5.-9.7.2017… datum, které si několik lidí bude do smrti pamatovat. No dobře… tak aspoň červenec 2017 si budou do smrti pamatovat. Ehmm… tak snad aspoň ten rok 2017. A pokud ani to ne, tak třeba že bylo nějaké soustředění a že tam byli s nějakými fajn lidmi. Spokojení? :-P
Již po dvacáté jsme se sešli v městečku Miroslav. Ve věhlasném městě, které v sobě skrývá silného ducha, tři hřbitovy (opravdu 3), vlastní dopravní hřiště a několik vodních ploch. Ve středu po obědě vysedávalo před tělocvičnou 10 lidí z různých koutů republiky a se zvyšující se teplotou a srdečním tepem očekávali prvních 40 seznamovacích kliků. Ze seznamování vzešly 3 týmy.
1) „Gumídci“
2) „To je hned“
3) „Rozdrcené kosti“ alias „Kostitřasy“
První trénink mohl v některých vyvolat nostalgii. Na minulém soustředění se totiž opravdu vydařil a proto bylo nutné ho zopakovat. Bingo! Efekt to mělo velice podobný. Lehký kruháč a závěrečná 15ti minutovka se projevily naprosto lehkýma rukama a slabostí v celém těle.
Uf svačina!
Druhý trénink jsme si zacvičili s tyčemi, boxovali a nakonec si dali menší kruháč v podobě 9 stanovišť. Je úžasné, co všechno se dá vymyslet na malých paralelních bradlech, když pokyn zní: „Tady si můžete vymyslet naprosto cokoliv.“ Koho by napadlo, že někdo využije bradla pro chůzi z místa A do místa B? Úžasně kreativní silové cvičení.
Uf večeře! Prý se máme hodně najíst. Asi bude dlouhá pauza. Cože? My běžíme někam pryč? Ten šestý chleba jsem si neměl dávat….
Úkol byl v principu jednoduchý. Stačilo najít dopravní hřiště. Na něm pak mohlo být kdekoliv schovaných 8 útržků, které když jste spojili, tak daly dohromady fotografii baráku. Z druhé strany byla mapa. Škoda, že to nebyla obyčejná mapa. Byla totiž kouzelná! Když se vám podařilo v Miroslavi tento baráček najít, stačilo ho obejít a z hromádky závaží vzít to nejtěžší a rychle ho donést zpět. Za každé kilo bylo -30 vteřin z výsledného času. Bohužel rozdíl v kilogramech se ve tříhodinovém časovém okně lehce ztratí. Pokud si natočíte mapu špatně a nebo si jí ani nevšimnete, pak by bylo zapotřebí donést alespoň 500kg, aby mohl váš tým vyhrát. Na druhou stranu, pokud budete někdy potřebovat taxikáře nebo průvodce po Miroslavi, pak poproste Jirku. V Miroslavi nyní zná každý kout a je schopen vám zarecitovat všechny ulice. Díky vnější motivaci jsme si mohli ještě před spánkem zaskákat pár tisíc skoků přes švihadlo a jít okolo druhé na kutě.
Brzy ráno jsme vyrazili do kopců. Přesněji do jednoho kopce opakovaně. Nosili jsme se na zádech, běhali a skákali. Přesto byla nejbouřlivěji přijata varianta vylézt kopec po čtyřech pozpátku. Příště zas! :-)
Uf snídaně!
Na Vojtův podnět jsme několik tréninků naplánovali tak, aby byly na 30 minut. Aby byly dynamické, zábavné a krátké. Přesto se organizátorům zželelo všech účastníků, a nakonec byl limit posunut na 35 minut. Proč se z toho nakonec stalo třeba minut 50, to nám zůstává stále záhadou. No a když se ještě ve dvojicích vyměnili, tak to byly skoro dvě hodiny. Museli jsme zkrátit druhý dopolední trénink. S těžkým srdcem jsme si pouze odseděli 10 minut u zdi, aby nám ten klus na oběd nepřišel tolik fádní.
U oběda jsme diskutovali o pojmu „postgastrální demence“. Slovník říká: „Stav po vydatném jídle, kdy je odkrvený mozek a nefunguje tak, jak by měl.“ Hned jsme to šli vyzkoušet na Shulteho tabulkách. Dokud byly tabulky černobílé, ještě to šlo. Jakmile se tam objevily čtverečky s pěti různými odstíny zelené a čísla měla černou, oranžovou a červenou barvu, tak už to byl trošku problém. Obzvlášť při tak složitém zadání jako bylo: „Všechna černá čísla mínus všechna červená plus všechna oranžová“. Výsledný čas okolo 30 minut byl obdivuhodný.
Konečně jsme mohli jít znovu trénovat. Trošku jsme poškádlili nohy a zakopali si.
Zase svačina!
Po vydatném odpočinku, kterého bylo opravdu dostatek, jsme se v plné síle přesunuli na venkovní překážky, za které můžeme poděkovat místním hasičům. Stačí vám starý plechový kýbl od barvy, velká kulatá kláda, pár dlažebních kostek, zeď, přes kterou můžete skákat, pár dalších maličkostí a máte vlastní obstacle race. Hanojské věže o třech stupních nejsou tak složité. Když k tomu však přidáte přehazování pneumatiky, může to s vaší pozorností docela zamávat. Lukyn měl u plechového kýble štěstí, že se ho dotkl až při 18tém skoku. Mohl dopadnout hůř a dotknout se třeba při dvacátém a opakovat je všechny znovu. Díky tomuto krátkému cvičení bylo více času na natáčení trailerů s motivy superhrdinů. Viděli jsme Flashe, shybujícího Supermana, Neviditelného, Toho co umí mluvit s ovocem a další.
Večerní trénink byl fyzickým odpočinkem a pro mnohé mentálním peklem. Údery do stromu prostě bolí… Naštěstí nic netrvá věčně a pro mentální pohodu si každý mohl vybrat svůj kámen a projít se v noci po místních kopcích. Po cestě se naučili básničku, a ti co raději používají svaly místo hlavy, si mohli udělat druhé kolečko se dvěma kameny. Ještě jednou jsme se vrátili do lesa a zahráli si Ringo cestu nebo jak se ty prokleté napodobeniny Ringo kroužků jmenují.
Hurááá. Už druhý spánek během jednoho soustředění. To je slušné! Okolo druhé hodiny ranní už všichni zalézají do spacáku.
Ráno jsme u borovice pokračovali se značkováním stromů v lese a ke konci si trošku zameditovali. Po meditaci s čistou hlavou jsme se po čtyřech plazili z kopce dolů. Nevím jak ostatním, ale mně tato chvíle zůstane dlouho v paměti. V tom klidu se rozpustila veškerá nejistota a bolest…
Dopoledne jsme se trošku hýbali a hodně jedli. Shodli jsme se na tom, že střídat mostové techniky se šplháním do stojky je prostě bezva. A když už jste zahřátí, tak proč rovnou nedoběhnout na oběd?
Po jídle stačilo sbalit věci a vyrazili jsme na výlet do Želetic. Trasa byla pro některé jejich „poprvé“. Tuto vzdálenost nikdy předtím neběželi a zhostili se toho opravdu hezky. Po cestě stihli vymyslet ještě báseň a reklamu na tabletu snižující IQ. Místní obyvatelé s obřím srdcem nám vyšli ve všem vstříc. Díky nim jsme měli střechu nad hlavou, volný trávník i bazén pro tréninky, výborné občerstvení a prostoru, kolik jsme jen chtěli. S takovými lidmi okolo je možné naprosto všechno. Po doběhu na koupaliště jsme si dali další z obrovského množství pauz a teprve zcela odpočinutí jsme se vrhli do bazénu. Plavali jsme, střídavě se snažili vylézat různými způsoby z bazénu a využili odpor vody ke kopání. Večer pak proběhl poslední trénink, který jsme nazvali „Silový trénink bez pauz“. Jde o naprosto stejný princip jako u silového tréninku (malé počty opakování těžkých cviků), jenže nemáte čas odpočívat. Tato podoba tréninku se všem líbila. Jako ostatně veškeré inovace. Člověku se vždy líbí něco, co ještě nezná.
V noci jsme si zahráli deskovou / znalostní hru „I do not know“, ve které jsme opravdu excelovali. Vyhrát sázkami na ty, kteří nebudou vědět odpověď, to chce um. V tu dobu se k nám připojili i Jitka s Romanem a dovezli s sebou spoustu pozitivní nálady.
Ranní pohybová rozcvička na trávě a příjezd Přemy byly skvělým budíčkem. Různé pohybové vzory po čtyřech, třech i dvou končetinách však z nějakého nepochopitelného důvodu trvaly docela dlouho, a proto bylo nutné při zpáteční hře „Ultra Fast Speed Race“ nasadit slušné tempo. Byla to jedna z mnoha bodovaných týmových disciplín, díky kterým byl na konci vítězný tým opěvován a získal ceněnou odměnu.
Po doběhu jsme běželi na oběd a dopřávali si spousty jídla. To především díky Oliverovi. Jeho jídlo bylo vynikající.
Odpoledne jsme zvolili trošku jednodušší program. Takový ten údajně „zevlácký“ trénink, kdy stojíte u hrazdy nebo kruhů a po každém těžkém cviku můžete odpočívat. Při druhém tréninku přišlo na řadu konečně vysněné švihadlo. Pár tisíc skoků přes švihadlo a 10 různých způsobů, jak se dá skákat, se nám postaralo o dvě hodiny srandy. Jeden z účastníků se nám přehřál (musel si skočit do kýble s vodou) a jeden držel švihadlo už v ruce doma a počítal v duchu s námi.
Hned po tréninku nám Míša začala rozdávat senzační toasty a my jsme znovu přemýšleli o tom, jak to vlastně stíhá, že má vždy všechno nachystané, a ještě se pořád usmívá. Po jídle jsme se vydali do sprchy a huráááá do kina. Kultura je nám všem blízká, a proto jsme si vybrali film Lichožrouti. Dobře tak nevybrali… prostě na nás zbyl. V noci už všechny čekala jen jednoduchá hra, kde se projevilo především to, že lidé svým přístupem určují, co je kvalitní a co není. I přes několik překážek ve „stopovací hře“ se všichni účastníci zhostili svých rolí na výbornou. Jelikož Jirka znal už všechna zákoutí Miroslavi, začal hrát se svým parťákem paralelně druhou hru, kterou v Miroslavi nachystal někdo úplně jiný. U nás měli hledat cestu a na konci posvátnou šišku, a oni si do toho ještě hledali poklad a nějaké farmářovi klíče. Odbila druhá hodina ranní a my konečně ulehli k poslednímu spánku.
Začal poslední den. Běželi jsme na Vojtovo oblíbené místo…. to bych vlastně lhal. Více lidí ho má jako oblíbené. Jedná se o místo na poli, kde většinou kačátkujeme několik set metrů. Místo toho jsme si to letos dali v angličácích. Někdo jich napočítal třeba 188. To bylo pro úvodní protažení vše a mohlo se běžet do tělocvičny.
Zase snídaně!
Začal poslední trénink… Úvodní část byla složená ze sérií různých cviků s limitem 19 minut. V případě nesplnění tohoto limitu čekal dvojici navíc 10km běh do Hostěradic, aby si užili ještě 40 stupňová vedra. Všem se nakonec zadařilo a Marťas s Vojtou nás napínali ještě v čase 18:50. Pravděpodobně se u toho nechtěli zbytečně předřít. Závěrečná část tréninku začala lokomocí a cviky ve dvojici přes celou tělocvičnu. Plynule jsme se přesunuli k činkám a s tím začal už boj o holý život. Závěrečné vteřiny ještě umocnili to, co Romča označila jako „otevření se ostatním v té čistě surové podobě“. Jirka za mnou po skončení přišel s vážným výrazem ve tváři, že tu zažil své druhé „poprvé“. Rozhlédl se kolem sebe a povídá: „I přesto že je všude takové sucho, tak mi čvachtá v botách!“
Občas se někdo ptá, proč tam některé typy cvičení vůbec jsou. Proč se to jede tak moc na krev, když se to běžně nedělá. Proč si více neodpočineme apod. Utvrzuji se však v tom, že když půjdeme do kina, pak někdo řekne, že jsme mohli jít raději spát. Když půjdeme raději spát, tak někdo řekne, že se ten den v podstatě nic nedělo atd. Toto není běžný trénink. Toto je způsob, jak otevřít své srdce a z cizích lidí udělat své kamarády a přátele. Je to jedna z možností, jak lépe prozkoumat sám sebe a otestovat si, čeho jsme schopní. Říká se, že vynaložené úsilí by mělo být úměrné smyslu, který v překážce vidíme. Zde je ze začátku ten smysl někde v mlze. Dlouho nevíte, proč tam vlastně jste. Dokonce i po několikáté na to můžete zapomenout. Jakmile to skončí, vzpomenete si. Všichni okolo vás to cítí stejně a chtějí vás obejmout a poděkovat za vaši energii. A to vás před pár dny ani neznali. Možná jste se však jen neznali vy. Otevřenost není o těch ostatních lidech. Je o vás. Právě jste se otevřeli „cizím“ lidem. Právě jsme prožili Miroslavské soustředění…
Všem chci ze srdce poděkovat za účast, protože jsem si během soustředění dvakrát říkal, že to nešulíte a že se docela snažíte… a teď vážně… nevím přesně proč, ale cítil jsem se vedle všech těchto lidí jako doma. Každý tam měl svoji nezaměnitelnou roli. Ať už šlo o členy týmů, Míšu jako naši spásu, Přemu jako mého bráchu v ohni, Romana s Jíťou jako pomocníky a skvělé přátele a mojí úžasné rodině, kde si už zvykli, že jsme prostě každý úplně jiný a i v té odlišnosti mi rádi pomohou! Pokud ostatním zůstala alespoň polovina toho, co cítím, pak to stálo za to.
Sayonara!
