Je pátek brzy ráno. Vylézám z postele po probdělé noci. Včerejší den byl ve znamení emočně náročného setkání, které mi v noci nedovolilo zamhouřit oko a zároveň mě připravilo o spoustu energie společně s přesměrováním myšlenek ze soustředění někam jinam. Ranní osobní tréninky s klienty byly mentálně náročnější než obvykle právě kvůli roztěkané mysli a nevyspání.
Když jsem okolo oběda sednul do auta a rozjel se hladový směr Miroslav, kumuloval se ve mně regulérní strach.
Od minulého roku se mi vlečou následky boreliózy a tělo na velkou zátěž nereaguje vůbec dobře. Společně s mnoha měsíci emočního vypětí v rovině vztahů se moje tělo nenachází ani zdaleka v ideálním stavu, jak bych si představoval. Přetížený pravý kotník, kde jsem si v minulosti utrhl vaz, natažené kloubní lůžko v jednom z prstů na pravé ruce, střední bolest úponu v levém koleni, přetížený spodní biceps levé paže a rameno. Všechny tyto věci jako jednotlivosti by byly naprostou maličkostí. Bohužel ve spojení se vším ostatním a aktuálním mentálním nastavením to byla značná výzva. Strach pramenil především z toho, aby tělo danou zátěž vydrželo a já neskončil v nemocnici.
Po prvních několika kilometrech jsem míjel ceduli Brno a pustil si v autě hudbu. Zda to bylo těmi písněmi nebo něčím jiným, to se asi nedozvím. V jednu chvíli se však uvnitř mě rozhostilo ticho a klid. V myšlence na lidi, které mám rád jsem došel k rozhodnutí, že soustředění dokončím za každou cenu a poté si dovolím pro sebe odpočinek, aby se vše zahojilo. Toto zvláštní ticho a vnitřní klid se mnou poté zůstaly až do závěrečného momentu soustředění…
Sraz měl být v 16:30. Ještě předtím jsem si šel koupit malou svačinu do místního obchůdku. Mezi uličkami jsem potkal Honzu, který přijel přes polovinu republiky, aby s námi absolvoval první soustředění. S krátkými rozestupy se postupně přidávali další a naše společné rozhovory dávaly tušit, že si užijeme v této skladbě spoustu srandy. Energie skupiny byla skvělá od prvního momentu. Největší obavou Honzy bylo pravidlo sprostých slov – každé sprosté slovo = 100 kliků pro každého. Ihned začal ve své hlavě hledat nějaká substituční slova, která by mohl používat a tak si odlehčil od nadměrné zátěže v podobě kliků… jak se mu to podařilo se dozvíme za chvíli.
Při úvodním nástupu jsme se tradičně seznámili se základními pravidly, řekli si něco o organizaci a poté se zahřáli 40ti seznamovacími kliky. No, je překvapivé, jak dokážou být pro účastníky překvapivé. Rozhodně však po nich není už nikomu zima. Proto není potřeba se nijak sáhodlouze rozhýbávat a můžeme začít soutěžemi. Různé pohybové vzorce na rychlost přes celou tělocvičnu, kdy odměnou jsou vždy nějaké kliky. Tempo a intenzita cviků se postupně zvyšuje, ale přeci jen tam jednou za čas přijde nějaká vsuvka, kde si mohou účastníci trochu odpočinout. Rozhovory pak probíhají asi následovně:
Mirek: “Tenhle cvik je na odpočinek.“
Přemek po dokončení cviku: “Jo jo, úplně svěží.”
Někdo dokonce přirovnal tuto rozcvičku k noční párty. Že prý hned jak se vyzvracíš, tak je ti mnohem lépe.
Na závěr tréninku jsme se věnovali základním technikám úderů, správnému poskládání těla a úhybům.
Celý trénink jsme završili 10 minutovým sedem v pozici stoličky o zeď.
Po skončení prvního tréninku následovala večeře. Společné chvíle v šatně byly v průběhu celého soustředění naprosto kouzelné. Pár úryvků z našich rozhovorů se povedlo Danči zachytit. Jako například..
Roman: “Já jsem dva roky neboxoval.”
Simča: “Já jsem dva roky neběhala.”
Roman: “Máme ideálně sestavený tým. Už nám chybí jenom Pražák.”
Simča: “Já jsem Pražák!”
Nebo když nám Přemek vykládal něco málo o něm a v jednu chvíli z něj vypadla památná věta: “Svůj život jsem změnil o 360°.”
Dokážete si představit, jaké vtípky následovaly.
Druhý večerní trénink byl primárně zaměřen na koordinaci, rychlost, později i vytrvalost nohou a techniku kopů. Je dost pravděpodobné, že toto byl zlomový bod pro dva účastníky. Nohy začaly vypovídat službu a v nadcházející noční hře se to projevilo naplno. Závěr tréninku spočíval v 10ti minutové výdrži ve vysokém planku na kloubech, které byly již krapítek otlačené od pár předchozích stovek kliků.
Když jsme si během druhého kola večeře začali sdělovat pravidla noční hry, pronesl Vojta něco ve smyslu: “Hmmm, toto je nějaké podezřelé. Ono to vypadá, že by to opravdu mohlo jít dokončit během jedné hodiny. To se ještě nikdy nestalo a nechce se mi tomu věřit.”
Hra začala v jednu hodinu ráno. Během této hry se procházelo sedmi stanovišti a podle šikovnosti a důvtipu mohl dotyčný pokračovat nebo se musel vrátit na předchozí stanoviště. Celková délka trasy byla 8,5km plus cesta zpět do tělocvičny. Někdo si to určitě i zdvojnásobil.
Na druhém stanovišti, kde jsem měl tu čest strávit nějakou tu hodinku, jsem se nesmírně pobavil nad některými výroky. V průběhu luštění hádanek docházelo ke kuriózním výrokům:
Luštící osoba po 30 minutách luštění: “No jasněěěěě!”
Mirek: “Tak už víš?”
Luštící osoba: “Nevím!”
Mirek, když vidí již potřetí přicházejícího Honzu: “A tady přichází! The myth, the legend!”
Honza: “Dělej si zadek z někoho jiného!” (Pronesl ten, který by ještě pár hodin zpátky použil jakékoliv jiné slovo, jen ne zadek. A pak že potřebujete 21 dní na změnu nějakého návyku!)
Luštící osoba: “Počkej, jaká je vlastně otázka, ať to neřeknu blbě!?”
První se vrátila z noční hry Kačka ve 4 hodiny ráno a o chviličku později Vojta. Poslední, kdo tuto hru dokončil byl Honza a vrátil se minutu předtím, než jsme měli vyrážet na rozcvičku. Na tu se mu už s námi bohužel nechtělo. Přesto zachránil svůj tým a díky němu vyhráli, jelikož jeden člen druhého týmu odstoupil a ukončil svůj pobyt na soustředění. V šatně pak Honza pronesl naprosto kouzelnou věc:
“Tolik sprostých slov, co jsem možná řek a možná neřek, taková Schrodingerova kočka.”
Než odjížděl, mohl si vyslechnout oslavnou báseň, kterou složil poražený tým:
Oslavná báseň na ZTUHLÉ KOSTI – Autor A-tým
Ač mají ztuhlé kosti,
běhá jim to dosti – rychle.
Také jim to velmi pálí,
při noční hře prostě válí – šunky ne.
To je frajer tenhle Janek,
o šest hodin zkrátil spánek.
A když přiběh, svěží byl,
k borovici vyrazil – skoro.
Roman běhá jako vítr,
šifry luští rozvážně!
Gelíků má s sebou litr,
křeče nezná – a vážně!
Nejrychlejší je však Simča,
s mapou je to kámoška.
Po běhu jí chutná limča,
k spánku stačí lavička!
Ano, je to tak. Někdo si prostě na těch pár minut ustlal rovnou na lavičce, protože z šatny do tělocvičny by to bylo dvacet metrů navíc. Jiný šel spát pro změnu v běžeckém oblečení, aby odpadlo ranní převlékání.
Bylo nám líto, že nás Přemek s Honzou opustili, protože byli senzační součástí této party a jejich přítomnost a energie se do tohoto soustředění rozhodně zapsaly hluboko. Simča se také rozhodla odpočívat místo rozcvičky a zároveň souhlasila, že se zúčastní všeho, co půjde, jen nebude moct být součástí závěrečného tréninku.
My jsme však museli pokračovat dál. Vyběhli jsme po pár minutách spánku k naší borovici. Ranní opar ještě umocnil genius loci tohoto místa. Několikrát jsme vyběhli kopec sprintem, vyskákali ho v žabácích, vylezli pozpátku po čtyřech a vyšli v trakaři.
V průběhu jedné pauzy se kluci bavili o tom, jak obtížné je někomu vysvětlit, co se dělá na soustředění. Shodli jsme se, že Romanova varianta “Tam se běhá, cvičí, luští křížovky” není zcela trefná.
Když jsme se vrátili k tělocvičně, udělali jsme si pár desítek shybů a hurá na snídani. Po tomto tréninku bylo jasné, že budu muset dopolední jednotku lehce poupravit, aby vůbec někdo soustředění dokončil. A byl to správný krok. I díky tomu se mohli všichni dostat nakonec ještě o kus dál v tom, co si myslí, že je nebo není možné.
Trénink byl zaměřený na důkladné rozhýbání a poté práci s partnerem, uhýbání, rytmus, plynulost apod. Završili jsme vše 10 minutovou výdrží v jezdeckém postoji.
Další trénink po obědě začal trochu ztuha kvůli postgastrální demenci, která nás všechny postihla. Pomalu jsme se však dostali do tempa důkladnou lokomocí. Hodně jsme padali a zkoušeli různorodé pohyby. Je fajn, když tělo bolí zase trochu jinak. Přeci jen modřiny jdou cítit jinak než namožené svaly. Nepříjemné však je, když se vytvoří modřina na namoženém svalu.
Během lehké svačiny, kdy jsme si vysvětlovali, co nás čeká dále, pronesl Roman: “Když si vzpomenu, jak jsme běželi na vrbu, tak se mi chce blejt.” (pozn. aut. Běháme k borovici)
Danči jsme do auta naložili všechny potřebné věci, účastníci vytvořili dvojice a vyskočili jeden druhému na záda. Měli se co nejrychleji dopravit do lomu vzdáleného asi 4km. Limit, který byl stanoven jsme vytvořili společně s Marťou během 30. soustředění a bude sloužit jako benchmark do doby, než bude někým překonán. 44minut cesta tam (která je snazší) a 37 minut na cestu zpět (to už jsme věděli, jak na to).
Jakmile dorazili do lomu, navlékli rukavice, vzali si lapy a čekalo je 1000 úderů do lap plus bonus za každou minutu, kterou měli nad časový limit.
Danča mezitím nachystala pro nás všechny večeři – chlebany, které byly nahoře ozdobené zeleninou, kterou nikdo pořádně neochutnal, protože spadla dříve, než jste stihli říct “Aaaaaaa”.
Během tohoto obžerství jsme si vysvětlili pravidla další hry. První fáze hry v sobě měla prvek náhody a gamblu. Tým co vyhrál si vytvořil náskok do druhé fáze hry. Dostali tajenku, která byla dříve otestována na skupinkách dětí a bez problémů prošla testem.
No nic… tady se to úplně nepovedlo a chtělo to pár nápověd. Výsledná tajenka zněla: Panny Marie kaple.
A-tým se dlouhou dobu nemohl dostat z jejich verze “Panyny” a tým Ztuhlé kosti musel projít nejprve fází “Panny Marie kápie”.
Nakonec to však přeci jen dali dohromady a vyrazili na toto místo do vedlejší vesnice. Tam zjistili, že se mají vrátit a jít se vykoupat. Voda byla náramně osvěžující a po tomto výklusu ke kápii sv. Marie se malé ochlazení hodilo.
Potom už stačilo jen hodit parťáka na záda a vyrazit na cestu zpátky. Časový limit byl neúprosný a kluky po návratu čekalo 110 shybů a holky 300 shybů.
Když se holky začaly chystat, kluci měli už hotovo.
Mirek: “300 shybů a kluci vám můžou pomoct.”
Vojta: “Tak já vám teda pomůžu, ale už jsem chtěl jít spát.”
Simča: “Tak jdi spát, nemusíš to dělat.”
Vojta: “Ty by ses se mnou pak nebavila do středy.”
Simča: “Stejně se s tebou nebudu do středy bavit.”
Vojta: “Já nepotřebuju, aby se se mnou někdo bavil.”
(vše probíhalo stále s úsměvem a láskyplně)
Už okolo druhé hodiny ráno jsme mohli jít spát a díky časovému posunu na zimní čas se vyspat o hodinu déle.
Možná to dělá ta délka spánku, ale když spíte pár minut, jsou vaše kognitivní funkce narušeny, ale fyzicky jako byste prostě pokračovali dál. Jakmile protáhnete spánek, tělo spustí regenerační funkce a v ten moment začne vše bolet jaksi jinak. Přesto jsme se zvládli dostat do pozoru poměrně rychle, něco málo snědli a už jsme stáli před tělocvičnou, abychom si střihli svižný běh do Hostěradic.
Roman: “To bude spíš pochod mrtvol než běh. Mám místo zadku dvě tvrdé koule.”
Mirek: “Máte toaleťák?”
Vojta: “Jo, po včerejší zkušenosti s listím.”
V podstatě z nuly vyběhnete svižně po probuzení a tělo najednou opět ví, co má dělat. Běžíte rychle a pocitově se to příliš neliší od toho, když jste čerstvý. Víte, že si to potom vybere svoji daň, ale v danou chvíli můžete najednou natáhnout krok. Vaše plíce se plynule zvedají a klesají a chvíli se vám zdá, že takto můžete běžet jakkoliv daleko. Když v tom se zastavíte na smluveném stanovišti – 100 kliků – když si odpočineš, zvedneš se do střechy, položíš kolena nebo cokoliv jiného, máš 10 kliků navíc.
Pak už jen doklusat zpátky k tělocvičně. A přelézt celý kopec s borovicí po čtyřech. Úkol přibližně na 15-20 minut. Jakmile to dokončíš, můžeš jít do tělocvičny.
Než však vkročíš dovnitř, máš deset minut na to, abys udělal 50 shybů + 100 dipů + 50 shybů. Každá minuta navíc znamená 10 kliků se stejným principem jako při předchozím běhu.
Hurá na snídani!
Už nás čekal jen jeden poslední trénink. Před ním jsme se v šatně u snídaně asi půl hodiny všichni hlasitě smáli. A vy si v takové chvíli opět uvědomíte, že jste tam s tou nejlepší možnou partou lidí a že přesně takto to má být.
Poslední trénink netrval nijak závratně dlouho. Začali jsme se rozběhávat a postupně prošli velkou řadou různých pohybů přes celou délku tělocvičny. Když byl někdo pozadu, ostatní stáli ve stoličce u zdi. Zvyšovali jsme intenzitu, jak to jen šlo. Závěrečné nošení parťáka na zádech v pozici medvídka popředu i pozadu bylo třešničkou na pomyslném dortu.
Upřímně nevím, co se komu v té chvíli honilo hlavou, když v průběhu tréninku slyšíte nahlas věty typu:
“Já nevím, jestli tohle ještě dlouho vydržím.”
“Mám pocit, že každou chvíli zkolabuju.”
“Toto není normální. Když se vysmrkám, tak mi začnou tuhnout stehna.”
Opakovaně se lidem do očí derou slzy, padají na zem, protahují si křečemi zmítané končetiny a vy sedíte ve stoličce u zdi a celé to pozorujete a přejete si pro ně, aby ještě chvíli vydrželi, protože bude za moment konec.
Ještě si nasadíte rukavice, vezmete lapy a s parťákem, se následující tři kola střídáte v maximální intenzitě boxu, co jste vůbec schopni. Vydáte ze sebe poslední zbytky sil. Pot z vás stříká na všechny strany. Váš dech už pozbývá kontroly a vaše tělo jede na setrvačnost. Už vám to nemyslí, protože je veškerý kyslík přenášen do svalů, které na vás poslední dva dny křičí, abyste přestali. Začínáte si uvědomovat, proč jste vlastně tady a že to každou chvíli skončí. Parťák vás ještě naposledy burcuje, abyste pak neměli čeho litovat. Abyste prožili tuto chvíli naplno a všemi smysly.
Zazní poslední tóny písně, označující konec kola. Kleknete na zem a na poslední tři nesmírně dlouhé minuty se postavíte na rozbolavělé pěsti. Třesoucíma se rukama podpíráte vyčerpané tělo. K udržení této pozice používáte všechny svaly na těle. Jediným nepřítelem jsou vaše vlastní myšlenky. Bolest kloubů, namožené svaly, ztuhlost… všechno toto brzy odezní. Ale schopnost postavit se životu čelem a přijmout věci takové, jaké jsou… to je to, co nás formuje. A tak necháte tyto tři minuty, aby vás formovali do další fáze vašeho života. Otisknete vaše klouby do parket tělocvičny na důkaz toho, že se nevzdáte.
Najednou i tyto tři minuty skončí. S povolením napětí celého těla přichází křeč do oblasti celého hrudníku, bicepsů a tricepsů. Nedokážete všechny tyto části současně protáhnout a ulevit si od křeče. A tak se jen v záškubech převalujete po zemi, aby bolest zmizela, ale uvnitř hlavy se již znovu rozprostírá klid a ticho. Křeče vás vnitřně nijak netrápí. Po pár minutách se dostanete konečně do seiza a můžete si sednout naproti ostatním, abyste společně strávili chvíli v tichosti.
Po otevření očí k nim chcete promluvit a najednou to přijde. Poslední rok se do mě nahrnul jako uragán. Všechny pocity a emoce se spojili najednou a já jsem měl problém ze sebe vydat souvislou větu. Zcela obnažený před přáteli, kteří seděli přede mnou a na které jsem byl tak hrdý za to, co všechno tady dokázali. Nakonec se to přeci jen podařilo… zcela přítomný okamžik. A s lidmi, které mám rád!
Romane, Simčo, Kačko, Vojto, nejlepší pomocnice Dančo, brachu Tome (který jsi nás přijel navštívit na kole), Marťo (jež jsi s námi strávila první odpoledne, aby ses mohla s ostatními alespoň chvíli vidět), Honzo a Přemku – vám všem chci hluboce poděkovat, že jste se zúčastnili tohoto soustředění a přispěli tak k nádherné tradici a vytvořili další řadu nezapomenutelných zážitků!
Byli jste vážně skvělí!
Sayonara příště! S láskou k lidem, kteří mi chybí a jejichž přítomnost byla v duchu se mnou, Mirek.
Odkaz na galerii – link
Odkaz na video spojené se soustředěním – link
