Miroslavské soustředěni po deváté
Sedím tupě v sobotním ránu v malé šatně přeplněné haldami sportovního šatstva, ruce mi spočívají bezvládně podél těla a nohama se snažím navléci si ponožky. Pata jedné z nich se vesele boulí na mém levém nártu, ale hodnotím celkový výsledek jako uspokojivý. Jako těžší úkol se ukázalo nazouvání bot. Jedna zadní část boty se mi tam pořád divně šmrdolí a nemyslím, že by to bylo způsobeno debilně nasazenou ponožkou…
Když po ranním obouvacím dvojboji naznám, že se v tomhle bude dát běžet, vysvléknu se do sportovního negližé, abych se mohla přidat mezi ostatní polonahaté nadšence a spolu s nimi vyběhla do krásně mrazivého rána, které by pan Celsius ohodnotil jako záporných patnáct.
Chlad příjemně objímá a hladí mé tělo. Zimní slunce krásně svítí do tváře, ale nedokáže zabránit mrazu, aby si po chvíli začal dovolovat a zalézat tam, kde už to není vítané. Ranní ántré však není dlouhé, brzy se vracíme zpět do šatnového krcálku, abychom se oblékli trochu přístojněji a vyrazili po rukách na hlavní rozcvičku…
Je jen stěží pochopitelné, proč jsem se tady na té akci ocitla znova. Proč jsem se nakonec po dlouhém váhání a přes veškeré okolnosti hrající proti nakonec rozhodla ZASE jet. Snad to byla kombinace jmen na seznamu účastníků, který věstil skvělou atmosféru, spolu se strachem, abych náhodou o něco nepřišla (protože přese všechnu hrůzu je to vždycky nezapomenutelná akce).
A tak jsem tady. Po deváté. Svírám v ruce dřevěný špalek s mým vyrytým jménem, v kapse mi chrastí hřebíky. To bude na palici. Doslova.
První nástup. Povinné vyslechnutí pravidel víkendu, které člověk poslouchá vždycky rád, protože se u toho ještě sedí. Po klasických úvodních čtyřech desítkách „seznamovacích“ kliků se rozhlížím kolem sebe. Výrazy lidí, kteří jsou na soustředění poprvé, se obvykle moc neliší.
První dva tréninky byl pořádný nářez. Začínáme soutěžemi týmů. Můj tým do toho dupe hlava nehlava (jsem zvědava, jak to klukům dlouho vydrží… u sebe mám celkem jasno), zpočátku většinu disciplín vyhráváme. Výhrou je největší počet kliků. Tempo se mi za chvíli rapidně snižuje, se svojí objemnou výhrou se pravidelně vypořádávám ještě ve chvíli, kdy už kluci vybíhají do dalšího kola. První místa pak už přenecháváme ostatním týmům, ale stejně nějakým „záhadným“ způsobem vždycky „vyhrajeme“ ten nejvyšší počet kliků. Po soutěžích následuje přetlačování, dle trenéra „lehký kruháč“, zvířátka a box. To je ranec toto, jsem vyřízená. Zatloukám první hřebík. Zatloukám ho tak vztekle, že zároveň musím zatlouct ještě druhý. Fakt to pomůže, je mi psychicky lépe. (Měla bych aplikovat zatloukání hřebíků při psychické nepohodě i v běžném životě, jen nevím, jak by se ten rachot líbil kolegům v práci).
„Ani nechci vědět, kolik je hodin,“ prohlašuji neprozřetelně po prvních dvou trénincích. „Je deset třicet,“ odpoví mi někdo aktivní v šatně. Paráda, a to nebyla ještě ani večeře! A protože se, jak je dobrým zvykem, už od prvního okamžiku mezi námi šíří panika, že v noci bude ještě „bojovka“, nemusím si dělat iluze o délce spánku. A snažím se neděsit se přicházející (nikoli po špičkách) olbřímí únavy (která mi zajisté bude sedět za krkem až do neděle). Míša přichází se skvělou večeří. Když už do sebe cpu už čtvrtý dřevorubecký chleba, vzpomenu si na dva plátky žitného knekebrotu, které mi stačívají k večeřím běžným, a kdybych ještě byla schopna myslet, připadalo mi divné, jak to, že ani po takové náloži necítím úplnou sytost.
Bezva, kolem půlnoci si jdeme hrát ven. Jen to, že jsem hru „Can´t stop“ hrála už před dvěma měsíci, mě zachrání; ve stavu, v jakém se nacházím, bych téměř s jistotou nepochopila pravidla.
Našemu dream teamu „Bulánci“ (přezdívaný také „To chceš“) se podařilo dohrát jako prvnímu. Obdrželi jsme „jednoduchou“ šifru, ze které jsme po pěti nápovědách a dvou hodinách vyčetli, kam máme běžet. Nepřekvapuje mě, že to byl starý známý Markův kopec. V Miroslavi zkrátka krom Markova kopce a „naší“ Borovice nic jiného styčného není. Na kopci jsme parádně zmrzlýma rukama přelévali parádně ledovou vodu z nafukovacích balonků a během toho jsme si příjemně vykládali příběhy vlastního nepochopení a pokřivených motivací, proč jsme sem zase přijeli (jediný Jirka v tom byl nevinně, jel poprvé, a tak netušil…).
Když ručička hodin spočinula na číslici 4, mohli jsme svá zmožená těla nasoukat na slabé tři hodinky do spacáků. Noc byla chladná.
„Nezvládáš dojít k cíli… odpočíváš každou chvíli (…). Když nemůžeš, přidej víc, (…), slovo nejde neexistuje…“ Taneční písnička s parádně motivačním textem zazní v sedm ráno tělocvičnou a rozhodně předčí svojí vtíravostí řinčení nejdotěrnějších budíků. Následuje mátožná minimalistická ranní hygiena (ruce se mi třepou jak při nejhorší kocovině a nasazování kontaktních čoček do vysušených očí je vážně zážitkové, čočky se dnes chovají spíše bezkontaktně až odtažitě), poté zdlouhavé, ale legrační nazouvání bot bez použití rukou, polonahatý otužilecký výběh (viz úvod) a po něm „standardní“ rozcvička na našem oblíbeném kopci pod majestátní královnou Borovicí. Rozcvička se mi nezdá být rozcvičkou, ale regulérním těžkým tréninkem, ale trenér má na to zjevně jiný názor.
Po snídani začíná zábava. Na scénu přichází oblíbené cvičení s tyčkami. Nejedná se o žádnou gymnastiku ani spartakiádní prostocviky, ale o trénink reakcí. O tom, že naše reakce nejsou vždy stoprocentní, svědčilo časté mlácení tyčí o parkety. A že to umí zařinčet pořádně, až to člověku leze na unavené a pocuchané nervy. Při zápasech a tréninku rovnováhy ve dvojicích se tělocvičnou nese můj smích, fakt mě to baví, byť protivníci jsou na tom obvykle lépe než já. Házím sebou jak strom v bouři.
A jde se stavět pyramida. Odhadujeme, za jak dlouho jsme schopni pyramidový počet cviků zvládnout. Můj odhad je od reality vždycky na míle daleko. Budiž mi potěšením, že jsem obvykle s to zvládnout série rychleji, než očekávám.
Na obědě to vypadá jak v noclehárně. Pár čelíček je opřených o stůl, několik z nás bezostyšně spí se zakloněnou hlavou a nonšalantně pootevřenými ústy, pár statečných se snaží přemáhat a zůstat vzhůru alespoň na to, aby obsluhující paní sdělil objednávku. Na odpočinek není jindy čas, jednoduše využíváme příležitosti, a troufám si říci, že to neděláme nijak cíleně.
Po obědě přichází kulturní vložka. Když se dozvíme témata, která můžeme zpracovat, máme téměř okamžitě jasno. Natáčíme osvětové video na téma „Nevytvářejte si domněnky“. Prostě nic neočekávejte. Hlavně od trenéra. Nebo alespoň neočekávejte nic dobrého. Trenér tvrdí: „Dáme si pár kliků.“ Skutečnost? Jedeme jich minimálně 879. Trenér tvrdí: „Půjdeme pomalu na oběd.“ Skutečnost? Běžíme. Trenér tvrdí: „Dáme si lehkou rozcvičku.“ Skutečnost? Dvojnásobně dlouhý brutál trénink. Trenér tvrdí: „Noční hra bude trvat tak hodinu.“ Skutečnost? Ještě po čtyřech hodinách jsme neskončili. Myslím, že se pobavili tvůrci i diváci. Ostatní týmy zpracovaly neméně zdařile témata „Miroslavští potápěči hledají hlubinný vrt s termální vodou“ a „Když firma zavede povinné otužování zaměstnanců“.
Následuje pohybový reakční trénink. Moje oblíbené, taková trochu capoeira. Obzvlášť zajímavé je trénovat mezi pravidelně rozmístěnými špalky na zemi tak, abychom je neshodili. Nadšení až adrenalin je v další fázi tréninku vystřídáno vlnou tupé únavy. Statické pozice jsou utrpením, jedu asi na 50 %, nedokážu se poskládat už ani do plnohodnotné vrány, na těle bolí každá molekula a moje nálada je pod bodem mrazu. Ten večer taky zamlátím nejvíc hřebíků za celou dobu trvání soustředění (no, aby taky ne, když je ten večer sakra dlouhý). V desetiminutovém pravoúhlém sedu u zdi (který v praxi vůbec není pravoúhlý) nemůžu vydržet ani několik vteřin, nekoncentruji se, tupá bolest v nohách mě úplně sžírá a chce se mi brečet. Pozoruji ostatní, jak se s tím vypořádávají. Většina má zavřené oči, soustředěný výraz, někteří se dokonce modlí. Na všech je vidět, jak trpí.
Pak si zaboucháme do lap a přichází další pro mě zábavná část. Zavážeme si oči a necháme protivníka na sebe „útočit“. Je až neuvěřitelné, jak jsou reakce poslepu hladké, ladné, řekla bych, že takové až tanečně příjemné. Je celkově super, jak se trénink dynamicky střídá tak, že utrpení nestřídá utrpení, ale obvykle je za něčím útrpným něco, co si snad i ve stávajícím stavu opravdu užívám.
V čase, kdy jsou normální lidé už dávno po večeři, si dáme „odpolední“ lehkou svačinu. Bezva, to zas půjdeme spát nad ránem, napadne mě zlá myšlenka. Ale záhy ji vypudí informace o nadcházejícím koupání. Sprchy do miroslavské tělocvičny nikdy nikdo nezavedl, a tak je mytí jedenkrát za víkend vždy velkou událostí. Nyní je událostí ještě větší než obvykle, neboť nejdeme do obvyklých teplých sprch na fotbalové hřiště, ale do malé, ledově vychlazené hasičské kádě naplněné vodu z hydrantu. Nemusíme chodit nikam daleko, zdejší hasiči nám ji nachystali přímo před tělocvičnu. Samozřejmě, o mytí tu nikdo nemluví. Hodíme na sebe plavky a pletenou čepici, halabala se rozdýcháme a vyrazíme do mrazivé noci za osvěžující koupelí. Tohle fakt můžu.
Po koupeli by se slušelo vlézt si do pyžama a posléze do teplého spacáku. Místo toho neochotně navlékáme běžecký úbor a vyrážíme na zkrácený Universal Run. Mělo se běžet 5×2 kilometry s deseti stanovišti silových cviků. Vzhledem k pokročilé hodině a asi i našim žalostným stavům byla akce zkrácena jen na 2×2 km a 4 stanoviště. A víte co? Mně to bohatě stačilo. Mrzne až praští, tělo už toho má dost a odmítá se zahřívat. Vlastně už se nezahřeji až do konce víkendu nikdy. Je to začarovaný kruh – v tělárně zima, venku ještě větší, tělo už přirozené teplo přestalo úplně produkovat a jediná možnost, jak se zahřát, je pohyb. Ale dalšímu pohybu se tělo i hlava brání zuby nehty, a když se neubrání, vyčerpá další zbytky energie seškrabané z těch nejzazších stěn, a tím je mu pak zima ještě větší. No nic, už jenom nějakých 12 hodin.
No ale že jsou! Den stále ještě nekončí. Dostáváme do ruky jakýsi podivný obrázek, ve kterém je zašifrovaná cesta k pokladu. Moc nám to už nemyslí, a i když se snažíme ze všech sil a brainstormujeme řadu nesmyslů, působíme trochu rezignovaně.
Několikakilový perníkový dort jsme nevyhráli, ale výherní tým se ochotně podělil. Po nacpání žaludku sladkou hmotou se přesouváme opět do tělocvičny na lehkou uvolňovací mobilitu. Cvičím v papučích a péřové bundě, usínám u toho a vidím, že nejsem jediná. Kája u tohoto poměrně krátkého tréninku stačil usnout hned pětkrát. Hlavou mi jedou myšlenky typu „Fakt už to přehání! Dělá si legraci!“. Později už legraci vystřídají slova nepublikovatelná.
O půlnoci si dáváme konečně večeři. (Uf, jsem z toho všeho unavená ještě i zpětně, když to všechno píšu.) Do žaludku toho moc už padnout nechce, jediné, co chci, je upadnout a spát. Nebo aspoň omdlít.
Nejhorší je, že na začátku soustředění jsme dostali řadu úkolů, na kterých jsme měli pracovat ve volných chvílích a které mají být splněny do konce dnešního dne (resp. než půjdeme dneska spát, byť už je vlastně zítra). Volné chvíle samozřejmě nebyly naprosto žádné, a tak přichází ta pravá chvíle na plnění těch radůstek teď. No, ruku na srdce, jak se chcete v jednu ráno naučit během chvilky žonglovat na tisíc způsobů, balancovat na bosu s olbřímím medicinbalem, skákat přes švihadlo vajíčko pozadu, chytat sekvenčně tři mince jednou rukou…? Myslím, že zešílím. Trenér zešílel. Všichni, kdo svědomitě trénují, taky zešíleli.
V palici se válí jedna negativní myšlenka za druhou, duše je naplněna naprosto nepříjemnými pocity. Pokud nedosáhnu na potřebný počet bodů skrz sofistikovaně nastavené bodování úkolů, nesplněné body se převedou na kilometry, které uběhnu. Docela jednoduché. Jenže venku je asi mínus dvacet a běžet maratonský počet kilometrů temnou nocí těsně nad ránem prostě fakt nechceš. S trenérem není řeč, mám chuť mu zakroutit krkem a taky všemi ostatními částmi těla.
Bojujeme. Ne s trenérem, ale sami se sebou. Naštěstí si nakonec můžeme v týmu různě vypomoci, kilometry si různě mezi sebou převést, a tak někdy hodně po druhé ráno vybíhá náš tým loajálně do mrazivé noci odkroutit si šest kilometrů. Vlastně – kdykoli tady na soustředění někam běžím, i přes únavu se cítím svobodně a dobře. Asi je to momentálně nejodpočinkovější pohyb, kdy může hlava vypnout.
Ve čtyři hodiny ráno se zavrtám do spacáku. Celé tři hodiny určené na spánek mnou lomcuje zima. A to jsem zvyklá spát na sněhu v teplotách o dvacet stupňů nižších…
Ráno už sama sebe nějak neřeším. Prostě přijímám fakta. Ze spacáku se vykulíme zase rovnou do běžeckého oblečení. Díky bohu, že není rozcvička u Paní Borovice. Běžíme ve dvojicích oblíbenou trasu do Hostěradic. Je to taková zenová chvíle. Ráno je krásně, slunko svítí, z Kájovy kapsy zní meditační hudba a já si to fakt užívám.
Po snídani se naposledy ozývá zvuk gongu zvoucí na další trénink. Tentokrát už poslední. (To jako vážně? Už jsme se dostali až sem a pořád žijeme?)
Naše poslední hodinka byla ve znamení boxu. Střídáme se ve dvojicích. Každý 12 kol po 3 minutách. You’re Gonna Go Far, Kid zazní přesně 24krát. Ale ten závěrečný box je vždycky prostě dobrý. Nezbyde v nás nic. Není to surové, ale naprosto syrové. Naprosto očišťující.
Po skončení přichází krystalické hluboké zvnitřnění. Klid. Přichází to, kvůli čemu tohle děláme. To neuchopitelné a neidentifikovatelné, co se někam hluboko do nás usadí a vyčkává, až zase přijde pozvánka na další soustředění. V tu chvíli to „něco“ vyleze ven, omráčí rozum a způsobí, že se zase přihlásíme… A můžeme jet zase stejnou písničku. You’re Gonna Go Far, Kid.
