S Míšou jsme dorazili k tělocvičně ve středu odpoledne, kde již čekali ostatní ve skromném složení Janča, Marťas, Filip, Sláva, Vojta (již po sedmnácté!!!), Zbyňa, Jura. Chvíli po příchodu se konal úvodní nástup, kde se seznamujeme s hlavními pravidly a principy a na jehož konci nás čeká 40 seznamovacích kliků. Je to taková malá zkouška toho, kdo se na tuto fázi od minule pokusil připravit či nikoliv. Je hezké vidět, že se to již někomu daří. Současně jsme si řekli něco málo o „Lize 22“, která nás měla provádět po následujících pár dní a měla tvořit hlavní kondiční složku soustředění, kde se člověk přesvědčil o tom, že i přes únavu je schopen překonat sám sebe. Strašák ve formě 22km běhu, pokud se vám to nepodaří, je silnou motivací. Obzvlášť, když by vám to mimo jiné ukradlo třeba dvě hodiny spánku, z těch vašich tří.
Začal první trénink a první soutěže. V rychlém tempu jsme překonávali celou délku tělocvičny mnoha různými způsoby. Po dostatečném zahřátí a únavě svalů, které jsou „nadbytečné“ při správné technice, jsme se začali věnovat technikám boxu. Konec tréninku byl následující:
3min přeskoků ve výpadech
3min klikování
3min jezdeckéhop postoje shiko-dachi
3min držení v kliku na kloubech
3min držení natažených nohou nad zemí
Při přerušení jakéhokoliv cviku nás čekalo jeho opakování. Snad se nám to příště povede bez nutnosti něco opakovat.
Jablko…
Další trénink zaměřený na plyometrii a reakční cvičení. Skoky, medicinbaly, tyče, tenisáky, pěnové trubky… všeho v míře větší než velké. Vše završeno prvním kolem Ligy 22. Dvaadvacet různých cviků v minutových intervalech v maximálním nasazení (běh do kopce, skoky, shyby, kliky, jacík, sprinty, dřepy…).
Konečně lehká večeře a první hry se svíčkami venku. Unavená nálada se z bodu mrazu zvedla k nebeským výšinám, když bojovníci svým tělem bránili své jediné světlo. Tým Špinavovlasů porazil tým Čistovlasů. Pak již stačilo překreslit si nic neříkající mapu přes několik tlumočníků a bylo možné jít okolo druhé hodiny ranní po druhém kole večeře spát. Tedy alespoň vítězné družstvo. Druzí si vzali do rukou bubny a ukolébavkou všem popřáli krátké ale o to intenzivnější sny.
Ráno o půl sedmé se znovu ozval jemný zvuk bubnů. Každý účastník měl proto půl hodiny, aby se mohl věnovat vlastním ranním rituálům. Ustlání si „postele“ s cílem nastartovat den něčím, co považujeme za úspěšně zvládnutou činnost. Čištění si zubů levou rukou, aby mozek dostal po ránu jemný impuls k nastartování (opravdu to jde i tak, aby vám pak nešlo cítit z pusy). Provést pár relaxačních pohybů pro rozhýbání celého těla. Osvěžit se studenou vodou atd.
Vyběhli jsme do kopců… tedy přesněji opakovaně do jednoho kopce a nosili s sebou i různé závaží od ketllebellů až po kusy stromů.
Snídaně s domacím chlebem – děkujeme Juro!
Úvodní dynamický trénink se zahřátím na švihadle… Na soustředění je spousta věcí opačně, než jak jsme běžně zvyklí… tentokrát tomu tak bylo i se švihadlem. Skákat delší dobu pozpátku může být trošku šok. Hodně jsme si hráli s reakcemi na soupeře, přetlačovali se a ve dvojici se snažili zvládnout jedno 19minutové cvičení. A ejhle… povedlo se. Příště to zkusíme zkrátit, ať to není taková zívačka.
Po výborném obědě se týmy snažili neusnout a ztvárnit úžasnou scénu z filmu Pomáda. Když chce člověk šetřit energii, dokáže být nesmírně kreativní. Ze švédské bedny, bubnů a pár dalších maličkostí udělat auto … to je něco!
Následující trénink byl zaměřený na mobilitu, rychlost a techniku nohou. Když se zvolí správné pořadí tréninků a cviků, může dojít k procesu rychlého učení bez přílišné bolesti svalů, ale přesto se cítíte velmi… velmi… unavení.
Banán…
A hurá k umělému rybníku, kde je parádní dlouhé zábradlí. Spousta chůze i lezení po něm nás zaměstnalo na několik hodin. U většiny lidí kromě Janči se nálada trošku stabilizovala. Nakonec snad trošku i u ní, když zjistila, že se po zábradlí opravdu dá chodit… a pokud jí nohy slouží, chodí po něm do dnes…
Po radosti z nově získaných dovedností a 8 hodinách tréninku tohoto dne jsme se šli potrápit dalším kolem Ligy 22. A opravdu to bylo lepší než včera.
Večeře začala jednoduchým pohybovým rébusem, po jehož splnění se každý pustil do jídla. Chvíli poté byly oba týmy vypuštěni před tělocvičnu s detailním zadáním „Použijte překreslenou mapu ze včerejšího dne. Hodně štěstí.“ Po velké špionáži v několika hospodách a u několika kolemjdoucích se týmy postupně dostali do vzdáleného lomu, kde pro ně bylo nachystaných několik úkolů. Romantické plavání v lomu o půlnoci s cílem předat zprávu čelovkou (ano, je vodivá a je to problém, když se ponoří), dešifrování dalších zpráv (ano, opravdu může být část šifry i na druhé straně papíru) a splnění několika úkolů (ano, 8 úkolů není mnoho) vedlo k objevení dalších nápověd pro následující dny. Špinavovlasům pravděpodobně pomohl jejich úvodní pokřik „Za šampón na ně!!“. Po závěrečném oslavném zvířecím tanci se všichni mohli vydat zpět a okolo třetí hodiny ulehnout. Tedy alespoň vítězné družstvo. Druzí si vzali do rukou bubny… vždyť už to znáte.
Po ranních rituálech jsme se proběhli po Miroslavi, zaskákali si po schodech, lezli po nich i po zábradlí, ukázali místním seniorům, že pokusy o zdravý životní styl ještě neutichly. Nasnídali jsme se a začali se věnovat lapování a další části reakčních cvičení ve dvojici. Doběhli jsme na oběd, kde se postupně všichni poroučeli hlavou na stůl. Po´příchodu do tělocvičny jsme naložili auto věcmi, abychom se vydali na delší pouť.
Týmy byly rozděleny na poloviny a se zavázanýma očima byly rozvezeni na jim neznámá místa. Jen jejich druhá polovina věděla, kam mají jít. Bohužel nevěděli, kde vlastně začínají. Po několika hodinách se jim podařilo dostat do Želetic na koupaliště a cestou projít všemi záchytnými body. Někteří i znovuobjevili svůj telefon. Jiní si s časovou náročností nedělali těžkou hlavu a po cestě fotili spoustu momentek. Díky ochotě paní Harisové, pana Čapouna a pana Balíka, který se o nás celý den staral jako o vlastní, jsme mohli strávit zbytek dne na trávě a u vody. Po krátké pauze jsme se rozehřáli s tenisáky a vrhli do bazénu. Po rozplavbě jsme si procvičili kopy a přehozy ve vodě. Na rychlost jsme vylézali z bazénu těšili se na výbornou večeři. Následovalo další kolo Ligy 22 a po jeho dokončení bylo na každém, kdy se vrhne do bazénu, aby si odplaval nočních 2200m. Okolo druhé hodiny ranní zazněly bubny a všichni mohli postupně usnout s pohledem na kulatý měsíc. Kdo byl příliš prokřehlý večer, mohl si doplavat zbylou část ráno na rozcvičku. Po trávě jsme lezli na desítky způsobů a po snídani už nás čekal jen zvířecí závod na pět kol okolo koupaliště. Po jeho dokončení a náležitých bonusech jsme se převlékli do běžeckého a začal závod s časem. Hodina a deset minut pro doběhnutí 13,5km zpět do Miroslavi v mírně kopcovitém terénu a v úděsném vedru. Při nedoběhnutí včas následoval další malý bonus. (když nad tím zpětně přemýšlím, na soustředění se stále něco vyhrává) I přesto však všichni otestovali své hranice a doběhli s velkou grácií. Únava po tomto běhu byla přímo cítit. Na obědě to vypadalo jako v ubytovně pro zahraniční pracovníky po celodenní šichtě. Popadané hlavy na stole vzbuzovaly zájem kolemjdoucích. Po cestě z benzinky se všichni pustili do úkolu z předchozího dne, kdy měly natáčet / nafotit vlastní GIFy, které by bylo možné použít pro komunikaci mezi účastníky. To co vzniklo… jak to jen popsat… prostě paráda!
Po obědě následoval silový trénink na hrazdě a kruzích, který všem vrátil zázračně sílu do života i tréninku. Teda až na výjimky. Opravdu může osobě, co vede trénink, vadit, když někdo stojí opřený o zeď, kouká do ní a delší dobu je offline. I přes pokračující vedro se všichni probrali a byli schopni vše přečkat přes svačinu, další trénink reakcí až po večeři. Zde jim byly zadány instrukce k noční hře, ke které potřebovaly i informace získané z lomu. Vydali se na cestu a každý tým se snažil ze všech sil. Jednomu družstvu se to však nepodařilo. Míša nachystala šifry tak důkladně, a tak vysoko na stromech, že někteří nevěřili, že by to šlo bez žebříku. Nepomohlo jim dokonce ani to, že si domluvili mezi miroslaváky vlastního taxikáře, který jim urychloval přesuny. Kdykoliv míjeli druhý tým, schovávali se pod sedačkami, aby nebyli prozrazeni. To je ta kreativita v únavě… a tak se stalo, že ve dvě ráno bubnovali Špinavovlasové…
O tři hodiny později jsme již šlapali na kopec k borovici. Zde jsme usedli do trávy a v delších intervalech jsme dvě hodiny meditovali. Poslední kolo bylo zaměřené na imaginaci vlastního budoucího „já“. Tento obraz si později všichni přepsali na papír, aby ho vložili do obálky a mohl jim přesně za rok přijít do schránky. Hluboká únava z nás odstraňuje štíty, které si v průběhu života vytváříme a o kterých tvrdíme, že jsme to my. Otisk vlastní představy sebe sama na papír „v pro nás změněném stavu únavy“ může být často překvapující.
Po skončení meditace jsme ve dvojicích kopec na střídačku 10x vyběhli a 5x vyšli s parťákem na zádech. Poté jsme si došli na snídani, aby mohl začít poslední trénink. Někdo se ho již nechtěl zúčastnit pro respekt vůči vlastnímu tělu, aby si nepřivodil skrze únavu úraz. Je to jedna ze schopností poznání sebe sama – objektivně určit, kdy je opravdu nutné přestat a kdy je to jen hlas běžného života, který nám říká, že to nepohodlí přece nemá smysl podstupovat. Má… žádný extrém není dlouhodobě zdravý. Spousta extrémů je ale v menší míře více než důležitá pro náš rozvoj. Stejně jako naprostý klid z nás může vysát životní energii, tak při přílišné námaze se můžeme zcela vyčerpat. Jakmile si to však „občas“ vyzkoušíme, sílíme víc, než si dokážeme představit. Rozšiřuje se práh toho „co je pro nás normální“. A tak to vidím u soustředění. Není to soutěž. Není to závod. Přesto jdeš k hranici, kdy ti cokoliv může selhat. Jen se toho dotkneš… a jak to skončí, cítíš se naživu víc než kdy jindy. Věříš si, jsi odolný, vděčný a pokorný… nemusíš nikoho porazit. Jsi to jen ty v surové podobě, která i v těch hrozných chvílích chce někomu pomáhat a být ostatním nablízku…
Začal poslední trénink. S větším odhodláním než u toho prvního. Cvik, při kterých vám mozek říká, že už to dál nejde. Vaše srdce se vzpírá jakékoliv logice a přebírá kontrolu nad vaším tělem. Už nejste řízeni mozkem, ale vnitřní emocí, chutí nebo jakýmsi nutkáním to dokončit za každou cenu. Jako by na tom v danou chvíli stál váš život. V plném nasazení se proti vám vrhne soupeř a začne vás napadat. Snažíte se ze všech sil uhnout každému úderu, ale je to marné. Přesto vás všechny pohotovostní systémy fyzického těla drží bdělé a rychlé jako kdybyste byli čerství. Začnete stínovat s činkami, kde se vrátíte zpět na zem. Vaše tělo vás přesvědčuje o tom, že každá činka je těžká jako kladivo. Ještě ne… ještě chvíli… stojíte proti velké lapě a jste nuceni v krátkých intervalech bojovat o život. V každém úderu si přejete konec… přejete si to mnohokrát… těch kol je tolik… v jednom kole vás ještě parťák snad zradí. Nařídí vám ještě v brutálním tempu pokračovat za pomoci loktů, když už nemůžete ani udeřit. Nakonec se zhroutíte k zemi, abyste byli nuceni posledních 6 minut vydržet v kliku na kloubech. Hoří vám ramena, celé tělo se třepe, pálí vás každý kousek kůže na rukách a klouby se zarývají do podlahy. Odkapává z vás krev i pot. Možná jsou to slzy. Chce se vám křičet… chce se vám plakat… chce se vám smát… sedíte v řadě v seiza a máte zavřené oči. Vidíte sebe sama, jak stoupáte na pomyslný Olymp. Pro někoho jste nic nedokázali. Pro vás samotné je ve vás vše, co se dá v životě najít!
Třeba za půl roku znovu, hrdinové! Jsem na vás hrdý!
