám přistupovalo velmi ostražitě a dávalo si pěkně na čas.
Když už doba byla adekvátně pokročilá do pozdních večerních hodin, mohly začít noční radovánky, za kterými jsme se vydali na zdejší dopravní hřiště. Ve dvou týmech (Vamos Vamos a El Gringos Kompaňéros nebo jak) jsme obdrželi děsivý, zhusta popsaný papír velikosti A4. A jeli jsme. Dvě odbočky vlevo, pak doprava, na stopce rovně, dále dodržujte přikázaný směr, dej přednost v jízdě, zacouvej, postav se na hlavu, klik, dřep. Lítali jsme tam jak praštění a když se list papíru nachýlil ke konci, dostali jsme ránu palicí. Nikam jsme se nedostali, nikam nás to nezavedlo, v cíli bylo velké pusté nic. Ahaaa? Ona je to šifra?! Takže znova? Díky předchozí rozcvičce jsme si však celé hřiště zapamatovali, a protože z nás už byly pěkné rampouchy, uchýlili jsme se roztát do tělocvičny. Tady jsme si pak pěknou dobu čmárali do papírů, až z těch čmáranic nakonec neohrabaně vylezla nějaká písmena, která se nakonec, byť značně neochotně, nechala přemluvit, a přeskupila se ve víceméně smysluplná slova.
Jelikož to však byl teprve první krok na dlouhém putování, zabralo nám po celý zbytek noci, než jsme z rozličných koutů městečka nashromáždili a vyluštili další hordu šifer. Bylo po šesté hodině ranní, když jsme dostali zpátky na základnu poslední kettlebelly a našli poslední vzkaz, který nás docela upřímně rozčílil. „Ať se vám krásně spí!“ Uléhat do spacáku v době, kdy už se hlásí o slovo další den, a nemít přitom v sobě ani kapku alkoholu, je fakt rouhání. Jestli bude budíček jako běžně o sedmé, pak ani snad nemá cenu zavírat oči.
Než se však ráno rozezněly hells bells, uplynula celá hodina a půl. V osm hodin se tedy už zase soukáme do úboru na ven, abychom v rámci rozcvičky poctili návštěvou naši starou známou Paní borovici. Kopeček k ní je krátký. O to víc se to kopec snaží kompenzovat svým sklonem. A o to vícekrát je potřeba jej vyběhnout. Hup hup, hop a skok, žába, rak, krab, trakař, hup hup. Zase jsme trochu prohloubili rigol, kterým prochází cesta, aby se nám příště lezlo nahoru ještě trochu hůř.
Nohy se nám třepou, a tak si to jdeme kompenzovat na trubky před hasičárnou, kde si střihneme několik desítek shybů. Ti zdatnější celou stovku. My méně zdatní jen padesát (o jejich striktnosti se ale hovořit moc nedá).
A… snídaněěě! Spousta chleba s marmeládou, nutelou, medem, čímkoli, hlavně spousta. A hektolitr černého čaje.
Hlavně si nepřipouštět, že nejsme ještě ani v půlce a že nás teď čeká celý perný den. A tak nějak logicky to začíná tréninkem. Jeho obsah mi již nyní zůstává skrytý, jen myslím, že tam byly nějaké tyčky, úhyby a tenisáky. Cvičení na reflexy, postřeh, obratnost. Chtělo to zkrátka vydolovat trochu pozornosti.
Na závěr tohoto tréninku jsem čekala nějakou brutálně dlouhou statickou pozici. Nekonala se, a to bylo krajně podezřelé. Na oběd, který následoval, jsme dokonce nemuseli běžet, ale šli jsme docela vycházkovým tempem. Tady něco nehraje.
Po obědě, když jsem se dozvěděla o hře, při níž je vyžadována stoprocentní koncentrace a rychlost výpočtů jednoduchých početních úkonů, se mi málem chtělo plakat. Nevěřila jsem svému otupělému mozku, že v tomto stadiu bude schopen dát dohromady jedna plus jedna. Tím jsem se odsoudila k prohře. Ale jak to u mě vždycky bývá, trvá mi déle, než se rozehřeju, ale nakonec tempo naberu. I tady mi mozek zpočátku jen bezmocně škytal, ale nakonec se nechal nahodit a já pár těch bodíků přeci jen získala. Na „final table“ to sice nebylo, ale už jsem si aspoň nepřipadala tak marně.
Po obědě jsme se zhostili dalšího úkolu – cestou na základnu natočit video o mezinárodním automobilovém závodě, který z nějakého záhadného důvodu projíždí i takovou dírou, jakou je Miroslav. Nějaký zajisté téměř oskarový snímek jsme natočili, ale veřejné promítání se nakonec nekonalo z důvodu časové tísně. Po příchodu do tělocvičny jsem si s hrůzou uvědomila, že čas kvapí a že jsem příliš nepohnula s ďábelským bingem. Jala jsem se tedy trénovat a musela si dát velký pozor, abych neskákala od jedné činnosti ke druhé, když mi ta první po minutě stále ještě nešla.
Třetí a poslední klasický trénink. Z něj si pamatuji jen drtivý kruháč. Drtivé na něm bylo to, že intervaly mezi výměnami byly strašlivě dlouhé. A že všechna stanoviště byla zaměřená na nohy. Myslím, že se mi po jednom nekonečném a k smrti úmorném stanovišti třepala ramena pláčem. Stanoviště jsme ale jeli ve dvojicích a já si řekla, že bude asi lepší být parťákem, který to zvládá, a tak jsem se uklidnila a ono to nějak šlo. Hlava, hlava a zase ta hlava. Trénink musel být dlouhý, protože když končil, byla tma a taky večeře. Moc dobrý kuskus jsem díky tomu, že jsem hned po posledním soustu šla zase plnit bingo, cítila ještě hodnou dobu. Myslím ale, že když jsme odcházeli na noční hru, zbývaly mi v mém bingo výherním řádku už jen dvě prázdná políčka.
V temném borovicovém hájku na kopci svítí dvě řady svíček. Dojem pěkný. Jen se mi nechtějí poslouchat pravidla. Přinutím se však a asi polovina z vyřčeného mi v hlavě uvízne. Zbytek si domyslím nebo odkoukám v průběhu. V textech, se kterými ve hře pracujeme, se píše něco o 187 mílích a o více než 800metrovém převýšení. Jde prý o naši blízkou budoucnost. No tak vzhledem k tomu, že na celé jižní Moravě se takové převýšení nenajde, zůstáváme v klidu. Ve hře, která následuje, skládáme dohromady seznam věcí, které si po příchodu na základnu máme zabalit do modrého igelitového pytle. Zajímavé.
Doba pokročila a my máme poslední chvíle na to pokusit se zvítězit v bingu. Donutím se ignorovat, že jsou tři hodiny ráno, zapomenout na to, že minulou noc bylo spánku tak žalostně málo a koncentrovat se na tyčky, míčky, lano a další pomůcky, které umí vážně zpříjemnit takovou zimní noc. Neotřesitelná přítomnost v téhle ranní slabosti. Začínají se ozývat první radostné výkřiky, že někdo si přeci jen svůj bingo řádek vybojoval. Postupně lidí přibývá. Ti, kdo to mají splněné, mohou zkusit pomoci někomu z těch, co takové štěstí neměli. Chce mi skočit na záda chmura, že pořád splněno nemám, ale vždycky jí odpálkuji, obvykle novou dávkou čaje nebo cukrem. Úplně jasně vidím, že tyčka, která mi na palci u nohy před hodinou docela držela, nyní padá po dvou vteřinách. A to je úkol, o kterém všichni tvrdí, že je hrozně snadný. Po půlhodině marného snažení jdu zkusit úkol, na který jsem ještě ani nesáhla ve skálopevném přesvědčení, že to nemůžu dát. Po několika pokusech zjišťuji, že to docela jde. Netrvá dlouho a mám splněno. Ten pocit! Zadostiučinění! Kolik věcí člověk v životě nezkusí, protože je přesvědčen o tom, že to nepůjde? To, že něco nejde, je fakt blbost!
S pomocí boží i kamarádů okolo (už nevím, od koho přesně jsem měla potřebný bodík, každopádně díky!!), jsem nakonec i já nad ďáblem zvítězila a zbyl mi dokonce i čas (jestli se tomu tak dá říkat ve čtyři ráno), abych mně věnovaný bod zkusila někomu dalšímu oplatit.
Myslím, že bylo krátce po čtvrté, když se bingo uzavřelo. A přišla asi nejhorší chvíle z celého soustředění. Na začátku víkendu bylo řečeno, že kdo nesplní bingo, nemůže pokračovat v dalším programu. Blbé je na tom to, že můžete splnit i mnohem více úkolů než někdo další, ale pokud nemáte štěstí a netrefíte se zrovna do potřebných políček, prostě zazvoní gong a je konec. To se týkalo dvou lidí. I když pak Mira řekl, že domů jezdit nemusí, jednou byla podmínka vyřčena a ve vzduchu visela morálka. V celé té ďábelské hře šlo hlavně o snahu, vůli nevzdat to, trpělivost… a tedy zase tu hlavu. A sebehodnocení. Sebehodnocení bývá obvykle od hodnocení druhých rozdílné a o pořádný řád přísnější, a tak se chlapi i přes naše vehementní protesty rozhodli, že dostojí podmínce a odjedou domů.
My na závěr noci uklidili tělocvičnu, sklidili si věci, modré pytle s doporučeným obsahem i sebe samé naložili do aut, a se zavázanýma očima jsme si to štrádovali kdoví kam. I přes nepohodlné sezení jsme téměř okamžitě upadli do spánkového kómatu. Abychom se z něj probrali v beskydských Malenovicích pod Lysou horou. Unavená, zimou se třesoucí těla jsme po krátké ranní svačince (snídaně to rozhodně nebyla) rozhýbali zprvu robotickým klusem. Po chvilce přeskakujeme potok a dostáváme se pod pořádně prudkou lesní stráň. Po čtyřech stylem dva kroky vzhůru a půldruhého dolů ji zdoláme celkem jedenáctkrát. Párkrát si to strání střihneme i dolů, zmrzlé listoví na svahu krásně jede pekelnou rychlostí a já si tak na zadku vyrobím kouzelnou černou modřinu větší než tenisový míček.
Po téhle ranní rozcvičce si nacpeme žaludky vším, co náš podpůrný tým vykouzlil na střeše auta. A pak nás čeká krásný bonus – výběh na Lysou. Cestu odsud znám víc než dobře, což nevím, zda je výhoda či nikoliv. Běžíme ve dvojici s Kim, svážeme se vzájemně gumou, abychom jedna druhé v náhlém návalu energie neutekla a už si to vesele funíme. A já nechápu. Nechápu to, kde se v tom těle bere ještě teď tolik energie. Možná mi pomohla jakási určitá zodpovědnost za tuhle skvělou parťačku z placatého Nizozemska, pro kterou byl tenhle typ tréninku přeci jen trochu nový, anebo to byl jen důsledek mého celovíkendového nastavení. Ať je to, jak chce, už jsem pochopila, že tělo dokáže unést tolik prasecké dřiny, kterou si tím omezeným a často protestujícím mozkem nedovedeme vůbec představit.
Seběh z Lysé byl jedna radost. Možná proto, že třetinu cesty pokrýval led a bylo proto zapotřebí zvolit alternativní metody pohybu, v tomto případě skluz po zadku. A pak… kachna a ovocné knedlíky!
Cestou domů se ještě zastavujeme u Satinského vodopádu omáchat unavené nohy v ledové léčivé vodě. První a poslední společná fotka, loučení a pak už jen dlouhá cesta domů, a ještě delší doznívání toho všeho…
Čím to ukončit jiným než pokračováním toho, co jsem před hodnou dobou začala. V hlubinách mých ran, v tom, co s oblibou nazývám temnotou, je jádro sopky – světla, žáru a energie. Stali jsme se bojovníky. Stačilo se obrátit k sobě.
Díky vám všem, mám vás ráda! A těším se zas na viděnou… třeba v pekle.
