Přijeli jsme, zažili jsme a jsme rádi, že jsme přežili a zase odjeli…
Den před soustředěním je konečně prostor k odpočinku. Stačí nakoupit a navézt tuny věcí do Miroslavi, domluvit se s Psichim na detailech, kdy bude potřeba v průběhu víkendu co chystat, a vše je připraveno. Po cestě se v autě cpete šunkou a sýrem, je vám do smíchu, ale uvnitř se odehrává něco jiného. Občas se daří na to nemyslet, ale většinu času přemýšlíte, jestli jste poslední hodinu nesnědli 2 talíře fazolí s cibulí a česnekem. Lepší vysvětlení na ten vnitřní orchestr nemáte.
V pátek odpoledne se scházíme ve třech lidech ve tři odpoledne a razíme si to s veselou náladou směr Miroslav. Setkáváme se s prvními účastníky a začneme chystat všechno vybavení na své místo. Sděluji informace o kratších tréninkových jednotkách, než na které byli skalní účastníci zvyklí z předchozích let. Ta radost v jejich tvářích byla tak hezká! Jen škoda, že trvala jen tři vteřiny, než se dozvěděli, že pauzy se budou pohybovat délkou okolo 10 – 15 minut. Aspoň jsem tu radost zahlédnul! Každý trénink měl mít své zaměření. Každou hodinu jsme měli trénovat něco jiného: sílu nohou, sílu rukou, dynamiku a výbušnost, volnost a improvizaci, statickou výdrž (tu mají všichni moc rádi), zocelování (jakbysmet), mobilitu, lokomoci (no jéje!), techniku, synchronizaci pohybů, silovou vytrvalost (nikdo dodnes neví, co se pod tím všechno skrývá – když nevíte, na co je cvičení zaměřeno, nazvete to takhle), kreativitu atd.
Na první trénink nás hned na začátku bylo méně. Jedno auto se čtyřmi účastníky (budeme anonymní) vyráželo z Olomouce po dálnici, kde zůstali viset v koloně. Roman mi ihned volal, že to Kája nasměroval rovnou do kolony a že všichni i s Michalem a Davidem budou v Brně vyzvedávat Lukáše později. Naštěstí měl Lukyn v Brně více času na nachystání, a tak kluci po slušném zpoždění na něj museli čekat už jen středně dlouhou chvíli. Poté, co dorazili, se k nám s nadšením přidali a rychle si odklikovali prvních 110 kliků, abychom mohli následně všichni absolvovat našich 40 „seznamovacích kliků“, jenž se staly naší malou tradicí. První dva tréninky na sílu proběhly v poklidu. Následně jsme si zaskákali přes švihadlo a užili si spoustu dynamiky. Hovořili jsme o kombinaci klidné mysli a dynamického pohybu. A pak začaly koány. První seznámení s pohybovými úkoly, které si každý pojmenoval po svém. Někdo cvičil koály, někdo přímo koaly a někdo zůstal u koánů.
Najednou byla tma. Se šátky na očích jsme soutěžili v mnoha nesnadných úkolech. Kopat si 10 kg medicineballem v naprosté tmě je docela umění. Když vám ta kulatá potvora nakonec někam ujede, je ještě větší umění ji znovu najít. A pak přišel na řadu tanec. Mnozí to tak pojmenovali. Je to však prostě jen pohyb. Abychom si v noci odpočinuli, nikam jsme neutíkali, do ničeho jsme nemlátili. Jen jsme několik minut seděli, dřepěli, stáli nebo drželi nějakou jinou pozici. Proč lidi tak rádi sedí v kanceláři na židli nebo leží u televize, když jsme mohli být svědky toho, že nehybná pozice unavuje mnohem více než pohyb? Jsme stvořeni k pohybu! Naše mysl to má přesně naopak. Tam bychom se měli naučit jí nechat občas v klidu.
Ten slastný spánek…
To byla noc! Někdo chrápal. Někdo u vchodu chrápal. Nee, to šlo tady z rohu. Ale prdlajs. Chrápal někdo tady. Aha, ono jich chrápalo víc. Do toho nám praskala plechová střecha. Prostě orchestr bez jakéhokoliv rytmu. Jdeme to vyběhat do kopců. Teda spíš několikrát do jednoho kopce. Cestou zpátky si to trošku zpříjemníme chůzí po čtyřech. Jen kdyby to hnědé listí v sobě neskrývalo další hnědá překvapení, a nebo kdyby měl člověk alespoň rukavice. No jo, život je pes:-) Nasnídali jsme se, nacpali se k prasknutí a šli metat kotouly ven před tělocvičnu.
Na konec dopoledne jsme si vzali profesionální násady na košťata a rozhýbali naše ztuhlá těla. Naštěstí lokomoce je naší silnou stránkou.
S výborným obědem v žaludku jsem si mohl udělat obrázek o tom, jak si ostatní představují přípravu tohoto soustředění. Velmi poučné. Možná to někdy podle toho vyzkouším:-)
Přímé údery a boční kopy už nám šly jedna báseň, a tak jsme se zaměřili na naše rychlé reakce, aby bylo možné techniky efektivně použít. Četli jste někdy příběh o Achillovi a želvě? Reakce tam byla. Ale přídavné jméno „rychlá“ získalo nový rozměr. Další trénink ve znamení pohybu a improvizace. Cvičení ve dvojicích, nácvik pohybových sekvencí a konečná úplná improvizace navodily zajímavou atmosféru. Zbavili jsme se na chvíli našich zažitých vzorců pohybu i myšlení a užívali si naprostou svobodu pohybu. Abychom se však i trošku zapotili, vyzkoušeli jsme si tradiční kondiční cvičení ve formě kruhového tréninku. Teď už to všichni mohou vědět – intervaly byly 30/60/90 vteřin a nakonec pak naplno 20 vteřinový. Že bychom si šli konečně zdřímnout? Ale ne, půjdeme raději ven a trošku se proběhneme. Necháme se někam vyvézt, zorientujeme se, ukradneme dalším týmům jejich symboly a pofrčíme zpátky. Plni elánu se všichni vrátili okolo druhé ranní do tělocvičny a dva účastníci si šli ještě užít procházku do Hostěradic za jejich nadměrné nadšení při učení se nových pohybů. Spánek od půl čtvrté do sedmi by měl přece stačit. A ráno hurá znovu do Hostěradic, ale rychleji. Po snídani rozpohybování pomocí tyčí a postupně narůstající obtížnost posledního tréninku. Zocelování nás přiblížilo k hranici naší nekomfortní zóny. Někoho na chvíli i přes tuto hranici dostalo… je to tu… poslední minuty plné emocí. Nestranný pozorovatel o těch chvílích pronesl: „Ta energie během posledních kol byla neskutečná.“ A to ještě před tréninkem několik lidí tvrdilo, že už nemůžou. Kdo to přesně řekl? Kdo nebo co uvnitř vás o tom rozhoduje? Kdo má hlavní slovo a co znamenají oblíbené věty mnoha lidí „já už nemůžu“ nebo „to nejde“? Jde to! Můžete! Já to viděl na vlastní oči!
Díky vám je tak příjemné nespat. Díky vám je tak příjemné být vyčerpaný. Díky vám mohu zase více porozumět… Děkuji vám všem!
