Už se to zase blíží. Čím víc soustředění mám za sebou, tím větší z toho mám respekt. Tři dni před odstartováním této velkolepé akce jsem pěkně nervózní…
Týdny předtím měly klasický průběh. Když týdnů do začátku zbývalo ještě hodně, měla jsem plnou hlavu odhodlaných nápadů, jak se budu připravovat. Alespoň decentně. Jak dny a týdny ubývaly, moje strategie se měnila. Alespoň si udržovat kondici, jakou mám. Kliků jsem za dva měsíce před soustředěním udělala dohromady s bídou stovku, dřepů ještě méně, snad jen to běhání mi dávalo naději, že tam nezemřu hned na prvním tréninku. Nikdy to nebylo jiné. Zkrátka soustředění není výsledkem tréninku, ale samotným tréninkem, a to tréninkem bolavým.
Těšila jsem se a bála se zároveň. V duchu mě napadaly i nehoráznosti typu toho, že kdybych byla nemocná, vůbec bych nemohla jet, což by mě strašně mrzelo, ale na druhou stranu by to bylo tak krásně pohodlné!
Dva dni před tím velkým Pátkem už jsem byla, co se týče trénování, klidná. Nyní jsem měla jasno. Teď je potřeba hlavně odpočívat a nabírat co nejvíc sil.
1.den
V pátek jsem za sebou zabouchla dveře od práce už ve tři hodiny a v půl čtvrté už jsem společně s Patrikem a Tomem netrpělivě přešlapovala v Brně na parkovišti u Zvonařky, kde se každou chvíli měl objevit náš šofér Kuba. Dorazil velmi záhy. Naskákali jsme do vozu a ve veselé náladě jsme se za vymýšlení hororových i veselých scénářů a strašení těch, kteří jedou poprvé, během 35 minut přesunuli na místo činu, do Miroslavi.
Miroslavská tělocvična je, jak se pokaždé opakuju, velmi magické místo. Na nově vydlážděném náměstíčku se její stáří a zchátralost značně podtrhla a náhodnému kolemjdoucímu by se možná mohlo zdát, že už jsou kliky a zákoutí opředené pavučinami a že je to místo, které má dávno své časy za sebou. Když se ale oprýskané vrzající dveře za skupinou účastníků zavřou, začne se tu odehrávat další část příběhu, který místu dává život, energii, dynamiku, jedinečnou přátelskou atmosféru a zcela originální Genius Loci. Stěny tělocvičny jako mlčenliví svědci projevů nepřeberné škály vlastností několika desítek minulých účastníků jsou nasáklé emocemi všeho druhu. A ač některé věci, jako je například zápach v šatně nebo ranní Hells Bells, se vždy opakují, každé soustředění je zcela nové.
Po příjezdu na místo bylo dostatek času na aklimatizaci. Ladily se provozní záležitosti, čekalo se na ostatní kamarády, seznamovalo se s novými tvářemi, sdělovaly se novinky, které se od posledního soustředění mezi účastníky udály (někteří se vidíme vždy jen na soustředěních, přesto mám pocit, že se dobře známe).
Tento ročník je výstřední tím, že ještě ani nezačal první trénink, a už je nás tu 16. Za dvě hodiny dorazili z hor Silva s Lukynem ještě s lyžemi a se sněhem v patách. Celkový počet 18 lidí je vážně nezvyklé. Je zvláštní, že ať je nás tu 8 nebo 18, vždy je v šatně narváno. Pozitivní ale je, že se vtěsnáme vždycky. Chladnější klima zamezilo přemírnému pocení a tak i hutnému zápachu a tak celé soustředění probíhalo v klidu a pohodě.
První trénink byl těžký, jak těžký být umí, ale po něm mám nejapný pocit, že jsem „docela v pohodě“. A to je divné. Chybí mi dojem, že další už nezvládnu. A pojala jsem podezření, že jsem to asi šidila. Po chvíli zjistím, že se mi třepe ruka třímající hrneček, když se chci napít. Tak to zas tak slavné nebude. Po prvním tréninku je nám dopřána poměrně krátká pauza a hurá do druhého kola. Vyloženě jsem se bavila, Mira pro nás připravil opravdu pestrý program. I přes pořádný zápřah jsem se stíhala značnou část tréninku smát. Na jeho konci jsem začala mít neurčitě směřovaný vztek plynoucí z toho, že to už na mě pak bylo poměrně dlouhé a „už to nešlo“. Naštěstí jsem ho tentokrát dokázala zvládnout.
Po tréninku se cpu rajčetem, které zajídám gumovými medvídky (zpětně mi to přijde jako dost ujetá kombinace) a zabývám se podezřívavou myšlenkou, jak je možné, že je teprve 23:10 a my už pro dnešek končíme. Přemýšlím, jestli si mám otevřít pivo. Míra, kterého se snažím bezvýsledně ptát, co teď bude následovat, je tajemný, jak proslulý hrad v Karpatech a já si tak trochu říkám, že si čočky z očí ještě vyndávat nebudu a to pivo nechám na zítra. Někteří už se ukládají ke spánku, jiní zas hledají sprchu, než pochopí, že tu nic takového není (Vlastík).
Neuběhne ani pár minut a jsme hnáni do tělocvičny na nástup. V papučích a málem s kartáčkem v puse se tam dosoukáme. Jsou nám vysvětleny pravidla nadcházející hry, jsme rozděleni do týmů a zaznívá pomyslná startovní pistole. Urychleně papuče zakopávám pod lavičku a chci je bleskově vyměnit za běžecké střevíce. Nacházím ve zmatku a bordelu jen jednu. Hledání věnuji jen 15 vteřin, pak to vzdávám a v závodním amoku obouvám boty určené dovnitř (ještěže je mám, obvykle je nevozím). Když opustíme šatnu, vypadá to tam jak po náletu několika bomb.
V týmu s Vlastíkem a Davidem v klidném tempu vybíháme. Název prvního stanoviště zní: Borovice. Pohoda, znám to tu, jdeme na jisto. Borovicí může být míněna jen ta jediná na nedalekém vršku. Vlastík chce vybíhat i ten nejprudší krpálek, trošku to bojkotuji a přecházím do chůze. Tuším, že energie se bude ještě hodit. U borovice se spouští bojová mela s ostatními týmy u prvního úkolu. Druhé stanoviště také vím, kde se nachází, horší už je, jak se k němu dostat. S hrůzou zjišťuji, že ač jsem v Miroslavi již pokolikáté, orientace není úplně tak ideální, jak by se dalo předpokládat, a tak při hledání cesty protáhnu tým křovím a trnovím. Máme jen jednu čelovku dohromady, na což občas zapomínám vzhledem k faktu, že vězí právě na mojí hlavě, a nepříliš týmově občas utíkám napřed. Nutno ale podotknout, že za těch několik hodin bloudění, hledání kontrol, skládání důmyslně rozstříhané mapy a běhání sem a tam se sehrajeme a jde nám to docela dobře (předpoklad organizátora, že hra nezabere než něco málo přes hodinu, se tak úplně nevyplnil). V týmu vládne dobrá nálada, až na výjimky lehkého nadávání na složitost hry se pořád smějeme, místy se až za břicho popadám. Vypeklo nás měřítko mapy, orientační nesmyls a červená světýlka nad dalekým obzorem. Ale co není v hlavě, je v nohách, a tak nejednu cestu absolvujeme i třikrát. Kontroly jsou nakonec zdárně posbírány, jen na ty šifry moc nebyla energie. A tak je louskáme až na posledním záchytném bodě všechny najednou. Ve dvě ráno je to už docela kumšt, třese mnou zima, hlavě to po tom zápřahu už moc nemyslí a zmocňuje se mě pocit, že už to chci mít za sebou. Krátce před třetí ranní dobíhá poslední z týmů a takhle zatraceně pozdě se ubíráme (stále v dobré náladě!) na kutě. Ještěže jsem si před hrou neotevřela to pivo. Usínám okamžitě.
2. den
Ač nám ranní Hells Bells začnou lomcovat ušními bubínky na zdejší poměry relativně pozdě, po tak pozdní večerce mám dojem strašné kocoviny. Sucho v puse, malátnost, písek v očích. Sbírám se raději mezi prvními, protože mi příprava na rozcvičku zabere trochu déle. Roztřesenýma rukama se nemohu trefit čočkami do očí, které jsou vysušené a nechtějí čočky přijmout. Hledání běžeckého úboru v té smršti, která v šatně zůstala od včerejší hry, taky něco zabere. Nicméně se mi podaří se trochu zmátořit a za chvíli už spolu s ostatními kroužím končetinami před tělocvičnou. Klasicky vybíháme k „naší“ borovici, klasicky několikrát, klasicky v rozličných běžeckých stylech, v žabácích, trakařích a dalších vychytávkách, při kterých padáme ústy do hlíny a lapáme po dechu.
Po této parádní rozcvičce se vrháme hladově na snídani. Snědla bych koně. Ale zas bacha na trávení, za chvíli začíná další tréninková runda. Na těle už jsou cítit známky únavy, namoženin a drobných pohmožděnin. Začátky tréninku už nejsou žádnou hitparádou, musí na nás být z druhé strany suprový pohled, jak se kymácíme pod kilovými činkami. Jak se tělo a atmosféra rozehřívá, začíná to jít. Závěrečná desetiminutovka výdrže ve vzporu je ovšem peklo.
Ale co je nyní nejdůležitější – přichází oběd! Polévka a flák masa přes celý talíř od paní babičky odnaproti je parádní odměnou, i když musím vynaložit obrovské soustředění, abych si celou polévku ze lžíce v třepající ruce cestou k ústům nevycmrndala.
Po obědě dostáváme čas na trávení. Hrajeme na můj vkus báječnou hru. Avšak tým, který prohraje, si to měl šeredně odskákat, a to doslova. 10 000 skoků přes švihadlo. Hra spočívá ve zdánlivě triviálním hledání chyb v obrázcích. Náš tým plodí jednu perlu za druhou. Vymyslíme takové bonmoty, které by tvůrce obrázků nevymyslel ani ve snu, najdeme tolik chyb a módních přestřelků, že by se za to nemuseli stydět reportéři deníku Aha. A hle, všechno je to špatně. Nicméně za tu srandu to stálo. Humor nás neopouští ani při další hře, kdy k seznamu piktogramů přiřazujeme názvy filmů. Z filmu „Líbáš jako ďábel“ byl vytvořen film „Polibek čerta“, z „Jedna ruka netleská“ zas „Tleskej, pane, kluk se psem“, z „Roku ďábla“ pak „Čtyři roční období s čertem“. Díky maxineúspěchu všech 4 týmy remízovaly, jen jeden zcela prohrál a jeho členové to odskákali.
Opičí dráha a další lahůdky, které následovaly na dalším tréninku, byly už poněkud náročné a tělu těžko stravitelné.
Nyní ale přichází část soustředění, na kterou jsem se těšila už před jeho samotným začátkem. Jdeme do sprch! Tato událost je jedinečná tím, že se jde přes půl městečka, což věstí delší pauzu. Poté obvykle následuje večeře. Dnes si na ní však musíme ještě více než tři hodiny počkat. Čeká nás však vítaná změna v podobě třídílného tréninku, přičemž každý díl si bere na starosti jeden z účastníků soustředění. Výborný atletický trénink s Vlastíkem vystřídají neméně zajímavé základy technik z karate s Kubou, při kterých zjistíme, jak neumíme používat vlastní tělo, a na závěr se učíme praktické sebeobraně s nadšeným Lukynem.
Jako kuchyně nám slouží nyní nářaďovna. Slezeme se tam a za veselých rozhovorů porůznu posedávajíce na nářadích vyrábíme hlavní chod, kterým je kuskus. Ač ohlasy na tuto poživatinu se zdají být zprvu poněkud negativní, docela se po něm zapráší. Další program je už vysoce náročný jen pro jednoho z účastníků. Odnáší to Vojta. Opět doslova. Jako oslavenec desáté účasti na soustředění má nejprve za úkol každého z nás naložit na záda a obejít s námi celou tělocvičnu. Potom následuje série dalších fyzicky náročných úkolů, které však zvládne s grácií sobě vlastní a ještě nám všem na konci za dril poděkuje. Kromě toho dostává také skleněnou památeční plaketku. Nu, asi bych své účasti měla začít počítat… Trošku mírnější je dárek pro Silvu, která slaví narozeniny. Dostává krom pásku podepsaného všemi účastníky také plyšového štěkajícího odpudivého psa, který způsobí nejprve zděšení, poté však salvy smíchu.
3.den
Nedělní ranní zvony mě zastihnou v lepším rozpoložení než předchozí den. Tedy v tom psychickém. Po fyzické stránce se cítím dobitá jak hřebík. Sbírání se z karimatky mi zabere dobrých pár minut. Rozcvička se od té včerejší liší. Rozdělujeme se na dvě, spíše tedy tři skupiny a vyrážíme směr Hostěradice.
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale mohu běžet s tou skupinou, která má urazit jen 12 km. Díky bohu! Ti, kterým zbývá víc síly, nebo spíš ti, o kterých si to Míra myslí, vyráží na delší, šestnáctikilometrový okruh. Jeden z nich, Lukyn, se navíc díky husté mlze vydává ještě dál směrem na Moravský Krumlov. Když už jsme všichni v cíli a Lukyn stále nikde, sedá Mira do auta a jede ho vypátrat. Mise je úspěšná a Lukáš i se svým nikdy nemizícím úsměvem brzy sedí mezi námi u snídaně.
Protože každá zábava jednou končí, i snídaně je brzy u konce a my se zas soukáme do tepláků. Čeká nás poslední trénink. Mám z něj respekt.
A je to tady. Bolavým a ztuhlým tělesným schránkám trvá hodnou dobu, než se rozehřejí a mohou začít alespoň parodovat cvičení. Nyní už je to takový ukázkový souhrn všeho, jak se to nemá dělat. Ale jinak už to nejde. Ždímáme se jak staré žínky, pro poslední trénink je potřeba vyštrachat z útrob i ty nejposlednější zbytečky energie, které se možná v množství menším než malém ještě schovávají někde uvnitř hlavy. Daří se nám to vydolovat a všechno to prýští ven. Je to paráda. A pak je najednou konec. Je čas se zklidnit, nechat vyplavat několik uvolňujících slz a nechat tělem proudit už jen pocit štěstí.
Závěrečná hromadná fotka je příjemnou nutností, luxusní oběd ještě příjemnější nezbytností. Úklid tělocvičny a zázemí je v osmnácti lidech neuvěřitelně svižný. Nastává loučení, domlouvání dalších společných akcí, startuje se několikero motorů a jednotlivé posádky postupně odjíždějí vstříc všedním dním. Sedíme s Mírou ještě hodnou dobu ve ztichlé tělocvičně a vstřebáváme atmosféru minulých hodin, která jiskří z každého rohu.
Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že se nesmírně těším na další soustředění. Díky všem zúčastněným za super víkend a dík patří hlavně také Mírovi, který nám zase dal možnost toto zažít.
