Měla to být na naše poměry velkolepá akce. Mohla to být velkolepá akce. Lidé mají však různé způsoby pro odůvodnění si svého jednání. Nakonec se mohou ještě cítit dotčeni. Sešlo se nás 5 na straně dobra a 2 na straně zla (organizátoři). A nakonec to bylo přese všechno velkolepé. V pátek ve čtyři jsme se sešli a o půl páté to vypuklo. Zahřáli jsme se v běžeckém stylu a sblížili se naší tradiční sérií 40 „seznamovacích kliků“. Soutěžili jsme v týmech a začali s lokomocí. Ve dvojicích jsme se učili pohybovat jako šelmy a nakonec si vyzkoušeli pár silových cvičení. Zahřívací tříhodinovka byla u konce a oba týmy se mohli rozprchnout po městě, kde měli na různých místech poschovávané jídlo. V limitu se stihli všichni najíst a mohli jsme pokračovat v tréninku.
Na úvod další části jsme si zastínovali, dokud nebyli všichni dostatečně unaveni, aby mohl začít samotný trénink. Vyzkoušeli jsme si několik reakčních cvičení a poté se přesunuli na větší množství lokomoce v rychlém tempu. Cvičení bylo završeno spoustou nácviků pohybů a technik ve dvojicích. Druhá tříhodinovka utekla jako voda a byl opět čas na jídlo. S provazem okolo kotníků a v pozici kliku jsme se oddávali gastronomickým orgiím. Všichni si mohli vyzkoušet, jak je gravitace důležitá pro naše trávení. Nikomu příliš neseděla vodorovná pozice v kliku, když do sebe ládoval čtvrtý chleba. Někteří jich bohužel tolik nestihli a přitom se ta energie na noc opravdu hodila.
Rychle naskákat do auta, zavázat si oči a nechat se odvézt daleko od tělocvičny. Úkol zněl jasně: „Vrátit se bez použití telefonu a jakékoliv dopravy do ranní rozcvičky.“ Bohužel se někteří vrátili až v devět ráno, protože jim orientace v Rakousku opravdu dělala problémy. A když se přes otevřené okno snažíte ve tři ráno domluvit s Rakušanem o tom, kterým směrem je Česká republika, tak vás špatný směr ani moc nepřekvapí. Někdo stihl na chviličku zalehnout, abychom si mohli za pár minut užít rozcvičku před tělárnou. Chvíli na to začal super-moderní pětiboj. V malých týmech bylo nutné absolvovat 200 korektních shybů, přeběhnout (kdo mohl ještě utíkat) k pneumatikám na vzdálené pole, tam si s nimi pársetkrát hodit, vzít trám na záda užít si nějakých 400metrů kačátek. Následný postižený přesun byl zpět na původní místo shybů, kde se přivázalo lano a bylo nutné ušplhat 300 metrů. Se spálenýma nohama, krvavými dlaněmi a silnou dehydratací pak už stačilo jen odvalit zpátky pneumatiky a bylo hotovo. Za 3 a čtvrt hodiny jsme se mohli zase pár minut válet.
Oběd probíhal netradiční formou. Každý si musel jídlo zajistit kdekoliv venku, aniž by použil peníze. Někteří zvolili raději variantu nejíst a prásknout sebou o žíněnku a těch pár minut spát. Po probuzení jsme si zahráli karetní hru Bang, u které jsme se trošku proběhli a konečně začal další trénink. Z nepochopitelného důvodu byl elán všech lidí už dávno za horami. Jako by se jim ani nechtělo. A přitom se říká, že pohyb je život. Podle tohoto rčení by to znamenalo, že raději chtěli umřít. Další tříhodinovka byla oproti původnímu plánu značně pozměněna a zjednodušena, aby nedošlo k nějakému zranění (taky jsme si říkali, že je to potom prdlajs přežití). Po této odpočinkové tříhodinovce již bylo nachystané jídlo. Spousta jídla. Stačilo si sednout do „stoličky“ ke zdi a jíst, dokud nohy nepovolí. Těm hladovějším bohužel povolili velice rychle. Což se následně projevilo v nenávistných pohledech a slovy: „Mám hlad a nemůžu se najíst!“
Konečně jsme si však mohli jít hrát. Sbalili si věci a šli do lesa. Učili jsme se zákonům lomu světla, plnili jsme nádoby vodou a zkoušeli si přelévání vody z nádoby do nádoby, učili se psychologii a vedení nevidomých. Po pěti hodinách jsme se vrátili do tělocvičny, aby byl jeden člen vyloučen. Další se vzdal hned ranního tréninku. Po dostatečném tříhodinovém odpočinku jsme vyběhli ven kutálet pneumatiky. Po zahřátí jsme si doběhli pod oblíbený kopec a v rychlém tempu běhali několik kol, po kterých nám kyselina mléčná zůstala v těle až do úterý.
Po snídani nás čekal poslední blok. Po vzoru „tréninku vězně“ jsme se zahřáli, až jsme odpadali a mohli vše završit 12-ti koly boxu. Zbylé kousky energie, potu a kloubů jsme nechali na velkých lapách. Slzy a pocit radosti jsme pak nechali v závěrečném posezení v „seiza“. Bez ohledu na dokončení byli všichni odměněni malou památkou na Mirathlon a každý si ve svém srdci udělal malé místo pro pocity, které z nás v závěrečných minutách prýštily na všechny strany. Nejedná se o konkrétní specializaci. Nemusíte být světový sportovec (ale můžete). Musíte prostě jen chtít. Musíte hodně chtít, abyste vše dokončili. Musíte být přesvědčeni a nenechat se zviklat svými pochybami. Pokud to chcete, pak už nemůžete být zároveň svojí vlastní výmluvou. Bylo to překrásné a bylo toho dost. Ať se všem hrdinům nyní příjemně odpočívá a snad zase příště na viděnou…
