Jsou teprve čtyři hodiny odpoledne a mně už se klíží oči. Únava je téměř hmatatelná, zadýchám se i při zavazování tkaniček. V hlavě mám dokonale čisto a jen pomalu vstřebávám tenhle neskutečný víkendový zážitek, který je k dostání snad jen v tom malém jihomoravském městečku Miroslav. Kombinací různých faktorů je tahle akce zcela nezaměnitelně charismatická a jedinečná.

Můj odjezd na soustředění vypadal pár dní zpátky takřka nereálně. Poslední týden jsem trávila dnem i nocí přikována na židli, oči upírala do počítače, na jehož monitoru jen pomalu přibývaly řádky mé diplomové práce. Zoufale jsem se snažila vnutit si rozumnou myšlenku, že stihnout práci odevzdat do konce měsíce znamená být na víkend doma. A tedy vynechat soustředění. Jenže. Nervy pochodovaly, přepracovaný mozek vypínal, spánek večer nepřicházel a ráno naopak odcházel velmi časně. Začala jsem se točit v kruhu únavy a řekla si, že je potřeba hlavu pročistit od základů. Sbalila jsem hordu triček a ponožek, švihadlo a činky a šla jsem na autobus do Miroslavi.

Den předtím se začaly ostatním potenciálním účastníkům dít hloupé náhody a nehody. Jeden si zlomil nohu, jiný onemocněl, dalšímu onemocněla kočka, … a tak se nás na prvním tréninku z původního počtu 12 sešlo pouhých 4. Ostatní přeživší se pak trousili celý zbytek pátečního dne a večera. Poslední z účastníků, respektive z účastnic (Silva), dorazila ještě o sobotním poledni a doplnila tak skromné ženské osazenstvo. Nakonec se tu opět sešla výborná banda.

Přichází první trénink a s ním prvních 40 seznamovacích kliků. S každou další vteřinou, s každým dalším pohybem, s každou další kapkou potu odplouvají věci běžného života někam daleko do hlubin zapomnění. Nevzpomínám si, co jsem to řešila ještě před pár hodinami, najednou existuji jenom já, tahle banda, tahle chvíle, tohle místo. Po dvou hodinách tréninku přijíždí další dva členové, Katka se Standou. Přichází tedy druhé kolo seznamovacích kliků a po nich další dvouhodinová série roztodivých cviků. První trénink tedy celkově trval něco přes čtyři hodiny. Když skončí, je již po desáté hodině večerní. Dáme si pozdní večeři, po níž přijíždí další, dnes již poslední členové – Vojta s Patrikem. Když Vojta vypráví příběh o tom, proč museli dojet takto pozdě, začíná větou – Ráno mi babička přinesla snídani….smějeme se a upřímně nechápeme. Toto je ale jiný příběh…

Kolem jedenácté začíná večerní trénink. Před jeho začátkem se mi klíží oči a neumím si dost dobře představit, co tam budu teď předvádět. To mě ale přejde už po prvních minutách. Po skončení večerního tréninku nastává přerozdělování toaletního papíru. Máme 40 čtverečků na skupinu 8 lidí. Prý s tím musíme vydržet do příštího odpoledne. Rozjíždí se pravá záchodová debata. Je zajímavé, jak si většina bere jen po 2-3 čtverečcích, byť je toto množství žalostně nedostačující. Všichni chtějí nechat více ostatním. Chvíli věřím, že se jedná o nějakou zkoušku. Nakonec se ukáže, že šlo pouze o seznamovací hru. Kdo má kolik čtverečků, tolik musí o sobě prozradit informací a na toaletách zůstalo papíru i pro ty největší potřeby. Po druhé hodině ranní se odebíráme do svých spacáků. První den je za námi. Toto však bylo zatím jen takové předkolo.

Ráno nás budí mé oblíbené „hells bells“. Hned po nich přichází neméně oblíbené filmové melodie, které mi navozují veselé vzpomínky na minulá soustředění, a i přesto, že nemohu odlepit po necelých 4 hodinách spánku oči a cítím se jak po pořádném tahu, musím se hned ráno smát. Oblékáme se a vyrážíme do svěžího ranního vzduchu na rozcvičku. Drobné kamínky z venkovních dlaždiček se krutě zarývají do kloubů během zahřívacích kliků. Kopec „pod borovicí“ nás pak vítá svojí nemilosrdnou strmostí, s níž se pereme, když se nahoru suneme v trakařích, v káčátkách, nebo třeba s parťákem na zádech. Nemohu říct, že by mě to neprobralo. Přichází další světlá chvilka dne – snídaně. Během ní se rozdělujeme do dvou týmů. Letošním tématem doprovodného programu jsou

čtyři roční období přicházející do Miroslavi. A tak se u zpráv televize Cvičíme dál a televize Eva a Vašek (někdy také Adam a Eva, když to zrovna moderátorce moc nemyslí) vystřídají v Miroslavi během jediného dne jaro, léto, podzim i zima. Miroslav je během tohoto dne přejmenována na Jaroslav, před tělocvičnou se objeví nudistická pláž a demonstranti, také plavci na trávě v imaginárním bazéně, a v dešti a krásných pěti stupních nad nulou po venku pobíhají blázni v plavkách. Přijdou tučňáci, přilétají, odlétají i mrznou vlaštovky, autobus ruských turistů tu uvízne v blátě, bezdomovec zapálí zdejší borovicový háj, dítě je odfouknuto během pouštění draka a rozvodní se miroslavský potok, díky němuž se po náměstí prohání kajakáři.

Zprávy vyplňují vždy chvíle po jídle. Jejich vymýšlení tak znemožní, aby nás trávení uspalo a případný chvilkový odpočinek nás vytrhl z neutuchajícího adrenalinového opojení. (Mimochodem – bylo zjištěno, že klidový tep se účastníkům soustředění zvýšil zhruba o patnáct jednotek.) Je však pravdou, že jak víkend plynul, přímo úměrně se zvyšující únavou se snižovalo rapidně naše IQ. Najednou jsme se snažili jíst polévku vidličkou, dělali další spoustu nesmyslných věcí a nebyli s to udržet myšlenku. A tak už při vymýšlení podzimních zpráv sedí náš tým v kroužku, koukáme do blba a nejsme s to hodnou dobu přijít s jakýmkoli nápadem.

V dalších trénincích již začínám bojovat se svojí hlavou a přichází to, kvůli čemu tady jsem. Trénink sebeovládání. Kolikrát se ptám sama sebe, zda už opravdu nemohu, nebo se mi jen už nechce vydržet, protože to už hodně bolí. Obvykle docházím k závěru, že druhá varianta je pravdou.

Večeře byla velmi vydatná, cvičit po ní by bylo zhola nemožné, hrajeme proto pantomimickou hru na století. Dějepis nás trochu potrápí, ale opět se u toho pobavíme. Večerní trénink končí kupodivu ještě před půlnocí. Po něm se jdeme chvilku projít. V tělocvičně je zatím připraven obřad nejskalnějšímu účastníkovi soustředění Přemovi, pro kterého je toto soustředění již v pořadí jedenácté. Je to magické. Když poté můžeme jít spát, najednou se nám nechce. Sedíme mezi svíčkami a povídáme. Pak už je čas.

Ráno je lepší než včerejší. Přeci jen, spánku se nám dostalo asi o hodinu více než minulou noc. Když vyfasujeme před ranní rozcvičkou závaží na nohy, přeji si, abychom neběželi až do Hostěradic. I když tuším, že to tak bude, padají na mě mrákoty, když je pravda vyřčena nahlas. Silný protivítr, závaží na nohách, hlad a celková únava. No tak, je to jen osm kilometrů, tak prostě poběž!! V půlce cesty se zařadím za vysokého Petra, který mi dokonale rozráží vítr a já si tak částečně odpočinu. Na zpáteční cestě nás vítr pěkně pohání do zad, ale dechu se mi již beztak nedostává v takovém množství, jak bych potřebovala. Po doběhnutí a následné snídani už tělo přestává přirozeně fungovat a většina z nás se pořádně třepe zimou. Ale čeká nás poslední, a dle očekávání nejtvrdší trénink. Snažím se koncentrovat, ale vím, že to bez emocí nepůjde. Cítím bolest, únavu, mám vztek a zároveň odhodlání ještě chvíli vydržet. Chceme to vydržet, když povolíme, ztěžujeme to ostatním. Ale kolikrát to zoufale nejde. Místo pevných těl jsou tu samé střechy, kobry a různě pokroucené paragrafy. Tečou mi slzy. Ostatně, tady to asi nikoho už nemůže překvapit. Největší peckou jsou poslední tři minuty. Co to jsou proboha tři minuty?? Někdy věčnost, během které nevíte, zda půjde snídaně horem, spodem, ušima, nebo to s vámi rovnou práskne. Během těch tří minut můžete v sobě najít ještě to, co jste nikdy netušili, že tam někde uvnitř vás je.

A pak je najednou konec. Slova, která si v tomto okamžiku vyměníme s ostatními, mají najednou úplně jinou váhu. Neuvěřitelně silná chvíle, která vyplynula ze společně prožitých tří dní a ze společně vynaložené energie, která teď plynula celým tímhle místem. Slyším slova, kterých si nade vše cením a na které jen tak nezapomenu. Zmítají námi rozporuplné pocity, z nichž nejvíce převažuje lítost, že už je konec. Děkuji všem zúčastněným, jsem šťastná, že jsme tohle mohli společně sdílet. A děkuji zejména Mírovi, že nám umožnil něco takového prožít. Tohle nikde jinde získat nelze.