Další díl ze seriálu Miroslavských soustředění utekl některým účastníkům stejně rychle, jako třicetiletá válka. Krásné a lehce hřejivé počasí nás od prvních chvil nutilo dodržovat pitný režim, který se vyšplhal i nad 8 litrů čisté vody denně. Abychom si čas pití zpříjemnili, nosili jsme při tom jeden druhému „pytel“. Člověk by nevěřil, jak se může s druhou osobou sblížit jen díky tomu, že mu ponese jeho pytel. Touto metodou jsme se učili společné vzájemnosti. Ale nepředbíhejme…
V pátek po projetí brněnskou kolonou jsme se uchýlili směr Miroslav. Před tělocvičnou již postávalo několik veselých výrazů, které pak bylo možné vidět zase až v neděli odpoledne. Společně jsme nachystali vybavení tělocvičny a sadu našich oblíbených červených činek o váze jednoho a půl pytlíku mouky. První trénink začal zlehka soutěžemi družstev a cvičením zaměřeným na techniky horní poloviny těla. K předpokládaným 90 minutám se nějak přilepilo dalších 30 minut a nikdo neví jak. Ale krátký odpočinek přeci jen přišel. Mohli jsme půl hodinky odpočinout a poté se vrhnout na spodní část těla. Rozhýbali jsme se za pomoci švihadla a lokomočních cvičení, ze kterých bylo ihned jasné, jak jsme šikovní v ovládání našich těl. To by jeden nevěřil:-) Přišlo však něco mnohem zvláštnějšího, než při prvním tréninku… tentokrát se záhadným způsobem připojilo dalších 90 minut a celkově se z toho vyklubalo minut 180. No prostě horor! A to by nebyli naši účastníci, aby to nevzali doslovně. Každý z týmů (Hodobóžoví, Rozedřené klouby a Romča Boys) natočil vlastní hororovou scénu na pozadí s miroslavskou scenérií. Dobrou noc…
Sobotní ráno jsme strávili kratší rozcvičkou v blízkých vinohradech. Celých 90 minut nám krásně svítilo sluníčko na cestu. Skoro na začátku jsme se potřebovali pořádně rozhýbat a tak jsme demokratickou cestou formou rozkazu zvolili kačátka. A když se před námi táhla rovinka podél pole do mírného kopce, tak proč ji rovnou celou nepřejít v kačátkách? Když by ta rovina byla delší, tak by to bylo trošku moc, ale takhle to bylo zcela akorát. Celých těch 300-400 metrů se tělo perfektně zahřívalo. A pak hurá udělat si pár dřepů, pokud jste během kačátek odpočívali. Zbytek rozcvičky už byl procházka růžovou zahradou.
Při dopoledním tréninku jsme si opět zasoutěžili, ale tentokrát jsme využili více laviček, papírových rour a dalšího náčiní. Se švihadlem se někteří začali učit čarovat – snožmo, po jedné noze, přešlapování, předkopávání, zakopávání, zvedání kolenou, dvojšvihy, nohy do kříže…
Abychom si trošku odpočinuli, začali jsme objevovat kouzlo správného poskládání lidského těla v technice úderu. Reakce na pohyb soupeře by byla ještě v normě. Vzdálenost při protiútoku by v reálné rychlosti boje znamenala spoustu vyplivnutých zubů. Ale i tento trénink po dynamickém závěru skončil a my se odbelhali na oběd, kde nám vařila naše oblíbená Babička. Jen je škoda, že jsme jí nemohli příliš pomoci. Pohybovala se mnohem rychleji než my:-(
Po obědě jsme měli základy silovějších pohybových cvičení od rotace do mostu, přes stojky až po různé druhy kliků. Je zajímavé sledovat, jak vám cvičení, u kterého se příliš nezpotíte, vezme tolik energie. Po skončení měla většina lidí bezduchý výraz, který bylo nutné co nejrychleji rozprášit, aby nepřišel útlum a letargie. Proto jsme brzy vyběhli na 20 km procházku do Výrovic. Příjemných 35 stupňů ve stínu (ten jsme bohužel cestou moc nepotkali) a jasná obloha byly ideálními podmínkami pro natáčení propagačního materiálu pro pozvánky na relaxační pobyty v Miroslavi. Prý můžete navštívit kulturní i sportovní akce, užít si bohoslužby s mantrami v duchu rapu, využít saunu v multihvězdičkovém wellness hotelu, nechat se potočit na kolotočích nebo obskakovat místními děvami apod.
Po doběhu následovala krátká relaxace, doplnění cca 4 litrů tekutin a trénink u vody. Viděli jste někdy Déčkový film Zombie Apocalypse? Já ne, ale ten trénink mi ho stejně připomínal. Lehký sparring byl to poslední, kde byla využita nějaká energie. Když se zpětně podívám na fotografie, tak ten trénink asi opravdu neměl 20 minut, když během něho zcela zmizelo slunce:-[ Říká se však, že pokud jste „rozpuštěni“ v nějaké aktivitě, pak je vaše vnímání času zcela posunuté. Vaše soustředění se v té chvíli blíží maximu a stáváte se tou samotnou činností. Možná to byl důvod toho, že se neustále jakoby měnil čas z letního na zimní a dokonce i několikrát za sebou. Večer (v noci) jsme už pak jen zhltali vše, co nám Psichi přichystal, a vděkem mohli jít ulehnout pod širák. Škoda, že někteří jen na 4 hodiny.
Hurááá vstávat! Vylézá slunce a my můžeme jít cvičit. Regenerační rozcvička u vody rozhýbala naše ztuhlá těla, poté jsme se najedli (opět díky Psichimu) a vydali se na cestu zpět do Miroslavi. Jestli někdo přijde na metodu, jak přesvědčit někoho, kdo už je šeredně unavený a moc se mu nechce, aby odběhl 20 km, tak mi dejte vědět. Jsem na telefonu…
První tým hned po doběhu pomohl napustit velkou káď s vodou z místního hydrantu a tím byl splněn slib napuštění bazénu. V Miroslavi je spousta hodných lidí, kteří se vám budou snažit pomoci. Ti lidé jsou všude, jen si toho často nevšímáme.
Než dorazil poslední tým (asi šli celou cestu pozpátku), tak si ostatní zkusili nějaké další věci z lokomočních cvičení, aby si je potom mohli vyzkoušet ještě jednou s těmi ostatními. A to už byl na programu poslední trénink. Od lokomočních cvičení jsme přešli k dynamickým věcem s lehkými činkami, švihadlem a vlastní vahou. Veškeré techniky se stupňovaly a bylo čím dál těžší ostatní rozpohybovat. Všichni však cítili, že se blíží konec. Většina účastníků odemkla zrezivělý zámek svých energetických rezerv a začali se opravdu snažit. S pocitem blížícího konce to jde vždycky snáz. V jednu chvíli nejde o intenzitu cvičení. Ta zůstává mnohdy stejná. Jde o změnu stavu mysli, kdy si vaše pohodlí řekne: „Teď už se nemám o co strachovat“. Vše pustíte ven. Zaplní vás pocit naprosté myšlenkové prázdnoty, svobody těla a obrovská chuť být právě „teď“. Nic jiného neexistuje. Zmizí i myšlenka konce. Sami si určíte svoji intenzitu cvičení a její úroveň určuje vaše možnosti pro osobní rozvoj do budoucna. Nikdo vás nemusí přemlouvat. Vaše mysl vám nedovolí více nebo méně. YAME! Nástup…
Máme to za sebou. Opravdu? Ještě ne… co se to děje? Chce se mi plakat, chce se mi smát, chce se mi blbnout, chce se mi hrát. Všechny chci obejmout, musím však zvlášť, mé srdce přetéká, není v něm zášť. Sedíte v seiza váš mozek začíná vstřebávat poslední dny. Cítíte tu hrdost? To znamená, že jste to nevzdali. Byli jste dobří. Budete lepší!
Sayonara přátelé
