Letošní ročník byl v mnoha ohledech unikátní. Zrovna klidem mě nenaplňoval fakt, že jsem se snad poprvé za celé roky vůbec kondičně nepřipravoval na to, co mělo přijít. Naprosto odlišný tréninkový rytmus mi vkládal do hlavy různé scénáře, ale ani jeden z nich nekončil myšlenkou „bude to dobrý“.
Tato akce pro mě má nepochopitelnou energii a jako by si žila vlastním životem. Je pravda, že ve většině případů neoplývá velkým počtem lidí, ale s tímto záměrem i vznikla. Aniž by byla nějak specificky propagována, jako by se tam opět sešla parta lidí, která k tomu snad byla stvořená. Ale vezmeme to od začátku…
Nespočet událostí a hromady úkolů mi bránily dostat se do mentálního nastavení, kdy se naplno ponořím do plánování a nic mě z toho nevyruší. Bylo to přesně naopak. Nebyl jsem schopen několik týdnů doladit detaily toho, co mi vzniklo v hlavě. Výjimečně dotlačen časovou tísní jsem tři dny před soustředěním dopsal poslední řádky a připravil všechny materiály k tisku. Dva dny před vypuknutím jsme si ještě s pár přáteli dali na tréninku trošku více do těla, aby to pak nebyl takový šok (to se nepovedlo), až začneme.
Přišlo čtvrteční poledne a my jsme s Liou jeli vyzvednout Marťu. Ta se k nám původně přidala na stranu dobra a chtěla nám pomoci s organizací. Roman však měl dorazit až v pátek, tak jsme se domluvili na tom, že si Marťa zkusí prvních 24 hodin a bude zastupovat Romana v jednom z týmů. Všem bylo jasné, že když už překoná 24 hodin, jen těžko se jí bude chtít skončit. A taky že ano… Kapusťnáci VS Kosaťáci. Bitva mohla začít!
Dojeli jsme do tělocvičny a rozmístili první náčiní, které jsme dovezli den předem. Jakmile jsem vstoupil do prostoru tělocvičny, okamžitě mi naběhla po celém těle husí kůže. Začaly mi stékat čůrky potu po rukou a bušit srdce. Věděl jsem, že jsem tam, kde mám být a že to bude stát za to. Ten pocit nelhal…
Při úvodním nástupu jsme se seznámili se základními pravidly, dali si 40 seznamovacích kliků, zapnuli na telefonech letecký režim po zbytek soustředění a řekli si něco o myšlence „výstupu na Everest“. Stejně jako tam si budeme toho výsledku vážit pouze v momentě, kdy si celou cestu prošlápnete sami, a ne když vás „něco“ vynese na vrchol. A k tomu bylo potřeba jít do toho naplno od začátku. Abyste neměli čeho litovat, i kdyby to nevyšlo.
Téma celé akce bylo „Dary života“. Celkem osm různých momentů soustředění bylo určeno k tomu, aby si každý účastník zapsal, co považuje za dary, které mu život přináší. Aby se každý třeba o měsíce či roky později mohl podívat, jak se jeho myšlení a hodnoty změnily.
První trénink někdo popsal slovy brutální. Všichni ostatní použili nějaká synonyma. Moc jsem to nepochopil. Abych se držel časového plánu, tak jsem jednu část z toho ještě vypustil a pořád to bylo málo. Musím to nejspíš příště v několika ohledech přehodnotit… například to udělat delší a nestresovat se časem. Na konci jsme měli první z mnoha možností, jak nasbírat trestné dvojšvihy na švihadle pozpátku. Je to parádní věc na dynamiku nohou, koordinaci a především trpělivost. Když s tím začínáte, vypadáte po pár minutách jako po napadení Wolverinem.
Po lehké večeři v podobě pohankového salátu jsme si trošku zazápasili a projeli si základní boxerské techniky. Kondiční závěr byl pouhou tečkou. 100x přeskok ve výpadu, následující písní Bring Sally Up v podobě kliků, dalších 100 přeskoků ve výpadu a vše završeno 3 minutami v kliku na kloubech. Někdo hned poté zhltnul druhou část večeře.)
S tím mohla začít konečně první noční hra.
Během noční hry jsme zažili další „poprvé“. Nikdo jsme nevěřili, že se to někdy stane, ale konverzace „Jak dlouho to bude trvat?“ „To záleží na tom, jak budete šikovní.“, byla poprvé zcela pravdivá. Bylo sděleno, že šifra v rámci hry nebude náročná. A opravdu nebyla. Přesto došlo na jednu nápovědu výměnou za 300 dvojšvihů pozpátku. Problém však nastal jinde. Když je hlava trošku unavená, hůře přijímá jakékoliv informace, a proto se sdělení „Když budete vědět kam jít, tak se stačí pořádně rozhlédnout a uvidíte to. Není to nijak schované.“, dá vyložit například způsobem: „Hele tady je obrovský sad s tím názvem (hned vedle byla ulice se stejným názvem) a mohli bychom ho projít křížem krážem, jestli to někde nenajdeme v té metrové trávě.“ A tak nabral jeden tým hodinové zpoždění. Okolo třetí ráno už však mohli hrát oba týmy zvláštní verzi pexesa, která jim umožňovala najít po Miroslavi suroviny pro nadcházející snídani. Je pochopitelné, že vás může trošičku rozladit, když běžíte kilometr daleko pro balení 3 g medu. Takto se šetří energie:-)
Tento rozhovor je především pro zasvěcené:
„Oni mají obě másla???“
„Jo, ale určitě nemají tolik jablek!“
Řekl bych, že také kvůli tomu, že Vojta se Simčou hrají pravidelně proti sobě pexeso a mají v tom praxi, tak skončila tato hra relativně brzy. Vojta využil toho, že Simča vybrala na začátku spoustu těžkých dvojic a když tam toho už moc nezbývalo, Vojta to celé „vyžral“ (autorem tohoto výrazu je Simča).
„Řekni mi, jak dopadlo to pexeso? Řekni mi, že jsem vyhrála alespoň to pexeso!“
„Mám to tedy spočítat a říct ti to?“
„Ne!“
Tak už jen vyčistit zuby a hurá na kutě. Za zpěvu probouzejícího ptactva jsme upadli do hlubokého několika minutového spánku. Ještě s chutí pasty jsme vyběhli k naší známé borovici. Tato rozcvička je stejně jasná jako ranní východ Slunce, a přesto opakovaně několik lidí zaskočí. Zde se od nás odpojil první účastník a nezbylo nic jiného než stále náročnějšími způsoby výběhů tyto smutné myšlenky zahnat.
Konec rozcvičky obvykle znamená začátek snídaně. A jelikož se týmy v noci tak snažili, mohli si vzájemně nachystat snídani, kterou pak snědli během visu na hrazdě. Pravidla byla jednoduchá – pokud visíš, můžeš žvýkat. Jakmile spadneš, vše, co máš v puse musí jít ven. Tým, co vyhrál obě másla, nebyl ochoten ho vyměnit za 3 g medu ani za jablko nebo jinou „bezcennou“ potravinu. Proto měl druhý tým trošku obtížnější žvýkání suchého chleba s medem. Vojta bude do příště pilovat i techniky vyjednávání. Doporučuji knihu Never Split the Difference (Chris Voss):-D
Dopolední trénink byl plný reakčních cvičení a pádů. Závěrečný silový blok už připomínal spíše boj o přežití. Po obědě bylo nutné provést poprvé několik změn v programu. V rámci tohoto soustředění se to opakovalo vícekrát. Vynechali jsme nácvik velké spousty technik, které by mohly být sice prima pro lidi, co se tomu celý život věnují, ale pro všechny ostatní by to byla jen změť informací bez přidané hodnoty. A tak jsme se zaměřili na aktivní mobilitu, která je pro mnohé zároveň silovým tréninkem. Přeci jen to však vypadalo, že všichni ožili.
Dali jsme si rychlou svačinku v pozici kliku a dalších deset minut poté jsme měli na to, abychom si sbalili věci na následujících 24 hodin. Lia se Simčou naházely věci do auta a ostatní spolu s velkorysým časovým limitem vyrazili směr Hostěradický lom. Ve dvojicích se střídavě (až na Vojtu s Romanem:-D) nesli na zádech s motivací 500 dvojšvihů pozpátku při překročení limitu. Těm nejrychlejším se zároveň z jejich celkových trestů nějaké dvojšvihy odečetly. Což se později opravdu hodilo. Jestliže nebyly všechny tresty smazány do sobotní půlnoci, nebylo možné pokračovat posledním dnem soustředění.
S oficiálním povolením jsme vstoupili na území lomu, který je jedním z nejkrásnějších míst v okolí. Oba týmy dohromady zahrály hororovou scénu o tom, co si představují, že se stane v následujících hodinách v lomu. S kumulující se únavou začala být všem postupně trošku zima. Než abychom šli do vody zmrzlí, vylezli jsme po čtyřech hlavou dolů kopec k bráně a pak ho v káčátkách zase sešli dolů. Koupel po této aktivitě je mnohem více osvěžující.
Lia se Simčou nám zatím nachystaly bezvadnou večeři, aby měli všichni dostatek energie na večerní radovánky. V prvním kroku se museli členové týmu domluvit, kdo se obětuje, aby se vrhnul do vody a přeplaval část lomu k první indicii. Zní zjistili, že pro další pokračování je nutné rozluštit šifru a zároveň dostali informaci o tom, kde se v lomu nachází další důležité místo. Řešili tedy dilema, kdo poplave na vzdálenější místo v lomu, kde zjistili, že je nutné získat pěticiferný výsledek z šifry, který jim umožní otevřít truhlu s „pokladem“. Luštění šifry mělo samo o sobě několik pravidel. Jakmile tým začal luštit šifru, musel jeden ze členů šlapat vodu na místě. Z této činnosti se mohli vykoupit tím, že před odchodem z lomu každý člen týmu 3x přeplave lom na délku tam a zpět. Což dělalo necelý kilometr a půl.
Někde v těchto chvílích proběhl následující rozhovor:
„Takže šlapu vodu a …“
„Ano, nesmíš stát na dně.“
„Ale já už jsem na dně!“
Asi po 15 minutách šlapání vody se oba týmy rozhodly, že toto nebude ta správná volba.
Tentokrát se týmy o šifře dozvěděly dopředu, že to není jedna z těch snadných a že má více úrovní. Ale jako vždy byly k dispozici nápovědy výměnou za dvojšvihy pozpátku. Opět jsme přidali do sbírky pár stovek.
„Achjo… Hele, dejme tomu ještě 15 minut a vezmeme si nápovědu.“
„A kolik je hodin?“
Poté, co se oběma týmům podařilo konečně rozluštit první šifru se museli dohodnout, kdo znovu poplave k truhle s číselným zámkem. Jeden tým to vyřešil následovně:
„Kdo poplave?“
„Romane, ty!“
„Já? Já jsem byl ve vodě naposledy a šlapal jsem vodu.“
„No jo, ale bylo to k ničemu. Takže plaveš.“
Po návratu z druhé strany lomu se těšil první tým na to, co tam najdou za překvapení. Noční hodina pokročila a už nezbývalo moc času do svítání. A ejhle další šifra! Kdyby bylo možné v daný moment změřit každému z účastníků tep, věřím, že bychom byli druhý den v televizi jako první skupina, která zažila hromadnou klinickou smrt.
Marťa, Ondra a Luky vyluštili šifru první a mohli si jít konečně postavit stan a na chviličku zavřít oči, aby mohli s dostatečným předstihem vstávat skrze ranní plavání, jež jim nahrazovalo šlapání vody. Druhý tým ve složení Kamil, Vojta a Roman mentálně spali nad druhou šifrou ještě alespoň hodinu. Ale i ti se nakonec dobrali konce. Z šifry se dozvěděli, že v sedm ráno se potkáme u miroslavského kostela. Bylo tedy jedno, kdy vstanou. Bylo však nutné si odplavat, pobalit věci včetně stanu a svižně se přesunout zpět do Miroslavi. Pro někoho to znamenalo svižnější běh se střední krosnou na zádech.
Plavání zvládli všichni na jedničku! I ke kostelu se také všichni dostali včas. Ondrovi zbývaly ještě dvě minuty. Šlo vidět, že se Ondra blíží svému energetickému dnu. O pár minut později ukončil svoji účast na soustředění. Přesto věřím, že mohl být svým způsobem spokojený. Nic si nenechával v zásobě. Opravdu se od začátku snažil ze všech sil. Tak to má být. Je mnohem horší vědět, že jste do toho nedali vše.
U kostela jsme si pořádně zasprintovali do schodů i nakloněných rovinek. Lezli jsme v ještěrce po schodech dolů, chodili a lezli po zábradlí, až se z nás kouřilo. Zde jsem byl opět svědkem toho, jak je lidské tělo fascinující. I v tomto stavu se dokázali někteří naučit tolik nových věcí!
Myslím, že to bylo někdy v průběhu snídaně, když proběhl tento rozhovor o kávě. Roman zmínil, že si dá občas na nabuzení dvojité kafe, které je i v jedné dávce extra silné.
Mirek: „Fuj. To musí být pro to tělo hrozná bomba, dát si takhle silné dvojité kafe.“
Vojta: „Já kafe nepotřebuji. Mně k tomu stačí nyní dřep.“
Mirek: „Cože?“
Vojta: „No pokaždý když si nyní chci dřepnout, tak mi okamžitě vyletí tepovka.“
Po vydatné snídani nás čekal čistě silový trénink. Hráli jsme si se shyby, přednosem ve visu, kliky, dřepy na jedné noze, stojkou a tureckým zdvihem. I tady se mnozí dostali k vahám a počtům, které by za normálních okolností neměly být možné. Opravdu zvláštní. Na tento trénink se k nám znovu přidala Simča s přáním, že by s námi absolvovala zbytek programu.
Při obědě šlo však vidět, že se blížíme hromadně opět k té pomyslné hraně únavy. O pár hodin později bylo nutné podruhé upravit trošku program. U samotného jídla však přišlo několik nádherných momentů. Jedním z nich byl rozhovor s Marťou. Na oběd jsme měli kuřecí prsa s bramborem a rozhovor se tedy udál asi 4 hodiny po snídani, kde byl i chleba s nutellou. Všichni jsme hltali perfektně uvařená kuřecí prsa:
Marťa: „Ježíš, to je tak dobrý!“
Mirek: „Taky mi to chutná.“
Marťa: „Já jsem neměla chleba asi 20 let.“
Mirek: „Marťo, to jsou brambory!“
V průběhu postgastrální demence jsme si dali soutěž v řešení několika matematických úloh. Výhrou bylo další 100 dvojšvihů pro každého člena týmu.
„369?“
„Ne. A toto číslo jste už říkali!“
„No to jo, ale přišli jsme k němu úplně jiným způsobem.“
No nebylo to snadné, udržet vážnou tvář.
S návratem do tělocvičny přišlo něco zcela nečekaného. Půlhodinový šlofíček. A po něm 90 minut TRIMu. Sebe léčící pohybová improvizace, kde jste pouze sami se sebou. Aby bylo vše v rovnováze, dali jsme si na závěr Bring Sally Up tentokrát v pozici hollow body. Kdo by řekl, že to bude dělat takové problémy. Moderní fitness trenéři by to popsali nejspíš slovy „slabý core“.
Po svačině strávené ve stoličce u zdi jsme se začali věnovat pohybovým sekvencím na zemi, aby si tělo trošku odpočinulo. Vypadalo to, že je to opravdu potřeba. Možná i díky tomuto volnějšímu odpoledni byli schopni později všichni zmobilizovat poslední zbytky sil.
Snad poprvé za celou historii byla večeře v režii účastníků. Nejprve v komické hře bojovali o jednotlivé suroviny a následně dostali hodinku na to, aby mohli vytvořit co nejlepší výtvor a formou „Prostřena“ nám to odprezentovat se vším všudy. Všichni se u toho vyřádili a snad měli na chvíli myšlenky úplně jinde.
Do slibované půlnoci už zbývala pouze chvíle, tak jsme museli rychle odehrát hru formule a pak už se plně soustředit na zvládnutí všech trestných dvojšvihů pozpátku. Je to trošku k nevíře, ale zvládli to všichni:-)
Prodloužený spánek byl pro všechny jako živá voda. Až v šest hodin jsme vybíhali k miroslavskému rybníku. Toto místo je oázou ptactva a cesta k němu vede po turistické značce, která ještě několik let zpátky neexistovala. Běh byl limitován časem a při jeho nesplnění čekalo na účastníky pár cviků navíc. Což automaticky znamenalo i kratší pauzu před podobně zběsilým během zpátky, jež byl prodloužen o cestu k borovici. Někteří byli sami překvapení, co jim tělo opět dovolilo a jakým nevídaným tempem se mohli pohybovat. Někdy prostě stačí chtít a nemyslet na všechna ta omezení, která máme v hlavě. K tomu je ta čistá hlava opravdu dobrá.
Nevím, kdy přesně padla tato krásná hláška, ale Marťa mi ji zaručeně vryla do paměti, když se snažila popsat svůj pohled na svoji účast:
„Já normálně čumím sama sebe!“
Když jsme se konečně sešli u borovice začali jsme závodit. Týmy se navzájem naháněli se závažím v rukách. Motivací mělo být několik extra naběhaných kilometrů nebo 5 minut v pozici kliku na kloubech. Nakonec to skončilo 1:1. Neminulo to tedy nikoho. Jestli jste nikdy nezkoušeli běžet do kopce a z kopce se závažím v rukách (+-24 kg), tak vřele doporučuji. Je to skvělá kombinace síly a vytrvalosti.
Seběhli jsme si k tělocvičně, kde nás čekalo 10 minut kondičního cvičení. Zvládnout 100 kliků a 50 shybů (s perfektní technikou) do deseti minut. Znovu jsem mohl být svědkem toho, kdy Kamil to zvládl naprosto s přehledem a technicky správně, přičemž na společném tréninku několik týdnů předtím… jako to říct… bez šance. Nyní v obří úrovni únavy se tomu limitu mohl vysmát. Těm, komu se to nepodařilo, tak měli další běžecké kilometry navíc.
Zbývala asi půl hodina do závěrečného tréninku. Bylo tedy nutné odběhat svoje odměny a stihnout se najíst.
Poté to vypuklo. Na začátek velké množství lokomočních cvičení přes celou tělocvičnu na rychlost. Kombinace rychlosti, síly a ohebnosti. V průběhu této rozcvičky se s námi Simča rozloučila podruhé. Snad již z důvodu, který byl upřímný k sobě samé a který jí do budoucna může přinést tolik dobrého!
Přibližně po hodině a půl úmorné dřiny jsme se vrhli na malý kondiční test, který nás už v minulosti potkal. Naposledy s tím právě Vojta zápasil a stihl to jen o chlup. Bylo to v roce 2018. Nemyslím si, že od té doby toto někdy zkoušel. Nicméně 19minutový limit s parťákem na několik kol různých cvičení vedlo k tomu, že letos to zvládl za 14:30 minut. Člověk se opravdu podivuje nad tím, jak je toto možné. Máte pocit, že se sotva udržíte na nohách a pak toto.
Ale nebyl čas nad tím příliš přemýšlet. Poslední pár desítek minut…
V rychlém sledu jsme se střídali ve dvojicích a zápasili proti sobě. Cílem bylo, zastavit parťáka při pohybu vpřed stůj co stůj. On se vás naopak snažil dostat na druhou stranu tělocvičny. Znovu a znovu. Bolí vás stát na nohách. Bolí vás opřít se do parťáka. Vaše tělo uvnitř křičí, aby už byl konec a vše se z vás dere ven skrze nesrozumitelné hrdelní zvuky a řev. V jeden moment si uvědomíte, že už neujdete ani metr. Nemůžete se vzepřít sebemenšímu odporu. Nyní jste na dně. S přicházejícím duševním klidem se zmátoříte, abyste strávili poslední dvě opakování písně Bring Sally Up nejprve v dřepu a následně v kliku. Ze všech sil se snažíte zmobilizovat špetku duševního odhodlání, abyste se s každým dalším „up“ zvedli nahoru a následně pod vahou vašeho těla se hroutíte do kaluže potu… konec… uvnitř je ticho. Jste spojeni s vlastím nitrem. Cítíte se svobodní a neskutečně silní. Zasloužili jste si to! Jsem na vás hrdý a jsem vděčný za ten úžasný čas s vámi!
Zvlášť musím poděkovat Lii, bez které bychom toho nikdy nemohli stihnout tolik a které se povedlo na pozadí vše řídit tak, že se snad poprvé v historii v organizaci nic nezvrtlo. Jsem nesmírně vděčný, že mohu mít takovou ženu vedle sebe.
Sayonara příště, přátelé!
