Týden před soustředěním jsme se vrátili s přáteli z výletu po Beskydech, Vysokých a Nízkých Tatrách. Začal kolotoč myšlenek a plánování. Začaly se zároveň hrnout nabídky lidí na budoucí akce, které bylo nutné buď rovnou odmítnout, anebo poprosit o přeložení odpovědi na následující týden z důvodu nedostatečné mozkové kapacity a času. Veškerá pozornost se tradičně stáčela k víkendové akci, kterou už řadu let nazýváme Miroslavské soustředění.
Už po jednadvacáté jsme se sešli v sokolovně v malebném městečku Miroslav, jehož obyvatelé si po těch letech dávno zvykli na neobvyklé úkazy objevující se tu pravidelně jednou za půl roku. Po zhodnocení předchozího týdne, kdy vrcholila fyzická příprava, konečně došlo ke snížení intenzity tréninku. Přeci jen to chce nějaký odpočinek, když strávíte aktivním pohybem 35 hodin za 7 dní. Bylo tedy nutné přejít na plán „1 trénink za 1 den s nižší intenzitou“. Doladily se poslední detaily programu, postupně se vytiskly veškeré potřebné dokumenty, nakoupilo se, co bylo potřeba, odvezly se věci do tělocvičny, plánovalo se, komunikovalo, modlilo se… a po pěti úmorných dnech práce, plánování a tréninku konečně nadešel pátek. Klasická nervozita a šimrání v břiše naštěstí nepřešlo v tzv. Viktorův syndrom („Mě chytá průjem, jen na to soustředění pomyslím.“ – to je taková těžší verze šimrání v břiše – Viktor, pozn. autora). Po práci jsem jel naložit poslední věci do auta. Jen co jsem pustil rádio, začala hrát píseň „Když nemůžeš, tak přidej“ a hned poté „Eye of the tiger“ z filmu Rocky. Jako by soustředění začalo. S Hankou jsme se sešli u nás, naložili věci a vydali se na cestu. Probírali jsme, jak vlastně akce vypadá a jakou formou bychom si přáli zachytit fotografické památky tohoto víkendu. Snažili jsme si ústní formou vysvětlit, co jsme to vlastně za skupinu lidí a proč to děláme… ale zjistil jsem, že ať se snažíte sebevíc, neumíte to popsat. Možná umíte, ale k ničemu to není. O dva dny později jsem si to já připomněl a Hanka pochopila.
První překvapení nás čekalo chvíli po příjezdu. Hned druhé auto totiž řídil Kája. Celkově je u něj znát ohromná změna. Těžko říct, zda k lepšímu nebo horšímu. To ať si každý posoudí sám. Nicméně šlo poprvé opravdu vidět, že je schopen střídat mezi klidem a výbušností. Pracovat s energií tak, že když je potřeba, vypustí se jí z těla více, a když ne, tak zůstává v klidu. Stejný dopad to má však i na psychiku, kdy ho možná občas něco i rozhodilo:-D Třeba na tom má podíl i změna ve stravě. Každopádně výsledkem byla i dochvilnost s přesností švýcarských hodinek!
V pět hodin jsme byli téměř všichni na místě. Zbývající dva účastníci stihli akorát prvních 40 seznamovacích kliků. Sdělili jsme si základní pravidla a člověk během celého nástupu mohl sledovat, jak vypadá nesourodá skupina lidí, ze které se v následujících hodinách stane jedna rodina…
Každý z nás dostal jeden dřevěný špalek s vyrytým vlastním jménem. V průběhu víkendu jsme měli pečovat o své myšlenky a kdykoliv jsme sami uvnitř sebe zhodnotili, že se v hlavě děje něco, co by tam být nemělo, vzali jsme hřebík a zatloukli ho do špalku. Je až s podivem, kolik úsměvů vyvolaly zvuky úderů kladiva ve tři ráno, když se někdo měl učit něco nového. Zároveň s tím jsme si sdělili, jaké pohybové úkoly nás v průběhu víkendu čekají. 21. soustředění neslo název „Voko bere“ a každý ze sedmi pohybových úkolů byl hodnocen 0-6 km. Celková vzdálenost byla tedy 42 km. Pokud by některý z účastníků nezvládl u žádného úkolu ani tu nejjednodušší variantu, pak by ho během sobotní mrazivé noci čekal navíc orientační maraton.
První dva tréninky byly zaměřené především na kondici. Hodně jsme soutěžili v týmech, přetlačovali se, vyzkoušeli si „lehký kruháč“, trošku lezli a boxovali. Obvykle během pátečního zahřátí se lidé rozhodují, jak s víkendem naloží. Jestli se rozhodnou toto místo opustit, anebo pokračují se slepou vírou, že nic horšího přece přijít nemůže. Zároveň začne být tělo dostatečně unavené, abychom pak při cvičení používali pouze ty svaly, které jsou potřeba, a nic navíc.
Míša nám zatím nachystala bezvadnou večeři a venku hrací pole pro lidskou verzi hry Can’t stop. S naší zlatou a promrzlou Hankou jsme se snažili dopravit na nedaleké místo napuštěné balonky s vodou. Pokud vás někdy něco takového napadne, nedoporučujeme dávat více balónků do jednoho pytle. Stejně vám tam pravděpodobně zůstane jen jeden a pak hromada vody. Jakmile některý z týmů dohrál Can’t stop, obdržel „jednoduchou šifru“, ze které se po pěti nápovědách a dvou hodinách dozvěděli, kam mají běžet. Tam už jen splnili úkol s balónky a mohli jít konečně okolo čtvrté hodiny ráno spát, abychom se v sedm hodin ráno mohli sejít před tělocvičnou nazí do půli těla s ponožkami a botami nazutými bez pomoci rukou.
Ranní krátký výklus v mínus deseti stupních bez trička byla pro většinu premiéra a zároveň příjemný zážitek. Jak jinak si vysvětlíte, že po návratu se všichni usmívali? Proč takové věci neděláme všichni, když se jejich kladné působení dá zobecnit na každého, kdo překoná prvotní nechuť z neznáma?
Konečně jsme mohli vyběhnout k borovici na rozcvičku. Nejprve jsme se tam však museli dostat po rukách v trakači přes jeden delší kopec. Poté už jsme několikrát pelášili nahoru a dolů sprintem, nosili se na zádech, lezli kopec po čtyřech, skákali ho snožmo apod. Bylo mi řečeno, že toto není rozcvička, ale dvojnásobný brutální trénink. Podle mě je to jen v úhlu pohledu. Zároveň se nikdy všem nezavděčíte.
To už jsme si to frčeli na snídani, kde se jednotlivé týmy rozhodovaly, jaké scénky ztvární. Měli na výběr:
1) Miroslavští potápěči hledají hlubinný vrt s termální vodou
2) Zpravodajství, jak firma zavedla povinné otužování a jaký to mělo dopad na celou firmu
3) Vytváření si vlastních domněnek
Po snídani jsme se poprvé vrhli na reakční cvičení. Hráli jsme si s tyčkami, zápasili jsme, vyváděli se z rovnováhy, a nakonec si střihli jednu pyramidu cviků. Zde se již podruhé testovalo, jaký mají lidé odhad a jaký je následný výsledek. Především je zajímavé sledovat, jak se člověk začne nadměrně snažit ve chvíli, kdy cítí, že svůj vlastní limit může stihnout. Naopak když už do hlavy vstoupí myšlenka, že to nestihne, dojde k ohromnému úbytku vydávané energie. A na základě čeho vznikla tato myšlenka?
(Po přečtení úryvku z jedné diplomové práce – Očekávání vlastní účinnosti (self-efficacy) je vaše přesvědčení, že dané jednání jste schopní nebo kompetentní uskutečnit. Můžete mít vysoké očekávání účinnosti, protože víte, že lék zabere proti bolesti, ale nízké očekávání vlastní účinnosti, jestliže jde třeba o velkou tabletku, která se vám bude špatně polykat. Očekávání vlastní účinnosti se mění podle situace. Kuřák, který se snaží přestat kouřit, může mít vysokou sebedůvěru (sebe účinnost), že nebude kouřit doma v přítomnosti svých dětí, ale velmi nízkou sebedůvěru, že nebude kouřit o polední pauze se svými kolegy v práci. Z toho vyplývá, že míru sebe účinnosti je nutné u každého člověka zjišťovat vždy pro konkrétní jednání v konkrétní situaci. Bandura tvrdí, že očekávání vlastní účinnosti má v jednání člověka centrální úlohu a je takovým druhem osobního poznatku, který je nejtěsněji spjat s osobním jednáním (Bandura, 1986). Později si ukážeme, jak je důležité mít tuto koncepci na mysli při vedení krátkého rozhovoru s pacientem, po němž požadujeme, aby plnil naše doporučení. Condiotte a Lichtenstein (1981) žádali kuřáky, kteří právě ukončili program na odvykání kouření, aby jim řekli, jak dlouho si myslí, že vydrží bez kouření, a jaké situace budou dle jejich názoru největším pokušením znovu začít kouřit. Posouzení vlastní sebe účinnosti předpovědělo nejen to, jak dlouho vydrží kuřáci bez kouření ale i to, ve kterých situací se ke kouření znovu vrátí. Potvrdilo se tedy, že míra sebe účinnosti je velmi dobrým prediktorem budoucího chování.)
Příjemně unavení jsme se oblékli a za neustálého štěbetání popoběhli na benzinku, kde nás čekal výborný oběd. Je pravda, že někoho to jídlo opravdu zmohlo a potřeboval si pak chvíli odpočinout.
Po obědě se týmy úžasným způsobem zhostily svého úkolu při vytváření zpravodajství o potápěčích, firemním otužování i o vytváření si vlastních domněnek. Po velké porci smíchu jsme se vrhli na pohybový trénink zaměřený na reakce proti soupeři. Pohybovali jsme se ve stoje, na zemi, mezi dřevěnými špalky a zkoušeli svoji pozornost v prostoru. Equilibrium už bylo ve znamení únavy a statické pozice byly často předzvěstí zatlučeného hřebíku. 10 minut v dřepu u zdi byl ten poslední hřebík. Po domluvě celé skupiny jsme zakončili trénink boxem na lapy a reakcí vlastního těla na útok soupeře, který jsme poté zkusili přenést i do podoby se zavázanýma očima. Vnímání prostoru se najednou naprosto změní. Jste citlivější, vnímavější a opatrnější. Jistota však zůstává stejná, jako když máte oči otevřené.
Konečně lehká svačina. Všichni už začínali mít hlad, ale nebyl prostor se nacpat, aby nám následně nebylo špatně. Během krátké pauzy se napustil venkovní bazén (hasičská káď s vodou z hydrantu, pozn. autora). Veliké díky patří panu Kondlerovi, který nám již podruhé vyšel vstříc. Jednou v létě s výrazem pochopení a podruhé nyní v zimě s výrazem naprostého nepochopení. V obou případech si toho vážíme stejně! Všichni se rozhodli být po dobu víkendu jako medvědi. Ti také smrdí a jakou mají sílu:-D Nikdo si totiž k venkovnímu koupání nevzal mýdlo ani šampon.
Překvapivě to však nikomu nevadilo. Po osvěžující koupeli jsme se převlékli do běžeckého a vydali se na zkrácenou verzi původního běhu (zkrácena byla proto, aby všichni nebyli naštvaní, že kvůli tomu půjdeme pozdě spát). Běželo se nakonec jen 2×2 kilometry a po každém kilometru bylo stanoviště, kde se plnily nějaké silovější prvky. Tento princip se razí na akci Universalman a člověk se u toho příjemně protáhne a zahřeje i v mínus deseti stupních. Tým, který zvítězil, obdržel piktografickou šifru, na základě které hledali „poklad“. Pokladem byl několikakilový perníkový dort od úžasných paní z Brna a jejich firmy Superník. Dort téměř okamžitě lehnul popelem a tím jsme za sebou měli první část večeře. Přesunuli jsme se znovu do tělocvičny, abychom se věnovali mobilitě a uvolnili tak unavená těla. Již po několikáté byla vypuštěna část tréninku, protože byly vznášeny neustále požadavky na častější odpočinek. A když vidíte ty prosebné výrazy v jejich tvářích, tak jim přeci musíte vyjít vstříc a udělat jim radost. Nikdy by mě však nenapadlo, že se při tréninku mobility musíte večer vyhnout cvikům, kde ležíte na zemi. Kája údajně u tohoto tréninku asi pětkrát usnul.
Okolo půlnoci následovala hlavní večeře a poslední možnost vrhnout se na plnění pohybových úkolů. Pokud někdo splnil ze 42 bodů přesně 21 (Voko bere), pak mu byl zbytek odmazán. Jakékoliv jiné číslo znamenalo, že daný počet kilometrů bude muset člověk odběhnout do ranní rozcvičky sám v noci venku v rekordních teplotách. Ti, kterým se to podařilo mohli pak pomáhat členům svého týmu skrze úkoly, které ještě sami nesplnili. Tato noc byla hlubokým pohledem do duší jednotlivých účastníků. Poslední pokusy ustaly okolo čtvrté hodiny ranní a ti, kterým zbývalo něco odběhnout, už to měli také za sebou. A to chtěli jít dříve spát…
Po krásných třech hodinách spánku jsme vylezli ze spacáků rovnou do běžeckého oblečení a huráá před tělocvičnu. Rozdělili jsme se do dvojic, kdyby náhodou, a vyrazili na tradiční běh do Hostěradic. Někteří na začátek vesnice a někteří na konec. Bylo stále okolo mínus deseti stupňů, ale nás hřálo slunce a pohled do zasněžených vinic. Venku bylo nádherně a některé dvojice zvolily variantu běhu s malým reprákem v kapse a veselou hudbou na cestu. Utíkalo to, jako bychom byli čerství. Nohy se rozpohybovaly, hlava se přestala točit a plíce se roztáhly. Doběhli jsme zpět, dali si snídani a kdo chtěl, napsal do obálky vzkaz pro příští generaci účastníků. Naposledy se ozval nádherný zvuk gongu, který byl darem jednoho z dřívějších účastníků a který bude součástí každého budoucího soustředění.
Začal poslední trénink boxu… Ve dvojicích jsme střídavě bušili celou svou duší do lap. Každý 12 kol po 3 minutách. Celkově tedy 72minut plného nasazení a posledních zbytků energie. Celý víkend byl směřovaný k tomu, abyste s pocitem úplného vysílení nastoupili do těchto 12 kol, které rozhodnou o vašem příštím rozhodování účasti na soustředění. Jako byste co nejvíce rozvířili hladinu rybníka, aby se po jejím uklidnění objevil čistý obraz vás samotných. Dostanete možnost otevřít tu hráz, která se ve vás celou tu dobu plní a která někdy jen lehce přetéká. Přestanete se na chvíli obávat toho, co bylo nebo bude. Ignorujete bolest a únavu. Vaše původní přesvědčení o vás samotných se pomalu zhroutí a vy začnete cítit obrovskou životní energii s myšlenkou „já VÍM, že to zvládnu“… NÁSTUP. A DO KLIKU! Poslední tři a půl minuty v kliku na kloubech. Uvědomění si přítomné chvíle. Polarita mezi dynamikou a klidem. Vstřebání předchozích 72 minut a uvědomění si naší společné velikosti a úžasných schopností každého z nás, které jsme vzájemně sdíleli…
U samotného nástupu pak odpadl i poslední kámen z hroutící se hráze a srdce se otevřelo naplno. Při vzájemném obejmutí jsem měl pocit silné vazby ke každému z vás. Jako bych se loučil s rodinou. Možná tam byl někdo poprvé, ale v mém srdci jste velkými přáteli a zůstanete tam, dokud fyzicky z tohoto světa neodejdu. Děkuji vám všem: Vivi, Hanko, Romčo, Míšo, Jančo, Lenčo, Harry, Jirko, Marťasi, Vojto, Kájo, Pando, Viktore, Juro!
O dva dny později jsem napočítal pět lidí, kteří mi sdělili, že měli hrozné štěstí nebo radost z toho, že potkali během dne hrozně příjemné lidi a bylo najednou snadné posílat tuto energii dál. To není štěstí. To není náhoda. Právě jsme otevřeli společně srdce dokořán a jsme naprosto zranitelní čímkoliv, co je okolo. Být zranitelný znamená být otevřený všemu. Pěstujme v sobě tuto schopnost a nevytvářejme si umělé bariéry, které pak ničíme spousty let…
Pamětihodné hlášky:
- Jirka: „Ukaž Viktore, já ti s tím tričkem pomůžu!“
- Paní z adresy Rybniční 2: „Jak dlouho tu ještě budete? Vy tady tak hekáte, že neslyším ani televizi“
- Pan Kondler: „A vy se v té kádi opravdu budete koupat? To mají všichni tak rádi ledovou vodu?“ Mirek: „To ne. Nejspíš nikdo z nich, ale koupat se budeme.“
- Mirek: „Ukaž, já ten špalek s hřebíkama vezmu a pak to někde vyhodím.“ Jirka: „Ne, blázníš? Já si to vystavím mezi poháry.“
- Michal: „Mohu vzít na ten víkendový seminář i ženu?“ Mirek: „Ehm. On to není seminář…“
- Jura: „Mně se chce smát… uh…eh… a brečet zároveň… uh…aahhh… nevím, co dřív…“
- Vojta: „Jak jsi se sem vůbec dostal?“ Viktor: „Dostal jsem to jako dárek k Vánocům.“ Vojta: „Cože? Ty vole a od koho?“ Viktor: „Od mojí slečny.“ Vojta: „Ty krávo, no tu bych chtěl mít doma.“
- Kdosi: „A nemůže se mi při tom něco stát?“ Mirek: „Nebudu ti lhát, může.“
- Kdosi: „Ten zasr…. hřebík do toho špalku nejde!“ Mirek: „To nevadí, tady máš další.“
