Zažili jsme toaletní krizi, kde jsme se museli vypořádat s nedostatkem papíru a přátelsky se rozdělit o poslední útržky… Zažili jsme také čtyři roční období. Užili si přicházející jaro. Řešili problémy s obcí při tvorbě nového koupaliště a nudisty během léta. Na podzim jsme nevěděli, co přesně dělat. V zimě jsme si vyzkoušeli, co se stane s vlaštovkou, kterou v mínusových teplotách přivážete provázkem za nohu, aby nemohla odletět…

Počet předpokládaných 12ti statečných se smrskl od středy do pátku na 9 lidí. Jeden člověk onemocněl a na něm byl závislý druhý. Třetí si pravděpodobně den před soustředěním zlomil nohu.
9 lidí je pořád optimální počet na kvalitní trénink. Dva lidé však měli přijet až po práci a tedy vypustit část prvního tréninku. Jedna osoba mohla přijet až v sobotu ráno. 6 lidí na začátek? Stále ještě dobré… Utíkáte z práce rovnou na autobus a modlíte se, aby všechny věci, které jste si noc předtím převezli do tělocvičny, zůstaly všechny na svém místě…V té chvíli vám volá jeden ze statečných a dozvídáte se, že má s kolegou nějaké problémy s autem a tudíž dorazí později… 4 lidé na začátek? Velice legrační počet oproti původnímu počtu.

Hned po příjezdu jsme začali zjišťovat, jak se startují kotle, abychom si mohli alespoň trošku zatopit. Nechali jsme to nakonec na později, aby mohl začít první trénink. Rozhodně nám zima nebyla. Celé 4,5 hodiny nám bylo poměrně teplo. Seznamovací série kliků, spousta soutěží a základní techniky nás dostaly do varu. Pak přijeli další dva stateční a seznamování mohlo začít nanovo. Představa, že se budeme za pár hodin seznamovat s dalšími opozdilci, všechny trošku děsila. (U miroslavského způsobu seznamování netřesete ničí rukou, ale třesou se ruce vám.) Vyzkoušeli jsme slabá místa různých postojů a snažili se jich využít ve svůj prospěch. Prošli jsme si základní údery a kopy a najednou byl konec. První trénink byl za námi a mohli jsme se jít konečně najíst. Druhý trénink začal okolo jedenácté hodiny pro pozdní příjezd dalších účastníků. Po bohatém využití puntíků (rozumějte zde pojmu puntík ve smyslu „medicimball“) při soutěžích a posilování, lehké sebeobraně a zocelování jsme kolem půl druhé ráno mohli skončit a začít se společenskými hrami. Vytvořili jsme dvě skupinky a jejich členové měli během 5 minut sepsat co nejvíce věcí, které mají všichni společné… zajímavé sledovat, jak to kdo pojme…
Příklad jedné skupinky: „My máme společnou barvu mikiny, české občanství, řidičský průkaz skupiny B, ping a potom taky pong…“
Příklad druhé skupinky: „My máme všichni společné soustředění, únavu, hlad, “
Další hrou byla „Toaletní krize“. Z kapsy jsem vytáhl namotaný toaletní papír a sdělil jsem jim, že toto je jejich zásoba až do sobotního odpoledne a rozdělit si to mohou nyní dle potřeby. Celkem 40 útržků pro 8 lidí. Poctivě se rozdělili a ještě něco zbylo. Když jsem jim sdělil, že si tedy zbytek nechám pro sebe (asi 4 další útržky), tak se jich hned jeden ochotník chopil se slovy: „To si je raději vezmu pro případ nouze.“ V dalším okamžiku zjistili pravý důvod těchto papírků. Kolik jich kdo měl, tolik o sobě musel povědět vět, které nejsou na člověku na první pohled zřejmé. Chvála lidovému moudru: „Hamty hamty, ať mám víc jak tamty…“
Spánek? Ve tři hodiny? V kolik že to jdeme na rozcvičku? V 7? Proč tak brzy?

Krásné ranní počasí nás vyhnalo do kopců… tedy několikrát do jednoho kopce. Klusem, sprintem, s partnerem na zádech, v káčátkách a po rukách. Každé zdolání kopce přibližovalo vytouženou snídani, jež hrála všemi barvami. (Nutela + marmelády s máslem)

Po snídani začalo jaro. Přiletěly první vlaštovky a všichni si užívali příval nové energie…
Zahřátí technikami a chůzí s činkami nad hlavou, které jsou stejně těžké, jako 1 a 1/2 pytlíku mouky, vykouzlilo na tvářích všech grimasy, jež lze vidět v pohádkách bratří Grimmů. Únava rukou se dala pomalu přenášet do technik boxu i tradičních úderů. Konečně se občas stalo, že byl úder opravdu uvolněný, jak to technika vyžaduje. Nácvik kopů se závažím byl také přijat velice pozitivně a všichni se nemohli dočkat, až si budou moci závaží nasadit v jakémkoliv z nadcházejících tréninků. Až takhle si je všichni zamilovali! Následující den si je dokonce nasadili a vyběhli na rozcvičku o 8 kilometrech dlouhé trati a přímo proti tomu nejsilnějšímu větru! No věřili byste tomu?… pardoon, o tomto příběhu až později, abychom nepřeskakovali.

Přišel oběd. Výborné kuře, kde jsme se najedli k prasknutí. Za půl hodiny však většina pociťovala znovu hlad. Nebyl ale čas. Přicházelo léto a naše dvě konkurenční televize musely být u toho. Nudisté v Miroslavi a nedokončené stavby bazénu byly hlavními tématy. Na konci zpráv rovnou pokračoval přímý přenos sportovního zpravodajství. To se týkalo nově zbudované opičí dráhy, kterou museli účastníci absolvovat v mnohočetném opakování. Samotné prvky této dráhy mnoho opakování neměly. Až na poslední kolo, které se jim snad trošku vrylo do paměti… ať už šlo o 30 kliků u zdi, 50 výskoků na bednu, kliky mezi lavičkami či cokoliv jiného.

Ani jsme se nenadáli a byl tu podzim. Podzim je znám sychravým počasím a často silným větrem. Takový vítr jsme měli v té chvíli v hlavě už téměř všichni. Sledovat aktéry, jak se pokouší improvizovat při improvizaci, bylo opravdu legrační. Zpráva, která by běžně vydala na minutu, zabrala minut pět. Výrazy moderátorů se podobaly voskovým figurínám a hlasy byly naplněny únavou… přesto však stálým elánem, který nikoho neopouštěl. A ani neopustil.

Přišel i podzimní trénink. Se stále zlobícím topením začalo přituhovat i skrze teplotu v tělocvičně. A mělo být hůř. Trénink zaměřený na zocelování a využití vlastního centra energie se již znatelně podepsal na celkové kondici. Správně technicky provedený klik šlo vidět asi tak často, jako navštívíte Čínskou zeď. Při vyřčení věty „vydržíme 3 minuty“ vždy někam záhadně 2,5 minuty zmizely. Už nepomáhaly ani jindy oslavované hlášky typu: „Už bude konec.“ Postoj shiko-dachi mi připomínal postoj z dětství, který jsme s Přemou často a rádi používali a naši mistři a trenéři ho nazývali ojeb-dachi.

Avšak jak už to ve všech pohádkách bývá, zpočátku vítězí temná strana a nakonec dobro vyhraje…
Přišla zima. Vlaštovky umrzly a v tělocvičně se přestalo topit. Bylo zapotřebí se po večeři nějak zabavit a zahřát, a proto jsme se v myšlenkách vrátili do dřívějších století. Viděli jsme horu, jak přichází k netrpělivému Mohamedovi. Viděli jsme vyrůst Napoleona, byli svědky neštěstí na Tetíně a prožili znovu euforii našeho vítězného týmu z Nagana 1998.
Poté jsme si zaboxovali, zocelili některé části těla, zacvičili si lehce na nohy, protáhli tricepsy a přetlačovali se. Po skončení nočního tréninku se všichni vydali na procházku, abych mohl nachystat skromný obřad pro udělení vyznamenání Přemovi, který jako první historicky překonal počet 10ti účastí na Miroslavských soustředěních! Kdo bude další?…

Pak už jen tichá konverzace a spánek. Hluboký a klidný…

Budíček! I would walk 5 hundred miles and I would walk 5 hundred more… závaží na nohy a hurá na návštěvu do Hostěradic! Protivítr vyhazující vás ze silnice, nohy jako kovadliny a 8 statečných. Jemné probuzení po dlouhé noci. Zpočátku máte pocit, že se vše spiklo proti vám. V jednom okamžiku se vše změní. Vaše tělo si najednou myslí, že vše špatné odešlo. Běh je plynulý a vaše nohy lehčí i přes závaží u kotníků. Dech se uklidní a mysl je prázdná, stejně jako cesta před vámi. Cestou míjím Káťu a oslovím ji jménem Kája. Když Vojta doběhne, ukloní se i u vchodových dveří, kde se v životě nikdo neuklonil (možná to nyní zavedeme). Když mi Patrik nese druhou obálku s důvěrným psaním (první nechtěně zalepil), tak se mne pouze zeptá, kam ji má dát. Odvětím mu, že mi ji může rovnou dát a já ji pak uschovám, ale ať si ji nejprve zalepí. To taky udělá. Zalepí ji a odejde s ní někam pryč. O pár minut později mi ji znovu přinese, jako by mi ji nesl poprvé. Přema se po běhu převlékal stejně tak dlouho, jako mu trval běh samotný. Spousta maličkostí, které si třeba někdy neuvědomujeme, ale značí naše naprosté vyčerpání… avšak náš duch může být to nejslabší a také to nejsilnější, co máme.

Začíná poslední trénink…

Soutěže, techniky s činkami a posilování trupu… stovky opakování v rychlém sledu. Desítky fyzických pádů a psychických znovuvstání. Ten žár, který ve vás hoří. Ta nespoutaná energie, co potřebuje vyplout na povrch a explodovat ve formě usměrněného hněvu a dokonalého soustředění. Chce se vám zvracet, chce se vám plakat, chce se vám křičet, ale vy nepřestáváte… znovu a znovu se sunete krok po kroku vpřed. Zastavíte se pouze ve chvíli, kdy sami chcete… Vaše pravé soustředění právě začíná – život!

Smekám před těmito lidmi: Standa Bureš, Petr Daniš, Romča Červinková, Patrik Mikeš, Káťa Kulhavá, Silva Pučálková, Přema Pospíšil, Vojta Fiala. Byli jste opravdu skvělí!!