Poznámka: „Tento příspěvek obsahuje výjimečně i sprosté slovo, které se v reálu opravdu vyskytlo a proto slouží k dokreslení příběhu.“
Netuším, zda je to nutným pravidlem, ale přinejmenším se to tak zdá býti…
Dva dny před začátkem mi přišla zpráva od Ondry, kde se pochlubil fotkou, jenž dává jasně najevo, že mu na břiše vyrostlo něco, co by tam být nemělo. Zprvu jsme se snažili vymyslet nějaký rozumný důvod, proč by to i přes toto zjištění mělo jít a Ondra si s námi mohl užít soustředění. Ale někde uvnitř jsem tušil, že to prostě nepůjde. Nakonec jsme se na tom tak domluvili i přesto, že doktor Ondrovi sdělil, že nějaké soustředění by mělo být v pohodě. Možná bychom příště měli pozvat zmíněného doktora. Je dost možné, že by to poté zakázal úplně komukoliv, i kdyby dotyčného pacienta trápil zarostlý nehet.
O chvíli později mi volal Roman a výsledek rozhovoru byl stejný – nemůže přijet.
Jen jsem doufal, že nikdo další se neodhlásí dopředu. Ne vždy domyslíte dopředu všechny alternativy programu a třeba vám nedojde ani to, že hra pro čtyři se v týmu tří lidí prostě bude hrát dost blbě.
Ve středu jsme navozili věci a já jsem byl až nezvykle klidný z toho, že je vše připraveno. Tak klidný, až mě to znervózňovalo.
Když jsem ulehal poslední večer do své vyhřáté postele v pohodlí domova, přišlo to v plné parádě. Uvědomil jsem si, že za pár hodin začínáme a srdce mi začalo tlouct o sto šest. Už jsem se za ta léta naučil, že bez tohoto pocitu by to nebylo ono. Později jsme se s Vojtou shodli, že je to snad horší, než před nějakým zápasem či závodem.
Ve čtvrtek jsme se postupně všichni shromáždili v tělocvičně a jediný, kdo měl přijet později byl Hop. Společně s Oldou a Liou mi letos byli oporou v každé chvíli. Na úvod jsme si řekli obecné informace a také si vysvětlili, v čem bude letošní soustředění jiné. Zavedli jsme formu eliminace, která nebývá zvykem. Tato aktivita dostala označení „Týmový duch“. V principu šlo o splnění 6ti náročných disciplín, které se odkrývaly postupně jedna podruhé. Pokud se vám nepovedlo úkol splnit, mohl vás zachránit někdo, kdo již úkol dělal a nebo musel váš tým vyhrát imunitu, abyste měli další pokus. Úkoly se plnily obvykle na konci tréninku, aby na to byl každý pořádně rozhýbaný. Každý cvik musel být proveden bez přerušení, aby byl uznán.
Úkoly šly postupně takto:
100x přeskok ve výpadu
100x klik (dotek hrudníku)
100s stojka
300x dřep
50x2s vysoký most / 100x2s rovný most
100x sklapovačka (dotek nahoře, kde se mohu zastavit, dlaně + chodidla se nedotknou země)
Komu se nepodařilo všechny úkoly splnit, byl nucen opustit tělocvičnu a odjet domů o sobotní půlnoci.
Po sdělení této novinky jsme mohli začít 40 seznamovacími kliky a pak už hurá na 1. trénink.
V té krátké pauze se týmy rychle dohodly na jejich názvech a ani letos nepřekvapily s jejich kreativitou: 1) Smečka 2) Jozef 3) Mauí
Úvodní blok nám zabral něco přes tři hodiny různých závodů a silovějších cviků na spodní část těla. Na konci jsme začali pracovat na základních pohybech nohou z pohledu boxerské techniky a vše završili zocelováním. Již po tomto prvním bloku měli někteří stehna jako omalovánky. Avšak úsměv na tváři ještě stále přetrvával u většiny lidí.
Lia se snažila všechny udobřit pohankovým salátem k večeři a chvíli to i vypadalo, že se jí to povedlo. Nicméně po druhém tréninku nás opustili první dva účastníci. Oba dva ze Smečky. Těžko říct, zda to bylo tím salátem. Ale toto téma jsem si nedovolil otevřít nahlas. Přitom byl druhý trénink zaměřený čistě na sílu s vlastní vahou a ke konci bylo možné splnit první úkol Týmového ducha.
Bylo teprve něco po půlnoci a zábava mohla začít. Týmy to však vzaly po svém a udělaly si z toho ranní hru. Díky kombinaci důvtipu, rychlosti a šikovnosti se podařilo dostat prvnímu týmu Mauí do cíle okolo páté hodiny ranní. Pravděpodobně chtěli naspat o pár minut více, protože další den to v plánu jejich tým rozhodně neměl. V závěsu za nimi byla Smečka, čítající dva členy. S podivem bylo, že i přes tento početní handicap se jim podařilo všemi úkoly noční hry projít jako nůž máslem. Možná ne jako máslem, ale jako těstem ano. A možná ne jako nožem, ale jako lžíci ano. Přesně tak. Lehce jako lžíce těstem. Byli prostě dobří!
Noc pro mě osobně znamenala přečkání těch několika málo minut v poloze ležmo a s otevřenýma očima. Bylo by někdy fajn již první noc zavřít oči a spát.
Na sedmou hodinu byl objednán budík a my se mohli jít přivítat do chladného rána s naší kamarádkou borovicí. I po těch letech mě fascinuje, jak se najednou z ničeho vynoří nový nápad. Šlo o to, jak pojmout aktivity s partnerem, aby ani jednomu z té dvojice nebylo jedno, jak se vlastně společně snaží. U trakařů do kopce to šlo vyřešit tak, že za každou pauzu, kterou osoba v trakaři udělá, je odměněn parťák nějakými cviky navíc. Funguje to bezvadně!
Po doběhu k tělocvičně jsme si zahráli jen krátkou hru, kde jsme se střídavě vždy po minutě snažili na hrazdě vyhýbat překážce v podobě tyče. Řekl bych, že to byla hezká tečka za ranní rozcvičkou.
První snídani si vzala na starost Marťa a rozhodně šlo o chuťový highlight! Chvíli po ní jsme se mohli vrhnout do tréninku, aniž by kdokoliv vydával nadměrně hlasité zvuky. Spousta mobility a lokomoce završená sekvencí pro pozici škorpióna. Řekl bych, že se pár lidem těch 6 opakování na každou stranu docela vrylo do paměti. Druhá polovina tréninku byla opět o práci nohou a přenosu do technik boxu společně se zocelováním.
Když jsme skončili trénink, byl vyhlášen druhý úkol v podobě stovky kliků. Z kluků byl Petr jediný, komu se tento úkol podařil a také si tím vysloužil potlesk ostatních. Samozřejmě s cílem popohnat ho, aby se mohlo jít dříve na oběd. Avšak i oběd tentokrát probíhal uvnitř. Marťa připravila tolik rizota, že i Michal vypadal, že by mu to mohlo stačit.
Jakmile jsme dojedli, přišel doprovodný program z Oldovi dílny s názvem „zlom šifru“. Z toho co jsem o chvíli později viděl, bych klidně hádal název této hry na něco jako „zlo šifru“. Aby byly síly vyrovnanější, byl Jarda obětován za pomoci „kámen nůžky papír“ a přešel do nového týmu Smečka.
Princip hry byl jednoduchý. Tým si měl připravit nějaký svůj kód, díky kterému si členové mohli předat zprávu. Ostatní týmy se snažily vyčíst, o jaký kód se jedná a jakou zprávu si tým předává.
Postgastrální demence se projevila v plné parádě. Nejprve Mauí zvolili svého náčelníka Juru, aby předal zprávu v jazyce, který se naučil ještě jako teenager. Pro jeho tým to měly být snadné body. Výsledek jejich snažení zněl: „Pakuj v klidu!“ Přičemž zadání získali od Oldy, který se opakovaně prezentuje svým heslem „Parkuj v klidu!“. Podle Jurových slov to byla jediná možná věta na světě, která se jeho kódovým jazykem nedala spolehlivě zakódovat.
Ještě pořád ale měla přijít na řadu Smečka a zachránit Mauí krk. Jarda s Honzou po úporném několikaminutovém soustředění přišli s výsledkem „Když nemůžeš, tak přijď!“ Zde asi ani není nutné sdělovat, co bylo zadáním.
Všechny hlavní hry jsme hodnotili způsobem 3 body – 2 body – 1 bod. Pro obědové hry měl platit systém polovičních bodů. Ještě s bolavým břichem od smíchu a slzami v očích jsme se s Oldou přesunuli k nástěnce, abychom zapsali body. Olda se mě zeptal, kolik má tedy první tým. Řekl jsem mu, že 1,5 bodu. Když jsem se ho pak zeptal, kolik má druhý tým, málem jsem se svalil smíchy. S vážnou tváří mi odpověděl, že druhý tým má 0,75 bodu. Je krásné to vidět na obou stranách. A je hezké vidět, že i vaši parťáci o tom ví svoje a že vás chápou, když se opakovaně snažíte najít láhev s vodou, která je vedle vás.
Po této aktivitě byla půl hodinky pauza a na jejím konci se Honza rozhodl, splnit si svoje včerejší výpady na základě získané imunity a Jura se vrhnul na kliky. Honzovi se nakonec povedlo, a s třepotajícími stehny jsem mu mohl nejen poblahopřát, ale také mu oznámit, že naše následující aktivita spočívá v 5km běhu v terénu pozpátku. Ani nevypadal překvapeně. Jurovi utekl pokus u kliků o jeden klik. Bohužel když uprostřed zdi vynecháte jednu cihlu, taky to nebude hotové.
Běh pozpátku… Tato aktivita rozhodně patřila k těm obohacujícím. Bylo naprosto senzační počasí a když probíháte pozpátku vinohrady nebo okolo letiště, máte spoustu času se kochat okolím. I když vám to na začátku přijde naprosto paradoxní, za chvíli to přijmete jako realitu a tělo se velmi rychle adaptuje na to, co se děje. Pobavil mě moment, kdy jeden padl na konci do trávy a po pár minutách spokojeně zvedl hlavu se slovy: „Myslím, že jsem si udělal osobák!“
Po doběhu posledního jsme se spokojeně přemístili do tělocvičny a šli si splnit třetí úkol v podobě stojky. Těsně před ní ještě Vojta pomohl dalšímu členovi týmu s jeho výpady a jemu se pak později dostalo pomoci při stojce.
Další trénink měl být malým zotavením. Dva krátké bloky zaměřené na koordinaci a sílu nohou a pak už jen mobilita. Mezitím teda ještě týmový duch zaměřený na dřepy. Ale nic těžkého. Jen 300 dřepů. To je čistě o hlavě. No a pak už ta slíbená mobilita. Zde se mě Marťa snažila opakovaně přesvědčit, že to její škubnutí, když jsem ji vzbudil rozhodně ani jednou nebyl mikrospánek. Kdyby u toho neměla sliny v koutcích a prázdný výraz v očích, snad bych jí to i věřil.
Večeře byla v podobě chlebů a mentální přípravě na druhou noční hru. Jelikož už šla vidět na všech únava, byl poslední trénink zkrácen na minimum a zůstalo z něj pouze zocelování. Po jeho skončení obdržely týmy obálky, které okamžitě spouštěly jejich první úkol. Ten byl jednoduchý. Jen „otevřít obálku“ a splnit, co bylo v ní. Na základě toho obdržely týmy další obálky s jednoznačným zadáním. Tato jednoznačnost způsobila, že jen jeden tým to pochopil a byl schopen ihned přejít k dalšímu úkolu, zatímco další dva týmy si užily hodinku luštění naprosto zbytečné, ale jinak moc zábavné šifry z Hopovi dílny.
Dalším krokem bylo najít Hopa a získat od něj nejzábavnější šifru víkendu. V dalším kroku všechny dohnal tým Jozef, který využil nejlépe moderních technologií, jelikož nikdo neměl žádná omezení. Každý z organizátorů měl později na starosti jeden tým. Já jsem měl tu čest být vedle týmu Smečky a užít si několik perel moudrosti z jejich fantazie. Ty chvíle za to prostě stojí. Jako když Marťa pronese: „Černý mstitel. Ten měl taky nějakého koně! No tohoooo… Zorra!“ Nebo když v celé té prapodivné šifře Jarda rozpoznal jméno Šemík a po nějaké době pochopili, že se potřebují dostat k jezdcům těch nalezených koní. Jak na to? Údajně jednoduše. Jdete na stránku googlu a začnete vyhledávat „Šemík horse’s raider“.
Po rozluštění celé šifry zjistili zadání pro ranní hru. Nebo přesněji pro hru, kterou museli splnit před osmou hodinou ranní. Bylo na nich, kdy s tím začnou. Všechny tři týmy věděly hned, že jít spát by pro ně nebyla ta nejlepší volba. A tak se do toho pustily hned vzápětí, když už odbila třetí hodina ráno.
Druhá část byla založena částečně na štěstí a také na schopnosti efektivní komunikace, skákání přes švihadla a vytrvalosti těch, co byli venku.
V této kombinaci her to na plné čáře projeli Mauí a naopak Smečka si mohla vynahradit svoje „zlo šifru“ a běh pozpátku. Stále si stojím za tím, že navigovat svoje členy týmu v závislosti na hodu kostkou tak, aby se v jeden moment potkali na stejném místě, když každý začíná v jiné části vesnice, prostě reálné JE!:-D
Nakonec z toho byly krásné skoro čtyři hodiny spánku. Teda kromě týmu Jozef, který se rozhodl mít noční hlídku a ten spánek si nechat na doma.
Ráno měly u sebe všechny týmy jednoduchou závěrečnou šifru, která jim měla sdělit další detaily ohledně toho, proč vlastně sbírají body jako týmy. Když za mnou přišel Vojta s odpovědí, že výsledek je 20, chvíli jsem na něj nechápavě koukal. To hlavně proto, že výsledkem mělo být souvětí a nikoliv dvoumístné číslo.
Den pro nás tedy začal výjimečně rovnou snídaní. A po snídani silový trénink venku vedle tělocvičny. Měli jsme poprvé za historii soustředění možnost využít malé outdoorové hřiště, které vzniklo na pozemku hned u tělocvičny. A bylo to krásné a zároveň docela náročné zpestření. V průběhu tohoto tréninku se nás rozhodl opustit další účastník a jeden dopředu věděl, že nebude schopen vše dokončit, ale že se pokusí zůstat alespoň do večera. Důvod byl jasný, chtěl se obětovat pro tým. Jeho tým totiž rozluštil poslední šifru, která napověděla, že okolo sobotní půlnoci bude možné obětovat některého člena za určitý počet bodů. Což se může hodit v momentě, kdy je váš tým poslední a musel by jinak opustit soustředění.
Trénink byl zakončen předposledním cvikem týmového ducha. Stovka sklapovaček bez položení dlaní a chodidel na zem.
Přesun do místní restaurace na oběd a Oldova vsuvka. V podstatě se měly týmy utkat ve scrabblu. Nevím, čím to bylo, ale vedle mě opět seděla Smečka, tak jsem se mohl znovu kochat jejich kreativitou. Každý tým dostal na papírku deset různých písmen a z nich měly poskládat co nejvíce slov během krátkého časového limitu. Olda sdělil pouze upřesňující pravidlo, že si týmy mohou písmenka nastříhat, aby s nimi mohly manipulovat. Marťa v ten moment zažádala o upřesnění s dotazem: „Ale oni nemůžou stříhat písmenka z našeho papírku, že ne?“
Všem bylo nyní jasné, že nesmí stříhat písmenka z cizích papírků, které u sebe nemají. Nic tedy nebránilo tomu, aby hra začala. První dvě kola vypadala z mého pohledu pro Smečku poměrně bídně. Při třetí sadě písmen se rozjeli! Jarda si v jeden moment všiml slova, které jim dlouho utíkalo:
„Tady je piča! Napiš to tam.“
„Nenapíšu! Blázníš?“
„Proč ne? To je normálně české slovo.“
„Má to být ve spisovném slovníku. Za tohle nám dají akorát tak mínusové body.“
„To nám uznají. Nikdo jiný to určitě nemá.“
„Tak jo.“
Uběhly poslední vteřiny. Olda vysbíral papíry a samotné vyhodnocení si nechal na později. Mezitím Hop přišel ještě s malou vsuvkou, která dala Oldovi nakonec spoustu času na vyhodnocení. Během něj se na mě otočil se slovy:
„Tak to bylo docela těsný. A celkově jsem dal jen jednou mínusové body. Dívej, co tam napsali, dobytci!“
Po návratu do tělocvičny pár lidí okamžitě usnulo. Museli jsme je tedy okamžitě zase vzbudit a pustit se do tréninku. Tentokrát nic moc náročného. Nejprve hodinka pohybu s parťákem, uhýbání a reakce. Další hodinka bylo čistě o animal flow bez jakékoliv pauzy. I při neustále se kumulující únavě se všichni postupně naučili za běhu poměrně složitou sekvenci pohybů a neustálým opakováním a rozvíjením o další pohyby to nakonec vypadalo i jako pěkný plynulý pohyb. Klobouk dolů.
Na konci tohoto tréninku nás čekal poslední týmový duch v podobě mostů. Snažili jsme se to přizpůsobit i těm, kteří jsou na tom s mobilitou hůře. Nevím jak ostatním, ale já jsem si toto docela slušně protrpěl. Tak přemýšlím, kdy si to dát znovu.
V průběhu tohoto bloku se mezi dveřmi vedle Lii objevil najednou Michal, Ondrův kamarád. Bohužel jsem nemohl přerušit trénink ani blíže přemýšlet nad tím, co je skryto za jeho přítomností. Po tréninku nás Lia nasměrovala do šatny, kde nás čekal další úžasný moment. Stůl v šatně byl naplněn věcmi, které nám Ondra přes Michala poslal. Když jeho vytrvalá příprava na soustředění skončila kvůli kýle, spojil se s námi tímto způsobem. A že to stálo za to. Jeho osobitý způsob ze všech darů jen sálal. Všemu vévodil dort s nápisem “I hope you fail”. Každý dílčí dárek měl v sobě schován alespoň symbolicky nějakou zprávu. Jako když čtete Bibli. (Tyčinka Snickers s nápisem Nula, propadlý adventní kalendář, zpráva napsaná kečupem uprostřed pizzy, okrájené kraje atd.)
Tak jsme Ondrovi mohli také osobitě poděkovat a s novým elánem pokračovat dál.
Krátká pauza a nachystání předposlední týmové soutěže. Komplexní opičí dráha, kterou musely týmy absolvovat v co nejrychlejším průměrném čase. Na konci těchto závodů měl možnost Jozef získat zkušenost, která se jim mohla náramně hodit o pár hodin později a třeba někomu i v životě obecně. Nebyli schopni se mezi sebou domluvit a proto to odnesl náhodně Michal a dvě kola běžel naplno, přičemž se musel vejít do limitu předchozích běhů. Lekcí mělo být, že často je důležité udělat „rozhodnutí“, i když se nám nelíbí ani jedna možnost. Síla rozhodnutí je mnohdy mocnější než to, kterou z mnoha nepříjemných možností konkrétně zvolíme. A nejhorší variantou je pak setrvání v nerozhodnosti a chaosu.
Po večeři jsme si krátce zalapovali a pracovali opět na technice pohybu nohou. To aby měli Olda s Hopem čas nachystat poslední venkovní soutěž. Když bylo vše připraveno, mohly všechny týmy začít sbírat fiktivní peníze v podobě naskákaných dvojšvihů na švihadle. Čím vyšší součet, tím více vstupních peněz pro závěrečný poker.
Hned po skončení jsme se navlékli, aby nám v těch -5 stupních nebyla zima a vyrazili k borovici. Tam už Hop s Oldou čekali přimrzlí k zemi. Pokerové karty byly rozmístěny po lese a druhá část byla na začátku lesa. V krátkých časových intervalech se snažily týmy získat co nejlepší kombinaci a někdy naprosto střelenými sázkami „popravit“ své soupeře. I když to v mnoha případech vypadalo spíš jako sebevražda. Nakonec se přece jen podařilo jednomu týmu vyhrát, protože další dva týmy se potopily o kousek hlouběji.
Jako názorný příklad může sloužit jeden z rozhovorů vítězného týmu (po většinu času rozhodně vítězný nebyl), který probíhal otevřeně před ostatními:
Krupiér: „Tak co vy? Přihazujete, dorovnáváte nebo pokládáte?“
Člen týmu 1: „Chlapi, já bych to položil.“
Člen týmu 2 zarytě mlčí.
Člen týmu 3: „Já bych přihodil 150!“
Člen týmu 1: „Cože??“
Krupiér: „Maximální příhoz je 100.“
Člen týmu 3: „Tak aspoň tu stovku.“
Člen týmu 1: „Ty ses zbláznil!? Vždyť nic nemáme.“
Člen týmu 3: „Ale to oni neví.“
Výsledek poslední hry byl jasně daný a nám nezbývalo, než se přesunout do tělocvičny a přejít k té smutnější části programu. Jozef a Mauí měli shodně po 15 bodech a Smečka byla pouze o 1,5 bodu pozadu. Obětování jedné osoby mohlo přinést kterémukoliv týmu 2 body. Týmy dostaly 15 minut (nakonec z toho byla se vším všudy 45 minut) a musely se rozhodnout, jak se svými body a členy naloží. Přes veškeré taktizování a snahu napáchat co nejmenší škody se nebyli schopni pořádně rozhodnout. Což vedlo k mnohem bolestivějšímu výsledku, než tomu bylo u překážkové dráhy. Nakonec byl obětován tým Smečky na základě emotivního rozhodnutí a o chvíli později skončil i zbytek týmu Mauí, jelikož jeho členové nebyli schopni zvládnout několik úkolů z týmového ducha. Jediný tým, který tuto část přežil byl Jozef s jejich pokerovým šílenstvím.
Kdyby týmům došla předchozí lekce, mohly ušetřit několik lidí naráz. Kritériem celého procesu byla schopnost se rozhodnout bez ohledu na to, že ani jedna možnost se neřadí mezi populární. Nezbývá než věřit, že tato zkušenost propojená s emotivní složkou zůstane hluboko uvnitř nás a vezmeme si z ní jen to nejlepší.
Okolo čtvrté hodiny ranní jsem se rozloučil s posledními účastníky a ulehl k poslednímu krátkému spánku.
Když jsem pouštěl ranní Hells Bells, bylo zvláštní vidět tělocvičnu najednou tak prázdnou. Převlékli jsme se rovnou do běžeckého a vydali se k nedalékému vinohradu. Se Sluncem v zádech jsme stoupali nahoru k polím a pomaličku si uvědomovali, že konec se blíží.
45 minut bylo obětováno maximální rychlosti s přidaným odporem. Sprinty v rychlém sledu završené intervalovým během až na konec vinohradu. Když už jsme toho měli plné kecky, vzali jsme to klusem k borovici a tady začalo i mé osobní peklo.
Cílem bylo vylézt k borovice po čtyřech hlavou dolů z kopce, aniž bychom položili kolena. Toto pravidlo kluci jaksi ignorovali. Z toho důvodu jsme šli zpět pod kopec a lezli jeho část znovu se stejným pravidlem a stejným výsledkem. Nakonec jsme ho lezli 6x, než se podařilo všem splnit dané podmínky. Pravidla, která jsem si nastavil pro sebe samotného mi sebrala tolik sil, že jsem už po druhém kole měl problémy i s chůzí. Po šestém kole jsem měl mžitky před očima, nemohl popadnout dech dalších deset minut a svaly mi vypínaly při jakékoliv snaze o jejich aktivování.
Výklus do tělocvičny, rychlá snídaně, přichystání bandáží, dostatek vody a hurá na poslední trénink. Při úvodním nástupu už mi elektrizovalo celé tělo. Naproti mě seděli tři, co si to plně zasloužili. Tady už jsem seděl naproti nim pouze z důvodu nějaké struktury. Vnitřně jsme však byli na jednom stařičkém voru a hledali v něm společně rovnováhu, abychom dojeli těch několik posledních stovek metrů, i když jsme čím dál rychleji nabírali vodu.
První hodina spočívala v nekonečném množství jednoduchých úkolů, kde se jeden tým snažil postupně dohnat ten druhý o jedno kolo. Nikdo nevěděl, že cílem je právě toto. Nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Jeden úkol za druhým a po každém z nich pár desítek kliků. A znovu a znovu… a znovu.
Navázání bandáží a po letech oprášení boxerského závěru, kdy se s partnerem střídáte v tříminutových kolech v maximální možné intenzitě. Celkem 72 minut pohybu a snahy přežít každé kolo. Teď už se spoléháte pouze na svůj vnitřní instinkt. Zde se naplno projeví, jací opravdu jste. Zda si svoji čistou energii schováváte za techniku nebo nutnost odpočívat kdykoliv, kdy se dostáváte mimo svoji kontrolu. Zda svoje racio použijete těsně předtím, než máte pocit, že se zblázníte. Zda jste odhodlaní na těch pár minut odhodit svoje brnění a smířit se se svými nedokonalostmi…
Údery najednou utichnou a tělocvičnou se rozezní první tóny poslední písně, která značí výdrž v planku na kloubech. Když píšu tyto řádky, vracím se duchem do pro mě nejsilnějšího momentu pro mě samotného. Únava paží nahromaděná z lezení pozpátku do kopce a posledních dvou hodin soutěží a mlácení do překážky se spojily v první vteřině této 5:30 minut dlouhé písně. Otlučené klouby křičely bolestí, ale i to bylo odsunuto do pozadí. Vnitřní rozhodnutí nepoložit kolena za žádnou cenu bylo silně v rozporu s tím, do jakého stavu se tělo dostalo. Hned od začátku nebylo možné propnout loket pravé ruky a obě paže se podlamovaly pod váhou těla. Veškeré vnímání se zúžilo a poprvé jsem si neuvědomoval přítomnost nikoho ani ničeho jiného. Připadal jsem si jako zvíře chycené v pasti a čekal na vysvobození. Nebylo to pouze vyrovnání se s bolestí. Ruku v ruce s ní šla únava, která se blížila kolapsu. Přesto ani na okamžik nepřišla do hlavy myšlenka si odpočinout. Ani na moment tato možnost neexistovala. Nebylo možné se pro tuto možnost tedy rozhodnout. A tak přišel konec písně a s ní i vnitřní zklidnění a okamžité uvědomění si nejen vlastní zranitelnosti, ale také ohromné síly, která uvnitř stále je a kterou je dobré čas od času probudit.
Závěrečný nástup už vnímám především jako to nejupřímnější poděkování všem, kteří došli až do konce. Ti co byli schopni unést všechny ty výmysly, co jsme si pro ně přichystali i se všemi nedostatky. Je to také chvíle, kdy se vnitřně spojíte s těmi, kteří tam ještě před pár hodinami nebo dny byli s vámi a otiskli se do vás nesmazatelným písmem. Všechno se mění a my musíme být tak silní, abychom to vždy mohli ustát!
Bylo mi ctí, přátelé! Sayonara!
