Pár týdnů před soustředěním se strašně těším. Pár dní před ním je již jasné, že se neuskuteční tradiční letní týdenní, nýbrž jen víkendové. Po zjištění, že se bude jednat o trochu jinou koncepci, než je obvyklé, se těším ještě víc. Než mi dojde, že ta nová koncepce bude poněkud náročnější. A protože i obvyklá koncepce bývá náročná jak ďas, moje těšení se pomalu mění v obavy. Den před odjezdem si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych řekla, že nejedu.
Nicméně nepřipadá v úvahu. Balím tisíc a jedno tričko na propocení, plavky… a to je vše. Nemám předepsaný spacák, čelovku, hrneček, misku, ručník… V pátek v půl čtvrté za největší bouřky utíkám z jazykovky hodinu před jejím skončením, abych výjimečně stihla začátek soustředění a první trénink. Přijíždíme do Miroslavi, vybalíme všechny ty činky, lapy, medicinbaly a další mučidla, a v šest začínáme. Nikoli však tradičními oblíbenými seznamovacími kliky, což mě děsí, protože je jasné, že přijde něco horšího. Protože mám po každém soustředění tradičně totální black out, nevzpomínám si na skoro nic, co jsme během tréninků dělali. Jen vím, že mi připadal první trénink nestandardně náročný. Možná je to tím, že jsem do něj dávala víc energie, než obvykle, možná je to jen tím, že jsem zapomněla na to, jak přesně náročný byl první trénink na soustředění minulém.
Po desáté hodině večerní přijíždí poslední z účastníků Přema, a tak došlo konečně na seznamovací kliky. Od téhle chvíle je nám zapovězeno se dívat kamkoli na čas, takže netušíme, v kolik hodin jdeme spát, v kolik vstáváme, ani kolik hodin trvá který trénink. Jednoznačně je to super. Pokud by hlava věděla, že jsme spali necelé 4 hodiny, někteří ještě mnohem méně, tělo by bylo ještě více unaveno. Večer ještě hrajeme netradiční kris-kros, u kterého se nejen přemýšlí, ale také běhá. Naší skupince to moc nepřemýšlelo, a tak jsme to vesele dvakrát projeli asi o sto bodů.
Ranní Hells bells mě zastihly vyloženě nepřipravenou na další den. Víčka se nechtěla odlepit, tělo od žíněnky už vůbec ne. Všechno se točilo, pohled rozostřený, přemýšlím, na jaké párty jsem to včera byla. Čtyři loky piva před spaním, dobrá bilance na pořádnou kocovinu, to se musí nechat. Vyrážíme na rozcvičku.
Krátký běh, několik angličáků, sprinty nahoru k borovici, shyby ve větvích a mám dost. Už jen rozcvička mi připadala jako pořádný trénink, jsem zvědavá, jak ten celý den přežiju. V šatně se začínají ozývat věty o tom, kolik už nám „jen“ zbývá hodin tréninku do konce. Nějakých 24 hodin, to je brnkačka. Nebo ne?
Po dopoledním tréninku už mě začíná pořádně bolet celé tělo, srkajíc opatrně polévku u oběda se bojím, že mi lžíce vypadne z roztřesené ruky. V době trávení dostaneme zajímavý úkol. Za hodinu udělat 3 dobré skutky, které mají pomoci třem lidem nezávisle na sobě. O sobotním popoledni je městečko Miroslav úplně mrtvé, nikde ani živáčka, obchod zavřený, nikde žádné babky s těžkými taškami, slepci potřebující převézt přes silnici, ani vozíčkáři se to tu zrovna nehemží. Napadají nás absurdity. „Dobrý den, můžeme po vašem pejskovi sebrat jeho bobek, co zrovna udělal?“.
Zvoníme na babičku, u které obvykle obědváme, jestli nepotřebuje umýt nádobí. Už má hotovo. Ptáme se paní, co vleče basu s lahvemi, jestli můžeme pomoci. Už má hotovo. A tak je to pořád. V hospodách nechtějí umýt půllitry, protože v téhle době tam nejsou žádní hosté a máme se prý stavit večer. Lidi na nás koukají nedůvěřivě, že je chceme okrást. Nápad, že nabídneme mladému páru povozit kočárek, rovnou zavrhneme. Nakonec se vnutíme starším lidem, že jim zameteme chodník, jiným zas, že odneseme železné kozy. Dva vynucené dobré skutky. Třetí dobrý skutek je konečně skutečný. Naložíme posekanou trávu na traktor, což chlapíkovi opravdu ulehčí, a tak máme hned lepší pocit.
Po téhle sranda akci přichází odpolední trénink. Co se na něm dělo, to už nevím, jen vím, že jsem se hodně potila, a že to bolelo. V podvečer se převlékneme do běžeckého a vyrážíme na legendární Běh s medicinbalem na 13 km do Želetic.
Náš tým s názvem PRK vybíhá o 15 minut dříve před týmem VRS. Máme trasu urazit s jedním medicimbalem a nesmíme se nechat doběhnout druhým týmem, který má k dispozici naopak jedno kolo. Je krásný vzduch, slunko se pomalu sklání k západu, běží se hezky. Vypadáme dost netradičně, jeden běží s batohem, druhý s lahvemi s vodou, třetí s medicinbalem. Pár kilometrů před cílem zmerčíme v dálce za námi konkurenční tým, musíme máknout. Nakonec to stihneme. V Želeticích natočíme reportáž a máme asi hodinu a půl volno. Nevídané. Nacpeme se k prasknutí výborné večeře. Jde na nás spaní, únava je veliká, prostupuje mnou zima. Jenže nás čeká ještě jeden úkol. Obléct plavky a skočit do bazénu. Přes strašnou nechuť je to nakonec velmi osvěžující. Pak už se jen odebereme na dřevěnou podlahu malého pódia, které je pro dnešní noc naší noclehárnou.
Spaní bylo tvrdé. Každý pokus o jakékoli pohnutí či dokonce přetočení na druhý bok nás probudilo. Ráno před šestou řvou zvony místního kostela jak pominuté, to by vzbudilo i mrtvého. Vstávání je kruté a připomíná zpomalenou scénu z hororu, kdy zombíci pomalu neohrabaně vylézají z hrobů. Jenže. Hurá do plavek, dát si na rozehřátí deset bazénů a dotočit reportáž.
Jak jsem očekávala, bazén je osvěžující. K snídani zhltnu tři rohlíky. Ač bílé rohlíky obvykle nejím, dnes mám pocit, že bych jich spořádala deset. To by nás ale nesměl čekat běh zpátky na základnu.
Rozeběhnout se zdá být skoro nemožné. Tělo jakoby mi nepatřilo. Nakonec se to podaří a v příjemném poklidném tempu se za vzrůstajícího vedra suneme krok sun krok zpátky do Miroslavi. S medicinbalem se dnes potýká tým VRS. Cesta hezky ubíhá, běh si vyloženě užívám.
V cíli pak počkáme na zbytek závodníků a pak přichází poslední závěrečný trénink. „Chci, abyste tady teď vypustili duši“, slyšíme. Myslím, že to nebude těžký úkol. Rozpohybovat již zcela bolavé a ztuhlé tělo není lehké, přemluvit hlavu, aby ještě spolupracovala, bylo ještě těžší. Na zemi už skoro není přes louže potu kam šlápnout. Vzduch je nabitý emocemi a energií celého víkendu. Přichází závěrečné tři série boxu. Svět se zúží do jednoho modrého bodu na lapě. Najít v sobě ta torza síly a energie je obtížné. Jsem s dechem u konce. Na lapě ulpívá můj pot, kus stržené kůže ze záprstních kloubů a snad i ta moje vypuštěná duše.
Je konec. Při závěrečném nástupu mi hlavou proudí všechny ty chvíle, kdy jsem nedokázala své emoce udržet pod kontrolou a vidím, kolik mám před sebou ještě práce. Pozitivní je, že těch chvil bylo mnohem méně, než na předchozích soustředěních. Nechávám volně stékat slzy z očí a děkuji za to, že jsem zase měla tuhle jedinečnou možnost podívat se hluboko do svého nitra a sdílet tenhle víkend s touhle výbornou bandou.
Čtu si dopis, který psal jeden z účastníků minulého soustředění. Všechno je to v hlavě a hlavně v srdci, stojí v něm. Činy, které vykonáme v životě, se promítnou ve věčnosti.
Miroslavská tělocvična je kouzelné místo. Je v ní ukryto energie, vynaloženého úsilí a těžkých emocí již za 15 soustředění. Na chvíli se tu v nastalém tichu zastavím, zhluboka se nadechnu a zaposlouchám se do toho všeho lupání a praskání. A vím s určitostí, že když dostanu opět příležitost, na dalším soustředění chybět nebudu.
