(zleva Zdenča, Filip, Vojta, Přema, Mirek, Romča)
Zápis 1:
Je noc před soustředěním. Přesně jedenáct hodin. Sedím a přemýšlím, co všechno jsem ještě zapomněl. Je toho spousta, ale stále mám ještě dopoledne, abych se pokusil co nejvíce věcí doladit a čekat na příjezd ostatních s klidnou hlavou. Jestli se tomu vůbec dá tak říct. Nervozita během dnešního dne je mnohem vyšší, než při jakémkoliv jiné akci. Ať už se jednalo o nějaký závod nebo jinou aktivitu. Přirovnal bych to k činnosti v práci, kdy by na vašich krocích bylo zrovna v tu chvíli závislé, zda vás propustí nebo vám přidají.
Proč se takovými myšlenkami vůbec zaobírat? Asi proto, že rok co rok přijede pár nadšenců, kteří si chtějí zkusit týden Miroslavské dřiny. Přátelé si vytvořili určitou fámu, kolující o soustředěních, která pořádáme. Těžko říct, do jaké míry je to pravda. Každý z nás to vnímá jinak. Pravda je však taková, že každý očekává něco nového. Je to pro ně výzva a já bych měl být v pozici, kdy je nezklamu. To bych ale musel mít lépe natrénováno. Mít lépe připravené věci. Lépe si to dopředu vše pamatovat. Do jaké míry je to jen subjektivní pocit, který člověk zažívá pokaždé, když něco organizuje a nechce ostatní zklamat? O kolik více byl člověk jindy připravený? Mám přání stejné jako vždy – Snad všichni po týdnu odjedou a budou si pamatovat alespoň jeden okamžik soustředění. Jednu techniku nebo jeden rozhovor s ostatními. Cokoliv, co jim zůstane v paměti a bude dávat soustředění určitou váhu. Letos je největším cílem rozvíjení vnitřních pocitů. Na základě únavy se soustředit na to, co naše tělo dělá a co podstatného se děje v našem okolí, abychom na to mohli reagovat. Uvidíme….. dobrou noc!
Zápis 2:
Jsme v druhém dni soustředění. Včera se první a druhý trénink trošku podobaly. Holky přijely později a bylo nutné zopakovat základní techniky úderů, vyzkoušet si na nich oblíbenou rozcvičku řady T1000 a k tomu přidat několik kombinací, aby trpěla trošku i hlava. Po těchto dvou trénincích šlo vidět, jak jsou ruce všech unaveny. Na duchu však nikdo zatím neklesal. Ne jinak tomu bylo po nočním tréninku, který se trošku protáhl oproti původnímu plánu. Vyšší množství nových technik a hlubší nácvik kopu mae-geri připravil všechny hezky ke spánku. Ne všichni však v klidu spali. Někteří se co chvíli budili a střecha vydávající zvuky, jako by se měla každou chvíli zřítit, nám nedávala chvíli oddechu, pokud jsme do pěti minut po zalehnutí neusnuli.
Ráno jsme vyběhli směr Hostěradice a pod kopcem jsme se zastavili, abychom si ho mohli sprintem dvakrát vyběhnout. Až na nadměrnou dopravu to byl hezký výběh. Při ranním tréninku se však při zocelování a několika posilovacích cvicích, začala projevovat u některých i únava v nohou. Dynamický box pro změnu zatížil vnitřní svaly kolem páteře a mezilopatkové svalstvo. Díky tomu všichni chodí, jako ve svěrací kazajce, s pohledem člověka, který je nad věcí.
Po obědě začaly oba týmy („Lvouni“ i „Horčice a desinfekce“) vymýšlet první úkol – Mají za úkol vystupovat jako seriózní televize se svými zprávami, kdy mají poukázat na svoje kvality a shodit druhý konkurenční tým. Vypadá to, že se zatím všichni bezvadně bavíJ Jdu sledovat, co se kde děje:-)
Zápis 3:
Úterní noc byla ve znamení nunchaku a hry v lese. Přema si vzal na starost trénink, abych měl prostor pro přípravu, se kterou mi pomáhala Lída. Díky jejímu nápadu, napsat si ta složitá pravidla na papír, jsme na nic nezapomněli a podařilo se nám je vysvětlit bez větších potíží. Celých 40 minut, kdy hra probíhala, bylo krásné sledovat, jak se oba týmy snaží mlčky spolupracovat. Pro mne bude památným okamžikem stavba čtverce ze 100 šišek ve třech lidech:-D Jen škoda toho výsledného nepoměru 12:1 v nasbíraných provázcích.
Zápis 4:
Nyní je páteční dopoledne. Po dlouhé pauze se dostávám na pár minut ke psaní. Dnes budou probíhat po celý den tréninky, vedené samotnými účastníky. Začne Zdenča, pokračovat bude Vojta a po obědě kdo ví. Dnes si alespoň nemusím dělat starost se skladbou tréninků a mohu přemýšlet nad zítřejším dnem a finální nedělí. Musím nějak promyslet, jak to udělat ze soboty na neděli. Zda přidat noční hru a zkrátit tak všem spánek nebo jestli je nechat odpočívat. Bohužel však nabývám pomale dojmu, že toho odpočinku je poměrně hodně. Nemám z toho pocit, že by tréninky byly tak náročné. Ale na to je ještě celý zítřejší den a nedělní dopoledne, aby zkusili získat po roce zase povědomí o tom, co to je dno… snad se zadaří a budou všichni nakonec spokojení. V tuto chvíli mám klidnou hlavu, cítím jakousi únavu v celém těle, ale kromě špatného lokte se cítím svěže. I to je pro mne nezvyk a pravděpodobně je to známka toho, že tréninky nejsou tak náročné, jak by mohly být.
Včera jsme navštívili Želetice. Cesta tam uběhla dobře. Bylo nás již jen šest, jelikož Lída měla problémy s kolenem a Robo si natáhl sval na noze a odjel domů. Díky Filipově ochotě jsme měli i doprovod na kole a mohli jsme si vzít vše potřebné sebou. Nikomu se nic nestalo a s menším časovým odstupem se sešly obě skupinky u koupaliště. Zde jsme měli možnost v klidu posedět a povykládat, absolvovat jeden kratší trénink ve vodě a jeden delší včetně posilování na břehu. Pro okolní návštěvníky to bylo zajímavé pozdvižení. Oba týmy se skvěle poprali s dalším úkolem při natáčení reportáže z terénu, kdy se nacházeli v pracovním prostředí konkurenční televize, ať už šlo o televizi Kožich nebo Bublina. Za některé ze zpráv by pravděpodobně reportéry ve skutečnosti zavřela policie, ale splnili svůj úkol bravurně:-)
Následovala cesta zpět do Miroslavi. Tento běh byl o poznání horší. Těžko říct, zda to bylo způsobeno vedrem, které na silnici panovalo nebo ne příliš dobře chutnající vodou, kterou jsme si načepovali v Želeticích. Únava se postupně všem rozlévá do celého těla a každý by si šel na chvíli zdřímnout… ještě nějakou chvíli všichni vydržte a bude to za vámi…
Zápis 5:
Co se vlastně dělo ve středu? Stejně jako čtvrtek, byl i tento den zaměřen především na nácvik technik nohou a jejich posilování. Reportáž s akčními a hororovými prvky by pobavily nejednu duši a nasazení všech při cvičení jak by smet… pomineme-li večer. Tento večer již nepřipomínal nikoho nadšeného, ale naopak skomírající skupinu, kde jeden přenášel svůj kritický stav na druhého a postupně to nakazilo všechny. Čtvrteční cesta do Želetic byla očekávána jako velké zpestření. Týmy se již ucelili a soutěže, kdy se měli orientovat všichni poslepu a plnit různé úkoly, sdružovali všechny členy týmu více než jindy. Občasné úsměvy na rtech jsou potřeba stejně tak moc, jako dřina, kterou musí absolvovat. Za hodinu a kousek nám začíná další trénink (Přemy? Romči? Filipa?) a sám jsem zvědav, jak se budou věci vyvíjet dál. Vojtův tréninku byl příjemným zpestřením a dobře jsem se u něj vyřádil. Zdenča měla trénink velmi poklidný, ale za velké plus musím dát bohatou skladbu cviků, které nám předvedla a něco z toho si určitě zařadím do svého vlastního repertoáru, až si budu chtít jít zase někdy zacvičit.
Zápis 6:
Přišlo sobotní ráno a s ním výběh do kopců se závažím na nohou. Prvních sto metrů máte pocit, jako by vás někdo přikoval k zemi. Následně se rozhýbete a pohyb se stane mnohem snazším. Dokud nedoběhnete k prudkému kopci. Zde se ukáže, jak moc máte unavené nohy. Když se vám podaří se vykodrcat nahoru, máte napůl vyhráno. Pak již stačí pouze sejít zase dolů, naložit parťáka na záda, vyjít s ním (např. 75kg navíc) zase nahoru, sejít dolů a ještě pak dvakrát vyběhnout a je to. Nic náročného v tom nehledejte. A ten pocit, když si to pak sundáte a máte pocit, že vzlétnete. To za to prostě stojí.
Dopolední program byl ve znamení náročnějšího tréninku. Bylo potřeba si trošku zažít opičí dráhu, aby bylo možné ji druhý den nachystat a absolvovat o mnoho rychleji a o mnohem vícekrát. Jako snad každý den, tak i v sobotu probíhalo natáčení zpráv konkurenčních televizí Kožich a Bublina. A jelikož to byl poslední den, kdy bylo možné dělat zprávy, měli naši zpravodajové za úkol, pozvat diváky na večerní vyhlašování prestižní ceny „Zlatá kachna“ pro nejlepší televizní stanici. Večer pak slavnostně vyhlásili svého rivala jako vítěze a tím bylo přátelství mezi všemi účastníky soustředění zpečetěno i v rámci všech soutěží:-)
Během příprav na toto vyhlašování, se mi podařilo na hodinu a půl uvolnit a jít chystat hru pro oba týmy. Jejich úkol byl jednoduchý. Jít po stanovištích různě umístěných po Miroslavi a cestou navíc směnit špendlík za něco cennějšího. Člověk by se tak rád zúčastnil, když viděl ty veselé obličeje po jejich návratu do cíle. Jedni donesli sportovní ponožky a druzí pak přiběhli se sklenicí nakládaných rajčat, které nám posloužili na chuť u večeře dva dny po sobě. Během této hry jsme s Filipem chystali večerní posezení, aby si účastníci mohli odvést také vzpomínky, jenž v sobě nenesly jen pot a uřícené obličeje. Uvařili jsme čínské nudle, nachystali maso, ugrilovali zeleninu a rozlili saké. Uvelebili jsme se pod altánem a vykládali. Ulehli jsme pak kolem jedné hodiny ranní.
Zápis 7:
V neděli v sedm ráno hurá na rozcvičku. Ta se skládala z úkolů, které oba týmy zbytečně (někteří jen napůl zbytečněJ) absolvovali při večerní hře. A toto bylo poslední ticho před bouří, která měla přijít nakonec. Finální trénink se každý rok liší a ne jinak tomu bylo i tentokrát. (I když už má člověk někdy pocit, že nápady pomalu docházejí) Nejprve jsme si trošku více zaskákali přes švihadlo. Pak jsme měli trošku více soutěží a u nich jsme dělali trošku více „kačátek“ než obvykle. Následoval box s činkami prolnutý posilováním a po přesném odpočítání dvou litrů potu, který musel z každého odkapat, jsme začali s opičí dráhou. Vždy několikrát v každém směru. Neustále se opakující dril na fyzičku, který byl nakonec doplněn o pohyb v „kačátkách“. Nakonec jsme si odcvičili naplno pár úderů, kde se většina z nich podobala pohlazení od malých dětí, jelikož ruce už příliš neposlouchaly a pak byl konec.. úplný konec.. sedět a poslouchat závěrečnou písničku, která již doprovázela několik takových soustředění, je srdcervoucí. Najednou je vám líto, že je konec. Najednou chcete ještě.. ale nejde to. Už zbývá jen zavzpomínat a hrdě zvednout bradu s pocitem osobního štěstí a svobody!
