Tyto řádky píši den poté.. Tělu teprve nyní naplno dochází šok z toho, co se dělo v průběhu víkendu. V hlavě je stále ten nádherný klid a ticho. A jak že to letos celé začalo?
Klasicky žádná velká propagace, žádné velké přemlouvání, pouze občasná zmínka toho, že v říjnu bude další soustředění. Základní téma „Odstraň, co nepotřebuješ“ bylo dané a s ním i několik nápadů, jak to celé pojmout. Pokaždé, když jsem však sednul na plán soustředění, něco ve mně protestovalo. Intuice málokdy lže. Některým se nechtělo absolvovat přípravu, která je k této akci vhodná, někteří byli ještě těsně předtím nemocní a někteří se raději polili vařícím fondánem, než aby jeli do Miroslavi. Jediní dva, kteří byli před soustředěním zdraví, byli Vojta s Kačkou (akorát se stihli z nemoci dostat). Vše začínalo zapadat do sebe a proto jsem pár dnů před začátkem navrhl tři možná řešení:
1) Prostě se do toho pustíme, akorát týmové úkoly nebudou až tak týmové
2) Pustíme se do alternativní verze ve formě „vytrvalostní výzvy“
3) Pustíme se do alternativní verze ve formě „silově-kondiční výzvy“
Za velkého nadšení si vybrali třetí variantu.
Limit 48 hodin a v něm stihnout 1000 shybů, 10 000 kliků a 100 000 přeskoků přes švihadlo. To je celé. Jste sami sobě vlastním soudcem. Sami si počítáte, sami se snažíte o co nejlepší techniku a sami si plánujete svůj postup.
Jelikož jsme se pro to rozhodli pár dnů dopředu, o nějaké přípravě nemohla být řeč. Moje jediná specifická příprava spočívala v tom, že jsem alespoň jeden den předtím netrénoval běžným způsobem, abych si trochu odpočinul. To se projevilo tak, že akorát stihlo naběhnout svalové namožení předchozího dne.
Sešli jsme se v pátek ve 14:00 ve složení Danča (jako náš support), Kačka, Vojta a já. Řekli jsme si nějaká organizační pravidla, Kačka zjistila, jak se pracuje se švihadlem, jak se nastavuje jeho délka a po skupinové fotografii s místním kocourem jsme mohli začít. Startovní čas byl 15:05.
Každou hodinu nám měla Danča oznámit a s tím postupně dokumentovat i náš postup, který jsme si zapisovali do tabulky. Jelikož není snadné udržet pozornost při počítání po tak dlouhou dobu, domluvili jsme se na základním pravidle – když si nejsi jistý svým číslem, vždy volíš to nižší. Nedělám si tedy iluze o tom, že jsme všichni zapsali vše naprosto přesně. Mohlo se stát, že to bylo celkově o pár opakování méně, ale také s větší pravděpodobností více.
První dvě hodiny uběhly jako pár minut. I teď zpětně si uvědomuji, jak celá akce trvala pocitově dlouho skrze náročnost, ale paradoxně jednotlivé hodiny utíkaly nesmírně rychle.
Během dalších dvou hodin se začalo stmívat a člověk začal pociťovat první známky fyzické námahy. Tempo však bylo stále solidní a hlava si hrála s myšlenkou, jak dlouho by to asi tak celé trvalo při konstantním tempu. Upřímně – není dobré na to myslet, protože realita je úplně někde jinde. Teplota začala klesat a Kačka se brzy připojila k Vojtovi do tělocvičny. Já jsem zůstal venku a užíval si čerstvý vzduch a také fakt, že se tolik nepotím.
Naproti tělocvičně je obchod, který vede místní Vietnamec. Jeho dítko si šlo už za tmy hrát ven a on ho pozoroval od dveří obchodu, kde jsme na sebe měli perfektní výhled. Když okolo deváté hodiny zavíral obchod, asi ho nenapadlo, že první osoba, kterou ráno potká, budu opět já.
„Co to tam děláte takhle o půl čtvrté ráno?“
„Trénuju a jsem prostě venku, stejně jako nyní vy.“
„Ale my jdeme z pařby! Teď je půl čtvrté ráno a jdeme spát. To normálně lidé dělají.“
Tak jsem jim popřál dobrou noc a úvahy o využití slova „normální“ v tomto kontextu jsem si nechal na později.
Zajímavé také je, jak si člověk volí určitou strategii a jak i ta se mění v závislosti na postupující únavě a dalších podmínkách. Na začátku máte například tendenci dělat sety po větším počtu opakování. Jste přirozeně čerstvější a zvládnete toho víc. Těžko si dokážete vypočítat, jak se budete cítit za dvacet hodin při takovém počtu. Postupně se tento počet snižuje, abyste udrželi kvalitní frekvenci a celkový čas nezačal exponenciálně růst. Najednou jste tak unavení a rozbolavělí, že musíte opět navýšit počet opakování, což nedává dost dobře smysl. Ale raději budete mít trochu delší pauzu, než se do té pozice opakovaně rovnat a procházet si tou „úvodní“ bolestí tak často.
A takových detailů si projdete během několika hodin nespočet. Jako další příklad může sloužit i moje úvodní idea, že se budu průběžně lehce protahovat, aby svaly příliš nezatuhly a tím jsem oddálil přetížení nebo i případné křeče. Postupně se to přehouplo do stavu, kdy jsem ani při přechodech k hrazdě nehýbal při chůzi rukama a jen je nechával volně viset podél těla. Ještě v pozdější fázi jsem se opět začal protahovat, ale s mnohem menší intenzitou. Jaká je v tomto směru nejlepší strategie netuším. Možná jen poslouchat své tělo. Je však dobré věnovat pozornost opakujícím se prvkům, kterých bylo při našem úkolu nespočet. Rozhodnete se, kam se postavíte se švihadlem a kde budete shybovat. Když si rozložíte shyby na 200 setů a vaše hrazda bude 20 metrů od vás, pak musíte 200x jít 20m tam a 20m zpět. Z toho máte navíc krásnou osmi kilometrovou procházku. Nebo si rozložíte kliky po deseti a tudíž uděláte dohromady 1000 setů. Pokud jdete do pozice kliku s tím, že nejprve dokleknete kolenem na zem, můžete si být jistí, že když to uděláte tisíckrát, budou vás solidně bolet kolena.
Všude je naprosté ticho, nebe je poseté hvězdami a ozývá se jen pravidelný zvuk svištícího švihadla. To čím dál častěji křeše jiskry o chodník, na kterém skáčete a je jisté, že během chvíle budete poprvé měnit lanko. O nějakou tu chvíli později začnou hvězdy mizet a obzor začne měnit barvu. Vaše tělo vám začne vysílat první signály, že tu těžkou část máte za sebou a že se svým přirozeným rytmem opět probouzí k plné pozornosti. I toto je zvláštní. Cvičíte stále dál, ale přesto vaše tělo i mysl reagují odlišně na různé části dne. Myslíte na to, že byste nikdy nechtěli žít nikde, kde nesvítí slunce. Prvními lidmi, kteří se v sobotu ráno objevili, byli Vietnamec a o dva vchody vedle jeho soused, který si i den předtím před vchodem zapálil cigaretu. Troufám si tvrdit, že tento muž daný den skokově zvýšil svoji spotřebu cigaret, protože jsem ho tam viděl čím dál častěji. Nevím, kdo komu přišel jako větší podivín.
Celou noc jsem se snažil během jakékoliv pauzy vyhýbat úhlům pohybu navíc, kde by docházelo ke kontrakci svalů ve větším rozsahu, aby nepřišla další křeč – včetně poškrábání se na hlavě. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale v průběhu druhého dne se frekvence křečí začala snižovat. Nakonec přišla třeba pouze jedna za hodinu. Možná na to měl vliv i fakt, že jsem v 9:13 ráno dodělal všechny shyby a tím se eliminovala velká skupina svalů, kterou jsem nyní nemusel používat v kombinaci se švihadlem a kliky. Bohužel se tím také začala plíživě zvyšovat frekvence kliků a tím ještě větší nálož pro již zdevastované lokty. Každý začátek setu probíhal tak, že jsem se připravil do pozice, začal pomalu klesat tak hluboko, jak to jen šlo a adaptoval se na tu bolest. Zároveň jsem si tím ověřoval, zda mě ještě ruce udrží nebo políbím obličejem chodník.
V průběhu druhého dne se začaly vyskytovat i další malé výzvy, se kterými se musela hlava mentálně vyrovnat. Například spousta řvoucích dětí, co si přijdou na několik hodin hrát na hřiště vedle vás. Je vám jasné, že pokud vás trefí tím kopačákem, tak nejen že ho nebudete schopni po nich hodit zpátky, ale zároveň nebudete schopni ani jednoho z nich chytit, pokud by došlo k potyčce. Víte, že jste v pořádné nevýhodě, protože součet věku všech deseti dětí dává dohromady minimálně dvojnásobek vašeho věku. Začnete tedy pouze v duchu zpochybňovat úroveň českého výchovy a skáčete dál.
Když o pár hodin později zjistíte téměř v totožnou chvíli, že jste ve vytisknuté tabulce vašich cviků omylem uřízli poslední řádek a tudíž budete muset dělat ještě pár stovek opakování navíc a že se Vojta rozhodl svoji snahu ukončit, tak vám ani jedno na náladě nepřidá. Prostě si jen řeknete – je to další z několika překážek, které k tomuto úkolu neodmyslitelně patří.
Vojta k tomu pronesl následující větu:
„Když třeba jdeš Beskydskou sedmičku, tak si ji můžeš jít do pohodičky a stihneš to ještě značně před limitem. Tady celou dobu makáš, nezastavíš se, potíš se jako prase a stejně víš, že to nestíháš.“
Také pronesl:
„Tak jsem to šel na ten čas, abych to dal, ale evidentně jsem to prostě nedal.“
Všichni do jednoho jsme hýřili úžasnou schopností skládat gramaticky i sémanticky bohaté věty v tomto pokročilém stádiu víkendu.
Začalo také pršet a foukal vítr. Tím se vyřešil problém s dětmi na hřišti. V podvečer druhého dne za mnou přišli dva místní kluci, že mě na stejném místě viděli před 24 hodinami a jestli jsem si prý dal nějakou výzvu (přesto šla v jejich očích vidět i druhá polovina otázky – nebo jste jen blázen?). V kostce jsem jim popsal, o co se pokoušíme a oni mi s nadšením popřáli hodně štěstí a utvrdili mě v tom, že ten zbytek už určitě zvládnu. I takové malé povzbuzení je obří vzpruha.
Přišla část, na kterou jsem se opravdu netěšil – druhá noc. Bez pořádného spánku začíná být problém s propriocepcí a koordinací. Což je zrovna při skocích přes švihadlo krapítek na překážku. Přesto jsem postupně začal zvyšovat tempo s vidinou toho, že bych to mohl do půlnoci stihnout. Bylo to jedno z těch špatných rozhodnutí. Prudkému tempu se tělo začalo vzpouzet a vyvolávalo stále silnější potřebu zvracení. Vrátil jsem se tedy k předchozímu rytmu a odhadl, kdy budu schopen začít zase zrychlovat, aby to vyšlo akorát do závěru. Nakonec jsem končil po jedné hodině ranní a podle Danči časomíry celkově po 34 hodinách a 12 minutách. Ne že by na tom záleželo, protože už to stejně s Vojtou a Kačkou nikdy takto nepojedeme. Spíš dáme příště více shybů, co Vojto?:-D
Těsně před koncem šla Danča vzbudit ostatní, abychom se v úplném závěru mohli sejít všichni venku před tělocvičnou, dát si společnou fotku s dalším kolemjdoucím kocourem a také protnout pomyslnou cílovou pásku, kterou nám Danča vytvořila s nápisem 100 000 skoků přes švihadlo. Vojta s Kačkou mohli tuto metu protnout společně, protože jejich součet dal dohromady právě potřebných 100 000. Také jsme obdrželi od Danči každý úžasný diplom s našimi karikaturami. Nejsem fanouškem diplomů, certifikátů apod., ale toto si rozhodně uschovám:)
Minimálně další půl hodinu jsme si povídali v šatně, smáli se a užívali si vzájemnou přítomnost. Žádné velké fanfáry, žádné obří emoce po posledním skoku. Jen obří radost z toho, jak skvěle se jeden cítí ve společnosti takových lidí. To vše umocněno proběhnuvší námahou. A tak jsem se po jednom a půl dni, 15 litrech vypité vody a dalších tekutin, rozervaných třech švihadlech, dvou kebabech, jedné pizze, hromadě tyčinek, oříšků, hořčíku a dalších pochutin, odebral k vytouženému spánku.
————-
P.S.: Nevím, zda se to dá popsat tak, aby to alespoň trochu přiblížilo opravdové pocity někomu dalšímu, ale přesto se pokusím slovně vyjádřit, co člověk cítí po solidní zátěži, na kterou se konkrétně nepřipravoval… Vezmu to odspodu.
Chodidla už stačila opuchnout, takže jedinou použitelnou botou jsou bačkory. Plosky nohou jsou stále rozpálené a konečky prstů bez citu. Achillovky jsou napnuté jako struny a kotník ztratil většinu rozsahu. Naštěstí tuhost achillovek předčí bolest lýtek (dokud se jich nezkusíte dotknout). Alespoň stehna a kyčle zůstaly ušetřeny. Bedra nebolí jen kvůli tomu, že jsem přišel náhodně na způsob, jak je v průběhu toho cvičení uvolnit (celkově jsem si 2x na 15 minut lehnul na břicho a tím povolil napětí v zádech). Dokážu nyní procítit každý mezižeberní sval zvlášť – jako by vás bolel hrudní koš. Přes bolest prsních a zádových svalů si stěží aplikuji deodorant do podpaží – obvykle se u toho tak zpotím, že musím rovnou nanést další vrstvu (ano, nečekal bych, že by mě někdy u tohoto pohybu omezovaly tyto svaly). Všechny věci doma nyní používám jen v případě, že jsou do úrovně očí, abych nemusel zvedat ruce nahoru. Věšení prádla byl trénink sám o sobě – musel jsem si hned poté dát deodorant, což vedlo k tomu… no však to znáte. O ruce se nemohu ani nijak efektivně opřít, protože tricepsy se rozhodly stávkovat na dobu neurčitou. Na druhou stranu je to od nich poměrně chytré rozhodnutí, protože tím ušetří trápení oběma zápěstím a loktům, ve kterým bují zánět a které mají krásně rudou barvu a teplotu radiátoru. Podpaží mám spálené od tření a rty popraskané, protože jsem vše cvičil venku i přes noc, kdy šla teplota lehce pod nulovou hodnotu. Jinak od krku nahoru dobrý.
Odkaz na galerii – link
Odkaz na video spojené se soustředěním – link
